Existuje ještě totalitarismus?
Existuje ještě totalitarismus?
„... totalitarismus utvářel, nebo - dáváme-li přednost tomuto vyjádření - pokřivoval politickou a vládní scénu dvacátého století. Má v úmyslu v tom pokračovat i na jeho konci."
Carl Friedrich a Zbigniew Brzezinski, 1965
Neexistuje vhodný způsob, jak položit následující otázku, ale přesto se musíme ptát: byl totalitarismus úchylkou 20. století, nebo odhalil něco, co je v moderním Západě hluboce zakořeněné, něco, s čím musíme stále počítat? První obtíž spojená s touto otázkou tkví v tom, že s pádem komunismu samotná idea totalitarismu víceméně vymizela. Jedná se o značně povšechnou ideu, jež však hrála ústřední roli v tom, jakým způsobem byla v naší době konstruována svoboda.
Obtíže při kladení otázky vycházejí ze samotné ideje totalitarismu. Tato idea začala svůj život při popisu čehosi zdánlivě obdivuhodného - Mussoliniho stato totalitario jako heroického národního podniku. Ve druhé polovině 20. století se však tento termín stal obtížným přírůstkem slovníku politické vědy, obtížným proto, že pod jednou kategorií kombinoval značně rozdílnou zkušenost nacismu, komunismu a fašismu. Carl Friedrich a Zbigniew Brzezinski ve své vlivné knize Totalitní diktatura a autokracie z roku 1965 vyslovili názor, že totalitarismus je možno shrnout do šesti základních charakteristik: ideologie, jedna strana typicky vedená jedním člověkem, teroristická policie, komunikační monopol, zbraňový monopol a centrálně řízená ekonomika. Marxistům se tato definice nikdy nezamlouvala, neboť je stavěla naroveň nacistům a protože si jejich nepopiratelně totalitní pojetí komunismu nárokovalo, že - v rozporu se skutečnými podmínkami v komunistických státech - generuje svobodu a ne otroctví. Na druhé straně radikální filosofové jako Foucault interpretovali celou západní civilizaci jako určitý druh skrytého totalitarismu - formu útlaku bez utlačovatele. Předmět této ideje tak nebyl zcela jednoznačný.
První, co si musíme v souvislosti s naší otázkou vyjasnit, je význam samotného totalitarismu. Zde musíme postupovat opatrně, abychom se nezapletli do melodramatů politiky 20. století. Pokud by nám ve 21. století měla hrozit likvidace svobody a společnost fungující jako mraveniště, pak jednou z věcí, kterými si můžeme být celkem spolehlivě jisti, je to, že zde nebudou figurovat muži ve vojenských holínkách. Dojde-li k něčemu negativnímu, pak se to nebude oznamovat bubnováním na bubny revoluce, ale aktivity vedoucí k takovému stavu budou pravděpodobně kradmé a zákeřné. Neboť tím, na co nesmíme ohledně celé totalitní zkušenosti nikdy zapomenout, je to, že totalitu vytvářejí (i když ji nutně nemusí udržovat) idealisté žíznící po ctnosti.
Vykládat nějakou ideu znamená ponořit se do abstrakce, a z toho důvodu měla od počátku západního myšlení idea dokonalé společnosti filozofickou formu. Všechny tradiční civilizace, jak je znali klasičtí Řekové, vázaly lidský život do nějakého všezahrnujícího schématu, ctnost pak spočívala v tom, že každý měl své místo. Imaginární společnosti v rámci utopické tradice pouze racionálně rozváděly tento typ uspořádání. Karl Popper ve své Otevřené společnosti a jejích nepřátelích z roku 1945 poukázal na Platóna jako na velkého zastánce toho, co nazval „uzavřenou společností" - a dokonalý popis takové společnosti najdeme v páté knize Platónovy Ústavy. První nejlepší společnost obsahovala společenství zahrnující ženy, děti a veškerý majetek. Pro vlastnictví zde nebylo místo a
„byla vyvinuta maximální snaha o to, aby se dokonce i to, co příroda učinila naším nejvlastnějším majetkem, v určitém smyslu stalo společným vlastnictvím; mám na mysli to, jestli se zdá, že naše oči, uši a ruce vidí, slyší a jednají ve službě všem; jestli navíc my všichni chválíme a odsuzujeme v dokonalé shodě a odvozujeme potěšení a bolest ze stejných zdrojů - jedním slovem, když instituce společnosti činí tuto společnost nanejvýš jednotnou, pak je to kritérium dokonalosti, nad něž nebude nikdy nalezeno pravdivějšího či lepšího."
