Filozofující dramatik Oleg Bogajev

Filozofující dramatik Oleg Bogajev

Rozhovor Ivany Ryčlové s Olegem Bogajevem

Už dávno neplatí, že by česká divadla, ať studiová či kamenná, neinscenovala současnou ruskou dramatiku. Naopak. Kdyby nemusela být z důvodu protiepidemických vládních opatření rok zavřená, mohli bychom se snadno přesvědčit o tom, že hry postperestrojkové generace ruských dramatiků zažívají na našich scénách nebývalou renesanci. Musím však dodat, že sledovat současnou ruskou dramatiku tak, aby člověku nic neuniklo, je prakticky nemožné – noví a noví autoři doslova chrlí stovky her ročně. Talentovaný dramatik tedy může propadnout sítem pozornosti českých divadelních režisérů velmi snadno. A pokud by jím propadl právě Oleg Bogajev, čeští diváci by přišli o autora patřícího podle všech parametrů k těm, kteří bývají označováni adjektivem světový. Bogajevovy hry, přeložené do třinácti jazyků, jsou inscenovány po celém světě, u nás však dosud žádná premiéru neměla. Věřím, že se to brzy změní – během pandemie jsem se intenzivně snažila nedostupnost Bogajevových her v českém překladu napravit. Byla to práce, která mne velmi obohatila. Překládat Bogajeva totiž znamená přemýšlet o dobru a zlu, o lidském rodu, o naší existenci, ale také o Bohu, který lidem, i když jsou stále horší a horší, znovu a znovu dává šanci. Poslední Bogajevova hra má název Zabil jsem cara, je z roku 2019 a autor ji opatřil podtitulem Postdokumentární drama k hlasitému čtení. Text je svébytnou rekonstrukcí výslechů obyvatel Jekatěrinburgu během trestního řízení vedeného v souvislosti se zavražděním cara Nikolaje II. a jeho rodiny. Každý z vyslýchaných vidí bestiální vraždu jedenácti lidí (společně s carem a jeho rodinou bylo zavražděno i jejich osobní služebnictvo) svýma očima. Ať už jde o uklízečku, která myla krví nasáknuté podlahy v Ipaťjevově domě, místě masakru, řidiče, jenž převážel mrtvá těla, či bolševického komisaře, který vraždícímu komandu velel. Každá postava má svůj psychologický profil a dobrý důvod cítit se bez viny a zavražděného cara ani jeho rodinu nelitovat. O této hře, jejím autorovi, ale také o dějinných kataklyzmatech dvacátého století, s jejichž rezidui se potýkáme dodnes, bude následující rozhovor. (…)