Filozofie registračních pokladen

Nemá valného smyslu na stránkách této revue argumentovat o nesmyslnosti registračních pokladen, o jejichž zavedení se již opět jedná v parlamentu. To by bylo jistě nošením dříví do lesa. Nicméně stojí za to si připomenout, proč sociální demokracie tento evidentně špatný nápad tak vehementně prosazuje a proč je společností většinově akceptován.

Myšlenka, na které je podpora registračních pokladen založena, je krystalicky čistou ukázkou ideového proudu, který již sedmým rokem ovládá náš veřejný život a díky kterému (také) levice dvakrát zvítězila v posledních velkých volbách. Touto zásadní myšlenkou je domněnka, že "zákon vše napraví". Vyskytne-li se jakýkoliv, byť sebedrobnější zádrhel ve fungování společnosti, okamžitě se objeví požadavek na vznik nové normy, která problém odstraní. Ještě před několika lety, v době překlápění liberálního paradigmatu, reprezentovaného Klausovými vládami, v tento nový základní společenský vzorec, se vedla diskuse, zda jsou taková opatření vhodná či nikoliv. Vzpomeňme například na jeden z významných okamžiků tohoto procesu, zákon o povinném pojištění cestovních kanceláří. Přestože společenská nálada po zhlédnutí několika televizních šotů s rekreanty uvězněnými na letištích stála silně na straně "akce", přijetí zákona provázela vcelku rozsáhlá diskuse zvažující všechna pro i proti. Dnes se takové debaty až na výjimky nevedou a potřeba regulace se považuje za naprosto přirozenou.

Neúčinnost a škodlivost regulace

Historie regulace dokládá s naprostou jistotou, že tudy cesta nevede. Už Tacitus si ve starém Římě povšiml, že "nikdy nebyl Řím zkaženější, než když zákonů bylo nejvíc". Tato zdánlivě paradoxní poznámka ovšem jde k jádru věci. Problém podrobné normotvorby je v tom, že se snaží dostat pod jednu šablonu tisíce a tisíce situací, které v rámci lidských vztahů vznikají. Tyto vztahy mají jedno společné - jednotliví lidé v nich sledují své vlastní zájmy, které považují za výsostně důležité. Jsou proto i ochotni porušit normu regulující toto chování; navíc ve většině případů jim ani nic jiného nezbývá, protože taková norma nemůže nikdy postihnout všechny varianty vztahů, které mohou nastat. Je to stav, kdy jsou denně porušovány v tisících případů tisíce různých norem, protože jinak by zkrátka lidé nebyli vůbec schopni existovat. Z právního hlediska to ovšem znamená, že stále větší část lidské existence se odehrává nelegálně. Daleko horší je však to, že se stírá hranice mezi morálním a amorálním chováním.

Tuto skutečnost všichni známe. Každý živnostník dnes ví, že kdyby měl dodržet všechny předpisy (bezpečnostní, hygienické, pracovně-právní apod.), nedělal by nic jiného. Žádný občan není schopen dodržovat všechna nařízení, která se na něj valí třeba jen z vyhlášek jeho radnice. Vzniká jakási šedá zóna a s ní i nová pravidla, kdy obě strany - kontrolující i kontrolovaní - si jsou vědomy, že se plní jen něco. Lepší podhoubí pro korupci neexistuje.

Registrační pokladny se z tohoto vzorce nijak nevymykají. Lidé vymyslí tisíce způsobů, jak tuto šablonu obejít. Ne proto, že jsou od základu zkažení a činí jim hříšné potěšení přestupovat zákony, nýbrž prostě proto, že takový předpis odporuje jejich základnímu právu - právu sledovat svůj vlastní zájem a právu nebýt obtěžován státní mocí nad míru nezbytně nutnou. Jak pravil Thomas Hobbes: "Svoboda poddaného je v absenci zákonů."

Důvěra v regulaci trvá

Zatím se nezdá, že víra v samospasitelnost "normy" slábne, dokonce ani po neuvěřitelných výstřelcích typu balených koblih nebo vysokoškolsky vzdělaných prodavačů kondomů. Svůj podíl na tom má vedle paradoxního vztahu Čechů k vrchnosti - neúcta, ba až pohrdání vlastním státem, ale zároveň přesvědčení, že stát má odpovědnost téměř za vše - i momentální okouzlení Evropskou unií. Pro velkou většinu českých občanů je EU vysněným návratem domů, do světa západoněmeckého blahobytu, o kterém 30 let jen snili. Velká část nesmyslných norem přichází právě z EU - ergo zdrojem blahobytu jsou právě ony. Když je zavedeme, budeme se mít jako Němci. To je základní vzorec uvažování, který většinu občanů vede k eurooptimismu. Jedním z vedlejších produktů je také "okouzlení směrnicemi".