Platón se tak zabýval úplným vymazáním individuality dlouho předtím, než se individualismus stal ústředním tématem západní společnosti. Podstatou totalitarismu je transformování lidského života tím, že se lidé, chápaní jako předmět zdokonalení, přizpůsobí nějaké jediné, všezahrnující ideji. Idealismus tohoto druhu se však ukáže jako dosti nepěkný, jakmile se zjistí, že lidské bytosti nejsou vhodným materiálem pro vymodelování sociální dokonalosti. A vzhledem k tomu, že lidé jsou - v totalitním chápání - pouze společenské bytosti a je třeba je hodnotit pouze pro jejich potenciál k vytváření dokonalosti, je možné ty, kteří takoví nejsou, celkem bez problémů postrádat - jak tomu i bylo. Marx ve své mnohem pozdější verzi totalitní ideje obsažené v Ekonomických a filozofických rukopisech z roku 1844 želel rozlišování mezi jednotlivcem a společností, protože jednotlivce nebylo podle jeho názoru možné chápat jinak než jako část společnosti.
Co činí Marxe ústředním myslitelem totalitního projektu je jeho jasné poznání, že tento projekt je neslučitelný s moderní západní ideou jednotlivce jako jedinečné duše či jako osobnosti schopné mít práva. Jednotlivci, aby byli vhodným předmětem pro dokonalou společnost, musí být redukováni do podoby zobecněné společenské substance. Proto Marx konstruuje vědomí jako pouhé zrcadlo (většinou pokřivené) reality a jednotlivce jako pouhou partikulární instanci společenského bytí. Marx připouští, že smrt „se zdá být tvrdým vítězstvím druhu nad partikulárním jedincem a vypadá to, že odporuje jejich jednotě. Ale partikulární jednotlivec je pouze partikulárním druhovým jedincem, a jako takový je smrtelný." Tyto věty, nacházející se taktéž ve zmíněných Rukopisech, jsou - pokud vím - jedinou Marxovou zmínkou o smrti. Pro tuto myšlenkovou linii je odstranění velkého množství lidí neodpovídajících požadavkům společenské transformace čistě technickou záležitostí. Smrt je pouze biologická událost a komunistická praxe označování lidí za „masy" zde nabývá přesného významu.
Společnost nelze přestavět na základě ideje, pokud sestává z jednotlivců, z nichž každý sleduje svůj vlastní projekt. Dokonalá společnost musí sestávat z obyvatelstva výlučně oddaného nějaké sdílené věci. Lidé nemají žádnou hodnotu kromě toho, jak přispívají ke zdaru tohoto podniku. To samozřejmě znamená, že totalitarismus přímo odporuje tomu, co chápeme pod pojmem „občanská společnost" - tedy celku, který Michael Oakeshott popsal jako společnost, v níž se jednotlivci volně sdružují v projektech, které si sami zvolí. Idea „nezcizitelných práv" - vskutku jakákoli idea individuálních práv - je ze své podstaty neslučitelná se společenskou dokonalostí. Idea práv se však stala tak pružnou, že ji nyní lze použít k tomu, aby zahrnula jakýkoli typ dokonalosti, který si vymyslíme.
Řízení a spontánnost
Totalitarismus je vnucení nějaké ideje kolektivní akce společnosti, jež je chápána jako plastická. Jak řekl Maxim Gorkij o Leninovi: „Pracující třídy jsou pro Lenina tím, čím jsou minerály pro metalurga." K této definici můžeme připojit ještě jednu další charakteristiku, jíž je produktivita. „Komunismus", prohlásil Lenin v roce 1919, „je vyšší produktivita práce - ve srovnání s produktivitou za kapitalismu." A výroba zaměřená na uspokojení lidských potřeb byla v jádru prakticky všech populárních utopií moderní Evropy - v tomto smyslu lze chápat vojenský projekt nacistů jako ne-li výstřední, pak přinejmenším jako nezvyklý. Svět, který zrušil otroctví a byl technologicky inventivní, se sotva potřeboval zabývat představou otrocké práce, a dokonce i v případě nacistů byl ústředním prvkem jejich přitažlivosti slib sítě dálnic a volkswagenů.
