Finanční svět a jeho proměny

Co vše je možné zahrnout pod pojem „finanční svět", je možná sporné. Určitě to je fungování peněz jako důchodu, jako prostředku směny, jako peněžního kapitálu či různých veřejných a soukromých fondů, snad i jako měřítka cen. V užším pojetí se tímto výrazem rozumí znovurozdělování kupní síly subjektů určité společnosti, ať již jde o veřejnoprávní nebo soukromé subjekty. V každém případě se svět financí dotýká osobních hmotných zájmů každého občana a občané by o něm měli vědět co nejvíce.

Pár slov o penězích

Po dlouhá staletí byly v Evropě penězi stříbro a později zlato, resp. mince z těchto kovů ražené (a všelijak šizené). Právo razit mince (mincovní regál) poskytoval panovník za úplatu (např. za ražebné), takže měl zájem, aby se v jeho zemi razily mince nejen pro potřebu místního obchodu, ale aby se používaly i v cizině. Tím se vysvětluje např. i expanze jáchymovských tolarů, které pronikly až do severní Ameriky, a dnes americké dolary (avšak již ne stříbrné) slouží jako oběživo v řadě nestabilních zemí po celém světě.

Vedle stříbrných a zlatých mincí se od pozdního středověku dostávaly do oběhu papírové peníze, a to především jako depositní listy anglických zlatníků, které tito vydávali při složení drahého kovu do jejich úschovy. Takto vznikající banky začaly vydávat směnky vlastní, které již od začátku první světové války za zlato směnitelné nejsou, i když se v první polovině 20. století na nich uvádělo, že jsou podloženy zlatem. I emise bankovek byla výnosnou a to byl jeden z důvodů, proč se jejich emise soustřeďovala do bank, jimž panovník udělil emisní právo. Avšak něco za něco: emisní (cedulové) banky musely být ochotny spolufinancovat potřeby panovníka, tedy státní finance.

Nedostatek zdrojů státních financí vedl v Evropě koncem 18. a v 19. století k emisi státovek, u nichž se stát zavazoval, že je bude přijímat k placení daní. To byly papírové peníze v užším slova smyslu, i když po zrušení směnitelnosti bankovek za drahé kovy se rozdíl mezi bankovkami a státovkami omezil jen na to, zda jejich emise byla finančním zdrojem centrální banky, nebo státního rozpočtu.

To jsou hlavní formy peněz, které v hospodářství fyzicky obíhají - oběživa. Peněžní zásoba rodin i podniků je však daleko širší. Zastavíme se jen u jednoho fenoménu: peněz na účtech, které jsou kdykoliv k dispozici - vkladů na požádání. Říká se jim někdy žirové peníze. Jejich použití je prakticky stejné jako v případě oběživa. Proto se také při analýze množství peněz v oběhu řadí do stejné skupiny jako oběživo - M1. Zatímco oběživo je emitováno ústřední bankou, vklady na účtech na požádání jsou penězi, které jsou vytvářeny nejen ústřední bankou, ale i všemi obchodními bankami. Vznikají samozřejmě tím, že je obchodním bankám poskytuje ústřední banka při odkupování zahraničních měn (případně zlata) a cenných papírů, nebo poskytováním krátkodobých úvěrů obchodním bankám. Většinou však k jejich tvorbě dochází úvěrovou činností obchodních bank.

Jak banky vytvářejí žirové peníze poskytováním úvěrů, když přece úvěry poskytují z prostředků, které jsou v nich uloženy? Představme si, že v zemi existuje jen jedna obchodní banka a že je země oddělena od ostatního světa. Když takováto abstraktní banka poskytne úvěr, vytvoří si zdroje na účtu toho, komu úvěr poskytla. Ten jimi např. uhradí fakturu, ale opět na účet svého partnera u této abstraktní banky. Poskytnutím úvěru vytvořené zdroje na účtech klientů se tedy v úhrnu nezmění. Je to abstraktní příklad „socialistické" monobanky (jediné banky v zemi). To platí i za souhrn více bank, pokud se takto vytvořené peníze nepřevedou do ciziny. Banky si tedy vytvářejí žirové peníze a za ně si od cedulové banky v případě potřeby kupují oběživo, nebo naopak oběživo převádějí do centrální banky, která jim na jejich účet připisuje žirové peníze. A žirové peníze si při krátkých nerovnováhách své likvidity navzájem na mezibankovním peněžním trhu půjčují.