O tom, jak silné je toto přesvědčení, svědčí nejen koblihy, ale i důsledky mnohem závažnější, které se dotýkají přímo fyzické existence českých subjektů - viz např. likvidace pěti set potravinářských podniků jako přímý důsledek evropských zákonů - a které přesto nijak neoslabily naši víru v normy.

Za této situace má vláda volné pole působnosti. Může přijít do parlamentu prakticky s čímkoliv a má jistotu, že reakce bude minimálně neutrální, ale spíše pozitivní.

Proč je změna téměř nemožná

Návod, jak z této pasti ven, je ve hvězdách. Za prvé platí, že účinek jakéhokoliv regulačního opatření je okamžitě viditelný. Sice jen na papíře, ale pro sdělovací prostředky je o to zajímavější, protože umožňuje jednoduchý a srozumitelný scénář - tady je problém sužující občana, tady je řešení, jak jej odstranit. Negativní dopady jsou takřka neviditelné, protože jsou ukryty ve složitém soukolí sociálních a ekonomických mechanismů a navíc se projevují většinou až v dlouhodobém horizontu. Zkusme si na zkoušku položit otázku. K čemu je dobré povinné pojištění cestovek? Odpověď zná každý okamžitě. Přece k tomu, aby lidé nezůstali bez pomoci někde na letišti. A teď naopak. Čemu škodí povinné pojištění cestovek? I zběhlý čtenář tohoto časopisu, který je zvyklý hledat také to, co "není vidět", musí přemýšlet více a déle, než najde odpovědi. A i když je najde, zdaleka nejsou tak přesvědčivé jako záběry na nebohé turisty s dětmi na podlaze letištní haly.

Za druhé regulace je hrou s nulovým součtem. To znamená, že má své vítěze a poražené. Že poražení jsou poražení, to oni sami většinou ani neví. Navíc ona porážka je v konkrétním případě prakticky vždycky téměř zanedbatelná, takže nestojí za to vést kvůli ní válku. Ovšem vítězové, ti na tom jsou zcela opačně. Je jich podstatně méně než poražených, a tudíž výnosy na jednotku jsou takové, že stojí za to řádně pečovat o jejich zdroje. Tedy o regulační opatření. Stojí za to mobilizovat, kdyby je náhodu někdo chtěl o tyto bezpracné zisky připravit. Proto každý návrh na odstranění nějaké regulace je okamžitě napaden z této strany. Samozřejmě že nikoli ve jménu těchto prebend. Vždy ve jménu oprávněných zájmů - těch poražených.

Kdo a kdy se ujme úkolu?

Boj s regulací je zcela mimo jakoukoliv pochybnost tím nejobtížnějším politickým úkolem pravice, nejobtížnějším z "velké trojky" neblahého dědictví, které zde zůstane po vládě levice - daně, deficit, regulace. Nejobtížnější je proto, že jak u daní, tak u deficitu jsou náklady a výnosy přece jen viditelnější, hmatatelnější, ale hlavně jednoznačnější vzhledem k zájmovým skupinám. Nepochybně existuje relativně početná skupina, která má k nižším a jednodušším daním pozitivní a hlavně homogenní vztah. O tu se dá opřít. S deficitem to bude již horší, protože na výdajovou stránku rozpočtu (a o tu půjde při reformě financí primárně) jsou v různých kapitolách navěšeny různé zájmy. Na druhé straně v tomto případě je významným spojencem mezinárodní kontext, ať už v podobě různých institucí nebo maastrichtských kritérií.

Regulace je zcela bez podpory. Regulace je "rozptýlené zlo", mám-li parafrázovat klasika. Zájmové skupiny jsou schopny se zformovat na její udržení, ne odstranění. A mezinárodní kontext, zejména ve světě EU, v použitelné podobě prakticky neexistuje.

Fakt, že regulace je neodstranitelná bez explicitních projevů krize, dokladuje i příklad zemí, které mají ve svém organismu tradičně více protilátek proti této rakovině než my, resp. kontinentální země, tedy Británie a Ameriky. Až kilometrové fronty na benzín za druhé ropné krize přesvědčily Američany, že se "něco musí stát", a byl zvolen Reagan. Až nevídaná devastace hrdého Albionu, tehdy posměšně přezdívaného "nemocný muž Evropy", vedla ke zvolení M. Thatcherové. V obou případech tedy došlo k radikální změně společenské nálady.

Zůstává nezodpovězenou otázkou, zda vývoj v Česku v příštích dvou letech, která nejspíš zbývají do parlamentních voleb, vytvoří podmínky pro takovou změnu klimatu. Ač nerad, domnívám se, že nikoliv. Tím nechci říci, že lituji, že nenastane krize. Chci říci, že bez ní se k opravdové změně (bohužel) zřejmě nepropracujeme.

Autor je poslancem PSP ČR za ODS a stínovým ministrem dopravy.