Podstatným důsledkem této ideje je to, že produktivní podnikání musí být takové, v němž mají všichni spravedlivý podíl, a to většinou rovný. Nerovné rozdělování bylo vždy chápáno jako základní příčina politického konfliktu, a konflikt bude v dokonalé společnosti překonán. Totalitní stát tak bude státem, v němž každý žije stejný druh života: život, který jednak přispívá ke společné produktivní činnosti, jednak z ní i čerpá. Proto chtěl Lenin v období válečného komunismu nahradit rozmary trhu přídělovým systémem, což pro něj bylo o to přitažlivější, že mu to poskytlo maximální kontrolu nad jeho následovníky.
Totalitní projekty jsou různé, ale všechny mají společnou myšlenku, že jsou tím, co opravdová lidská povaha vyžaduje, že jsou nejpřirozenější cestou pro lidské bytosti, jak žít, a že jsou nadřazeny všemu dnešnímu donucování a náhražkám života. To znamená, že projekt dokonalosti by se v jistém smyslu měl vynořit z lidu samotného. Nesmí se zdát jako vnucený. Dobrá společnost je ta, v níž spontánní dobrota nahrazuje společenské donucení. Sovětský člověk byl pojímán jako nadšený výrobce, a Lenin měl zvlášť v oblibě subotniky, protože mu sloužily na potvrzení toho, že existuje prvek lidového nadšení pro pracovní disciplínu. Trik je v tom, že je zapotřebí odvozovat správnou politiku ze samotných mas. Když například čínská revoluce došla do vesnice, která je zobrazena v dokumentárním filmu Williama Hintona, soudruzi neučili doktrínu. Namísto toho položili leninskou otázku: kdo je na kom závislý? Vesničanům trvalo nějakou dobu, než dospěli k tomu, co to znamená. Nejdřív si mysleli, při svém falešném vědomí, že jsou závislí na statkáři, který jim poskytuje půdu a osivo. Pomalu začali chápat, že ve skutečnosti je to statkář, jenž plně závisí na jejich energii a práci. Vesničané byli utlačováni a vykořisťováni, ale naučili se „mluvit hořkost". Pozdější akce s názvem „nechte vykvést sto květů" měla za cíl vyprodukovat užitečnou kritiku místních kádrů; když však velký kormidelník zjistil, že terčem kritiky se stala sama strana, obrátil kormidlo a brzy květy pokosil. Ve spontánnosti bylo hodně řízení.
Zatímco jednotu totalitních projektů je možno nalézt v realizaci jediné ideje, politika vyžaduje komplexní soudy o řadě světských záležitostí, které idea neřeší. Tak úspěch ve výrobě zboží závisí na správném fungování technologie - v roce 1959 přivedl tedy Mao celou Čínu do dobrodružství nazvaného velký skok vpřed. Z vůdců komun až po prosté zemědělce byly vymačkávány absurdní cíle. Tyto cíle vycházely ze socialistické teorie, kterou vytvořil Stalinův oblíbenec genetik Lysenko, který vzbudil na Západě senzaci (a nedůvěru) svým tvrzením, že rysy získané prostředím se dědí na další generaci. Zasévání osiva hluboko do země bezpochyby poděsilo zmatené zemědělce - zejména ale vedlo ke katastrofální neúrodě. K ní se navíc přidružilo to, že zemědělci často ani nebyli na polích, aby sklízeli to málo, co se přesto urodilo, protože byli příliš zaměstnáni u domácích pecí, kde vyráběli ocel ze starých pánví, železných plotů a všeho dalšího vhodného materiálu, který byl po ruce. Čínské vedení, v klasickém despotickém stylu, nemohlo pochopit, proč se slíbená úroda nerealizovala, a obviňovalo zemědělce z toho, že skrývají obilí. Hladomor, který následoval, opakoval v mnoha ohledech stalinské hrůzy raných třicátých let v Sovětském svazu, jenže ve srovnání s nimi zemřelo ještě více lidí - podle odhadů třicet milionů.