Znehodnocování a zhodnocování peněz

S existencí peněz je spojován termín inflace, čímž se nejčastěji rozumí dlouhodobější snižování kupní síly měnové jednotky. Opakem inflace je deflace. Změna kupní síly se vždy musí porovnávat s tím, co je předmětem koupě či prodeje. Znehodnocování (a stejně i zhodnocování) je vždy změnou poměru měnové jednotky a něčeho: např. libry chleba nebo libry šterlinků. Neexistuje jeden objektivní ukazatel znehodnocování či zhodnocování nějaké měny, jde vždy o nějakou mezinárodní zvyklost. Obyvatelé nějaké země obvykle hodnotí znehodnocování své měny podle toho, jak rostou ceny zboží, které obvykle (často, denně) nakupují. Inflací tedy dnes rozumí růst indexu maloobchodních cen zboží a služeb, přičemž v mnoha zemích se okruh cen do indexu zahrnovaných liší. Za projev inflace se považuje růst nájemného, ale ne růst cen nemovitostí či růst cen stavebních prací, v žádném případě růst mezd a jiných složek výrobních nákladů, i když se zjišťují i indexy cen průmyslu a stavebnictví.

Znehodnocování peněz tedy znamená, že si za měnovou jednotku můžeme koupit méně než dříve. Znehodnocováním jsou postiženy především peněžní úspory, zejména když je jejich reálné zúročení negativní (za vklad na běžném účtu u své banky dostávám 0,05 % ročně, zatímco index maloobchodních cen roste asi o 3 %, takže reálný úrok je -2,95 %).

Znehodnocování národní měny se projevuje rovněž v poklesu jejího směnného kurzu ve vztahu k měnám znehodnocujícím se pomaleji, což znamená nejenže dovolená v zahraničí přijde tuzemci dráže, ale především se v jeho důsledku zdražují všechny dovážené produkty a cizinci mohou za svoji měnu u nás nakupovat levněji - třeba i pozemky, továrny, pivo nebo přízeň lehkých děvčat. To jsou ovšem víceméně známé věci.

V dobách zlatého standardu, kdy funkci peněz plnilo zlato, příp. zastoupené plnohodnotnými bankovkami (tj. směnitelnými za zlato), byla cenová hladina v podstatě stabilní - pouze s výkyvy v cenách zemědělské produkce způsobenými neúrodou. V obdobích zvýšené emise státovek (francouzská revoluce, napoleonské války) však ceny vyjádřené v oficiální měně prudce rostly, a to i cena zlatých mincí. V zemích s papírovým peněžním oběhem zejména od roku 1914 byla inflace v některých zemích až zničující. Příkladem bylo Německo po první a po druhé světové válce. Zejména zkušenosti z druhé světové války vedly k hluboké změně názorů na to, jak má fungovat emise peněz v tržních ekonomikách a jak mají centrální banky bojovat proti inflaci. Pod vlivem Mezinárodního měnového fondu, USA a Německé spolkové republiky se koncem 20. století ve většině zemí prosadil systém opírající se o vládu nezávislé centrální banky, která si bere za cíl své politiky stabilitu měny, a to stabilitu maloobchodních cen zboží a služeb. Tato filozofie leží i v základu činnosti Evropské centrální banky.

Je však současný způsob posuzování inflace, když se neberou v úvahu inflační či deflační pohyby cen aktiv (nemovitostí, cenných papírů apod.) teoreticky dokonalý? A může být v současné společnosti jakákoliv centrální banka úplně nezávislou?