Jednalo se samozřejmě o dramatické důsledky revolučního omylu za neobvyklých okolností, ale základní konstitutivní složky katastrofy nejsou v žádném případě výjimečné. Vše, co je třeba, je řízené lidové nadšení a skupina ovládajících, kteří jsou vedeni nějakou velkolepou morální či technologickou ideou. A zde se dostáváme ke klíčovému bodu naší prvotní otázky: Současné podmínky jsou příznivé jak z hlediska nadšení, tak i velkolepé technologie, což jsou předpoklady totalitarismu. Například výchova a vzdělání byly po celé 20. století předmětem hrátek sociálních inženýrů. Žádná utopie není úplná bez přijetí ideje, že děti jsou plastickým materiálem společenské dokonalosti, a bylo pozoruhodným výkonem mnoha učitelů ve 20. století, že zesměšnili vzdělání, aniž by vyprodukovali slíbenou generaci mírumilovných členů vlastní komunity. Mezitím rostoucí schopnosti genetiky slibují takové možnosti lidského zdokonalení, o nichž eugenika z doby před sto lety (jež došla jen k rasismu) mohla jenom snít.
Moderní demokracie vskutku postrádají donucovací aparát starých totalitních států, ale získaly pozoruhodné nadání pro vnucování ortodoxie svým obyvatelům. Úctyhodnost, která kdysi určovala životy konformistů, byla nyní - v takových institucích, jako jsou univerzity - nahrazena seznamy zakázaného přesvědčení a vyžadovaného cítění, jež jsou vynucovány profesionální disciplínou, povinnou indoktrinací a v některých případech trestním stíháním. (Pro konkrétní příklad určování převládajících postojů viz útok na kouření.) Nemůže být žádných pochyb o tom, že Západ vykazuje v hojné míře podmínky, za nichž bychom mohli být všichni podrobeni vnucené společenské jednotě uskutečňující nějakou vědeckou fantazii.
Eroze občanské společnosti
Totalitarismus je v podstatě utváření společnosti na základě nějaké ideje, a problém, kterému čelí, rozpoznal už Platón v Ústavě - totiž že jednotlivé lidské bytosti uvažují spíše individuálně než společensky. Z tohoto pohledu čelí křesťanství a totalitní projekty zpočátku témuž problému: skutečnosti, že každý jednotlivec je svým vlastním světem. To, co křesťané nazývají pýchou, umísťování sama sebe namísto Boha do centra vesmíru, se v totalitním chápání stává formou odcizení způsobenou rozdělenou společností, kterou je třeba překonat.
V tomto smyslu (mimo jiné) chápali kritikové totalitní projekty jako v podstatě náboženské. Běžné projekty je třeba posuzovat na základě toho, zda je někdo chce, zda jsou vhodné apod., zatímco náboženské projekty jsou záležitostí identity. Normálně se o nich nediskutuje. Z náboženského hlediska je však mezi těmito dvěma doktrínami jeden podstatný rozdíl: křesťanství postuluje posmrtný svět, v němž mohou být nedostatky tohoto světa zahojeny či odstraněny. Totalitní teorie stupňují nároky tím, že trvají na tom, že dokonalosti musí být dosaženo na zemi. Pokud vše, co máme, je tento smrtelný život, vyplývá z toho, že aktivismus se pravděpodobně stane horečnatějším. A lidské uvažování lze zaměřit na politiku za předpokladu, že křesťanství - či jakékoli náboženství, které postuluje život po smrti - bude degradováno na iluzi.
Bezprostřední překážkou totalitarismu je individualita, která musí být nahrazena společenským vědomím. Všichni totalitní teoretici rozpoznali, že tím, co udržuje individualitu v moderním světě, je rodina; vskutku už od Platóna ji tito teoretici identifikovali jako zdroj společenské nedokonalosti ve společnosti. Proto také byla ve všech komunistických revolucích bezprostředním cílem útoku. Číňané se snažili nahradit domácí život společnými stravovnami, a v mnoha komunách se vyžadovalo, aby muži a ženy spali odděleně ve společných ložnicích.
Náboženství a rodina představovaly tedy důležité překážky pro úspěch totality. V obou případech se jedná o instituce občanské společnosti bránící totalitnímu projektu, který spočívá v atomizování společnosti do pseudojednotlivců a následně v totalizování těchto fragmentů jejich ponořením do solidarity ve výrobním podniku.
Jakou sílu mají tyto překážky dnes? Ve Spojených státech zůstává křesťanství silné, i když nemůže (z konstitučních a jiných důvodů) být dominantní. Ale církve v Evropě jsou ve stálém úpadku a zdá se, že to není ani tak výsledek hlubokého přemýšlení o racionálnosti křesťanské praxe jako spíše antipatií k obtížím spojeným s naplňováním požadavků toho, čemu se lidé vysmívají jako „organizovanému náboženství". Rozpadá se stále více rodin, což vede ke stálému nárůstu počtu domácností s jedním rodičem. Totalitní vládcové věnovali obrovskou energii boji proti náboženské víře a tomu, aby dostali ženu z domácnosti do pracovního procesu, kde se s ní bude zacházet stejně jako s muži a kde může být asimilována do velkolepého výrobního projektu. O co se marně snažili Stalin a Mao, to dnes bezproblémově uskutečňuje triumf víry v to, co člověku vyhovuje, a rozšíření moderního feminismu.
Skoro to vypadá, jako kdyby totalitní ideje byly spíše proroctvím než projektem. Nejrůznější osvobození prosakující západními společnostmi učinila melodramatiku dřívější totalitní represe zbytečnou. Jednotlivci se naučili následovat své impulsy, a to s mnohem menší starostí o stálost a koherenci. Jednou z obětí byla rodina jako celoživotní úkol. Mnoho žen se nechalo přesvědčit, že pokud se nepřipojí k mužům v pracovním procesu, nezískají svobodu a důstojnost. Následně došlo k rozpadu jednotlivce i rodiny, oněch stálic, na nichž si tolik revolučních projektů vylámalo zuby.
A to, co se objevilo, je podobno klasické ideji obrovské domácnosti - tomu, co Řekové chápali jako despotismus. V despotismu musela veškerá iniciativa vycházet ze samého despoty, jemuž patřilo vše soukromé i veřejné. V ranně moderní době se evropští vládcové snažili určovat náboženskou víru svých poddaných, ale takováto represe většinou narazila na aktivní poddané - šlechtu a buržoazii - kteří měli odpor k jakékoli kontrole kromě té, která byla potřebná pro udržení míru. Kromě toho skutečnost, že králové byli „nad" národy, a proto jim byli do určité míry cizí, omezovala jejich moc - na rozdíl od demokratických vlád, které si mohou nárokovat, že skutečně mluví za ty, kdo je zvolili. Takzvaní „osvícení despotové" 18. století se snažili vnutit svým říším uniformitu, často za pomoci učitele a mučitele. Revoluční a totalitní vládcové byli jejich následovníky a používali stejné techniky.
Paradox vládnutí ve 20. století je však v tom, že jsou to často zdánlivé ctnosti vlád, jež jsou pro svobodu nejvíce škodlivé. Jednodušší rozvod a poskytování sociálních dávek odstranily materiální potřeby, jejichž naplňování bylo jedním ze smyslů rodiny. A tak platí, že stejně jako tato osvobození ohrozila společenské instituce, také aktivity vlády příjemně usnadňující život - podpory a poskytování vzdělání, zdraví, lékařské rady atp. - změnily stát v obrovskou domácnost. Jak už dlouho víme, terapie nahrazuje politický útlak a je navíc obecně efektivnější.
Jinými slovy lze říci, že naše situace je zmatená. Pohlížíme-li na podstatu toho, co většina z nás chce činit, pak jsme velmi svobodní, a bylo by absurdní cítit zde útlak. Pokud však pohlížíme na formální rysy uspořádání, v němž žijeme, a na procesy, jimiž vlády stále více pronikají do našich životů, zjistíme, že jsme ohroženi určitým zotročením. Postup toho, co můžeme nazývat „měkkým" totalitarismem, tak závisí na způsobu, jakým se mění náš charakter v souvislosti s tím, jak se naše pozornost zaměřuje spíše na podstatu našich životů než na jejich formu.
Paradox demokracie
Obecnou odpovědí na otázku z názvu tohoto eseje je, že totalitarismus, správně chápán jako nemožná, ale i neodolatelná politická a společenská vize, je jedním z hlubinných hnacích momentů naší civilizace. Zdá se mi, že známek jeho vitality je přehršle, a proto razím názor, že určité podstatné překážky proti totalitarismu, které tu byly v minulosti, mu dnes už nestojí v cestě. Spokojím se nyní s načrtnutím několika rysů moderního světa umožňujících vznik „měkkého" (to znamená relativně nekrvavého) totalitarismu.
Prvním z těchto rysů je evoluce vlády z její omezené role strážce občanského míru k její současné dominanci jakožto univerzálního poskytovatele služeb sahajících od důchodů a lékařské péče k zrovnoprávňování a vůbec k čemukoli, co je konstruováno jako „sociální spravedlnost". Součástí tohoto hnacího momentu zaměřeného na zlepšení životů obyvatel je to, že vlády přejímají stále větší regulativní a jiné pravomoci, jež musí být financovány vzrůstajícím zdaněním. Charita byla zestátněna a její rozsah se pod novým názvem „sociální péče" obrovsky zvětšil. V každém západním státě byla historie tohoto procesu poněkud odlišná, ale žádný stát nezůstal nezasažen.
Charita bývala doménou církve; vládní expanze do sféry sociální péče je tedy pouze pokračováním tlaku směřujícího k tomu, aby si stát přivlastnil zodpovědnost, kterou v občanské společnosti vykonávaly církve, univerzity, kulturní organizace, profesní sdružení atd. K takovémuto rozšiřování státní moci docházelo od pozdního středověku, i když byla období, kdy byl tento trend na ústupu. S tím, jak stát pronikal do oblasti výchovy, začalo být obtížné odolat pokušení směšovat vzdělání s veřejnou výchovou. Posun směrem k výchově je vskutku částečně důsledkem zestátnění charity. Když například vlády začnou poskytovat lékařské služby chudým, začnou brzy rozhodovat o tom, jak lidé žijí své životy, s tím výsledkem, že většina zemí dnes má nějakého hlavního lékaře, který rozdává rady ohledně „národní strategie" pro určení optimálních úrovní obezity, sebevražednosti, úmrtí způsobených srdečními onemocněními či rakovinou plic aj. Vzrůstající míra dětí rodících se mimo manželství a nebezpečí AIDS vedlo vlády k rafinovaným způsobům, jak říkat lidem, jak se mají chovat ve svém sexuálním životě. A s tím, jak vlády převzaly ještě větší odpovědnost za financování vzdělání, začaly trvat na tom, aby školy a univerzity realizovaly aktuálně favorizované doktríny a postoje (týkající se například přístupu ke vzdělání).
Některé z těchto trendů lze vysledovat až do Bismarckova Německa na konci 19. století, ale většina z nich se vynořila ve století dvacátém, a to zhusta docela nedávno. Všechny tyto trendy v politice byly odpovědí na specifické problémy, reálné či imaginární, jaké jen dokázal předestřít exaltovaný žurnalismus a vnímavá demokracie. Zřídka se však chápe, že tyto trendy znamenají hlubokou transformaci v poměrné morální váze vlád a občanů. Není snad zřejmé, že v současném světě to jsou vlády, jež vydávají stále více peněz na morální imperativy jako je spravedlnost, blahobyt a veřejné vzdělání, zatímco jednotlivci těšící se tomuto státnímu zaopatření nemají žádnou jinou povinnost, než těchto věcí užívat? Samotný termín „individualismus" - ve významu principu ovládajícího volby, které lidé činí - se stal synonymem pro sobectví.
Vlády si nechávají radit experty, a jsou tak zdroji vědění a řešení, zatímco jejich poddaní neustále způsobují problémy svými pošetilými vrtochy, svými neuváženými náklonnostmi, nedostatkem sebekontroly a jinými neřestmi. Není se proto co divit, že ušlechtilí biskupové a veleučení novináři mohou přijímat názor, že čím vyšší zdanění, tím civilizovanější společnost.
Všechno se děje ve jménu demokracie, i když některá opatření (například týkající se tolerance vynucované na obyvatelstvu, které je v zajetí rasismu, sexismu apod.) vůbec nemusí mít lidovou podporu. Zde se však projevuje to, co můžeme nazvat paradoxem demokracie. Jak věci dnes stojí, obyvatelstvo, které je evidentně sobecké a pošetilé, má právo zvolit vládu, která mu je morálně i intelektuálně nadřazena.
Můžeme se jen ptát, jak dlouho to ještě může trvat. Rozšíření systému poměrného zastoupení v evropských zemích - jenž dusí rozhodující váhu hlasu lidu - vede k tomu, že politikové se už tímto problémem začínají zabývat. A můžeme si být jisti, že k odstranění vymožeností demokracie, jimž se v současné době těšíme, dojde ve jménu samotné demokracie. Jako přímý důsledek toho, že stát zbytněl o morálku a moudrost, je privátní sféra stále více absorbována do regulované společnosti. Dejte politice vedoucí úlohu, radil Mao, vycházeje při tom z totalitní tradice; armáda akademiků si vzala tuto radu k srdci a začala briskně ukazovat, že všechno je o politice. Podobně feministický slogan o tom, že osobní je politické, poskytuje vládám oprávnění vnikat do kuchyně i do ložnice. Nastal takový zmatek, že politické otázky se začínají označovat za „etické" a naopak.
Činitelé homogenizace
Základní otázka při úvaze o postupu totalitních tendencí musí být: kdo je prosazuje? Zdá se, že odpovědí je, že vůbec nikdo. A může být pravda, že současné totalizující směřování západní civilizace je z velké části neplánovaným výsledkem velkého množství odpovědí na specifické podmínky. Jinými slovy totalitarismus musí v posledku vycházet z naší základní logiky uplatňované ve vztazích problém-řešení. Potíž tedy možná tkví jednoduše v tom, že nemůžeme nechat řadu problémů bez řešení.
Nemyslím, že je tím řečeno vše, protože v některých ohledech je nejvíc zarážející právě to, že v tomto směřování nevidíme působícího činitele. Uvědomme si na tomto místě skutečnost, že naše zděděná morálka, skýtající nám vědomí správného a špatného, je v současné době nahrazována formou chování a morálky, jež se nazývá „politická korektnost". Jedná se vlastně o kodifikaci kolektivního cítění, jež stereotypizuje předpokládané odpovědi žen, Hispánců a jiných lidí klasifikovaných jako „menšiny". Je to vskutku velmi zvláštní forma morálky, a jednou - a ne tou nejmenší - zvláštností je to, že mnozí z lidí, kteří tuto morálku prosazují, strávili velkou část svého života popíráním toho, že existuje jediný správný způsob, jak posuzovat morální a politické otázky. Toto popření se jim zdálo tak evidentně smysluplné, že ho vůbec nechápali jako doktrínu, a své kritiky odmítali jako „pravicové reakcionáře"; jednalo se přitom o kritiky toho, co by jakýkoli zdravě uvažující člověk označil za obecnou slušnost. Jak jednou poznamenala ekonomka Joan Robinsonová: ideologie je jako dech, a vlastní dech člověk necítí.
Politická korektnost začala být proto chápána jako spontánní chování každého, kdo netrpí falešnými a zlými ideami, jako je rasismus, sexismus a homofobie. Je to ale „spontánnost", jež byla bezohledně vnucena těm, kterým přirozená nepřipadá. Jedním významným nástrojem pro vnucování této vynořující se ortodoxie je „model rolí", což je deskriptivní termín, který vynalezl sociolog Robert Merton; tímto termínem se začala popisovat jakákoli skupina lidí, o nichž se má za to, že je mladí napodobují. Máme zde tedy symbiotický vztah mezi mladými na jedné straně a určitými vzory (jako jsou popové a televizní hvězdy, sportovní hrdinové, modelky apod.) na druhé straně, přičemž tento vztah funguje oběma směry. Každý může být kontrolován tím druhým ohledně naplňování své role. Tak například učitelům říkají vládní úřady, že nesmí kouřit na veřejnosti, aby neovlivňovali žáky, a cigarety byly odstraněny z podobizen slavných osob, jako je například Franklin Delano Roosevelt či Jackson Pollock.
Známé verze totalitarismu neváhaly vyčistit ze státu nevhodné „předměty". Naše současná občanská morálka činí pravý opak: trvá na tom, aby každý profitoval z výhod, které mu společnost přináší - ale pouze tak, jak ona chce. Kde neexistuje „senzitivita", budou jí lidé veřejně vyučováni a nebude možné ji chápat jako záležitost dobrovolnou. Postavíme-li vedle sebe zdánlivě separátní vývojové trendy, které prosakují v mnoha koutech současného západního života, můžeme vskutku začít rozpoznávat některé z činitelů homogenizace. Lze je nalézt v široce rozptýlené síti právníků, státních úředníků, poradců, sociálních pracovníků, učitelů a ostatních oficiálních činitelů, z nichž každý vykonává jednu malou část tohoto velkého úkolu, přičemž každá tato část má své vlastní, vysoce specifické ospravedlnění. Terapie a veřejná instruktáž jsou mnohem příjemnější než likvidace. Můžeme však obrátit známé Mandevillovo podobenství o úlu: zatímco každá jeho část je plná ctností, přesto je celek velmi vzdálen od ráje.
Bolševická iluze
Totalitní směřování je z velké části složeno ze specifických odpovědí na měnící se podmínky, ale je možné, že zde přece jen existuje jedna sdílená ústřední idea. Můžeme ji nazvat „bolševickou iluzí", protože bolševici byli první, kdo podle ní jednali. Právě oni převzali od Marxe názor, že dějiny jsou historií dosud bloudícího lidstva, které konečně dospělo k pochopení své vlastní, skutečné povahy. Konečně se lidstvo naučilo, jak vzít osud do vlastních rukou, a marxisté byli těmi, kdo věděli, jak na to. Moderní společnosti byly defektní v tom, že bohatství lidského umu a kultury zůstalo omezeno na malé skupiny ve společnosti. Taková specializace byla dosud nutná z hlediska pokroku, ale my jsme nyní poznali (kromě jiného) tajemství ekonomické produktivity a kulturní kreativity. V nové společnosti se nakonec každý stane podílníkem úplného lidského dědictví. Redistribuce se netýkala jen materiálních věcí, ale zahrnovala veškerou kulturu.
Naneštěstí bolševici věřili, že základem produktivity jsou montážní linky a vysoké pece těžkého průmyslu. Byli u vytržení z taylorismu. A jejich kultura pomalu sklouzla do propagandy. Kapitalismus s množstvím oslňujících nových technologií jim vzal půdu pod nohama.
Může se také stát, že se z tohoto zajímavého období nepoučíme - vždyť pro západní myšlení je charakteristická víra ve vítězství ctnosti instrumentální racionality, tedy toho, co Michael Oakeshott nazýval „racionalismem". Je obtížné si uvědomovat, že většina z bodů obratu naší civilizace se neobjevila proto, že jsme je plánovali, a že mnohé věci, které jsme plánovali, se prokázaly jako abortivní. Raně moderním myslitelům se křesťanství zdálo být tak plné mysticismu a zmatků, že někteří z nich tvrdili, že islám je mnohem racionálnější náboženství. Kdo na Západě by s tím nyní souhlasil? Náboženství ukřižovaného Boha se (zejména pohanským Římanům) sotva zdálo být vhodným základem pro vojensky dominantní civilizaci, ale právě jím se stalo. Max Weber hodnověrně argumentoval, že mnohé v kapitalismu vzešlo z aktivit kalvinistů, kteří se neustále obraceli k nebi. Intelektuální síla moderního Západu částečně vyplývá z akademických aktivit myslitelů, kteří neměli vůbec žádný zájem o moc, mnohého bylo dosaženo zcela bez přímého úmyslu. Vlády, které se starají o všechno, však nenechávají žádný směr bez řízení.
Skutečnost, že díky moderním technologiím je pro nás tolik z naší kultury okamžitě dosažitelné, nás láká k domněnce, že svět je nám nyní plně k dispozici. Ve skutečnosti je pro nás naše kultura dosažitelná jen v té podobě, v jaké je formulována, což je malý a nevýznamný díl toho, čím jsme. Bolševická iluze zahrnuje víru, že vše, co nás pohání směrem k totální a všezahrnující společnosti, je tvořivé, ba dokonce dobrodružné. Skutečností je, že kulturní vyčerpání se vydává za le dernier cri. V pluralitním prostředí Západu však naštěstí stále existují zdroje, v nichž můžeme opět najít svou svobodu. Ale je důležité vědět, co se s námi děje.
Podle The National Interest, podzim 1999, připravil Ivo Lukáš.