Veřejné finance a inflace

Veřejné finance (státní rozpočet a rozpočty územních samosprávných celků, případně finance dalších státních fondů a institucí) mají v moderní společnosti stále větší váhu a zejména v minulém století jejich podíl na národním důchodu vyspělých zemí prudce vzrostl pod vlivem nákladů na zbrojení a po druhé světové válce prováděním politiky „sociálního státu". Vlády ovšem vždy dávaly přednost zvyšování výdajů před růstem daňových příjmů, takže již koncem 19. století německý profesor Adolf Wagner povýšil růst státních výdajů na zákonitost. V předválečném Československu se často objevoval argument, že přece prospěch z veřejných investic bude mít ještě příští generace, takže je spravedlivé, aby se podílela i na jejich financování (rozuměj: splácením státního dluhu). Stoupenci cambridgeské školy a J. M. Keynese viděli dokonce v deficitním financování cestu z hospodářské krize.

Za určitých okolností může být deficit veřejných financí měnově neutrální, za jiných působí na růst mezd a cen, tj. inflačně. Souvisí to s tím, zda veřejné finance deficitním financováním působí na velikost a strukturu poptávky na trhu zboží a služeb. Deficit veřejných financí je zpravidla financován emisí dluhopisů, snižuje tedy rozsah úspor společnosti a zvyšuje zpravidla rychlost obratu peněžních fondů v ekonomice, tj. poptávku. Tato souvislost ovšem platí jen v měnově izolované ekonomice, neplatí např. v případě USA, jejichž státní dluhopisy tvoří podstatnou část měnových rezerv všech centrálních bank na světě.

Může však při velkém rozsahu veřejných financí a jejich deficitech odpovídat kterákoliv centrální banka za stabilitu své měny? Snad jen za předpokladu, že se ve světových strukturách nic nemění, což je však iluzorní. Tím ovšem nechci popírat, že zejména v obdobích klidného vývoje domácích i světových trhů centrální banky přispívají významně k měnové stabilitě, k udržování mírné inflace a k obraně před případnou deflací, s kterou by si stejně nevěděly rady.

Rizika finanční stability

Světový finanční systém i finanční systémy jednotlivých zemí jsou stále ohrožovány různými destabillizujícími faktory. Jsou to především faktory politické povahy. Snad není nutné rozvádět kulturní a náboženskou diferencovanost současného světa: od dob arabské expanze v severní Africe přes Španělsko až do jižní Francie, přes znovudobytí Španělska křesťany až po křižácké války na Blízkém východě a současné muslimské hnutí, které vyústilo ve válku s terorem bez jasné perspektivy, a to přesto, že v různých dobách se křesťanská a islámská kultura pozitivně ovlivňovaly a že v Evropě používáme arabské číslice. V této souvislosti není nutné připomínat zárodky podobných krizí na Dálném východě či v Latinské Americe.

Z lokálního hlediska ohrožují finanční stabilitu v každé zemi její vnitřní sociální pnutí, např. ambice odborářských a socialistických činitelů, kteří sice nemají ucelenou ekonomickou vizi uspořádání národní ekonomiky, ale opírají se o popularitu některých propagovaných dílčích opatření, která ovšem stabilitu finančního systému země ohrožují.

Sociální neklid v každé jednotlivé zemi či ve skupině zemí ovšem působí na efektivnost investic, na efektivnost zahraničního obchodu, na měnové kurzy, na turistický ruch, na zabezpečení občanů ve stáří, na výchovu mladé generace, a to na celém světě.

Technický pokrok a vědecké objevy vedly v minulosti a povedou i v budoucnosti ke změnám ve struktuře národních ekonomik i ke změnám v mezinárodní dělbě práce, k nerovnoměrnému vývoji životních podmínek v zemích, které si jsou geograficky i mentálně blízké. To povede k přesunům v úrovni blahobytu a k sociálním problémům všeho druhu.

Z toho ovšem vyplývají obtíže spojené s udržováním relativní finanční stability jednotlivých zemí, o kterou zápasíme při schvalování každého místního rozpočtu a která byla cílem brettonwoodského světového finančního systému v poválečném světě.

Evropská měnová unie a finanční stabilita Evropy

Evropské národy hledají hospodářskou stabilitu již od počátku 50. let minulého století. Stabilitu pro všechny, protože dosud velké evropské války (turecké války, napoleonské války, obě světové války) rozvoji evropských národů rozhodně nepřispěly. Takováto hospodářská stabilita je však závislá kromě jiného na celkové situaci ve světě, protože evropské ekonomiky jsou s celým světem nějak propojeny. Vyžaduje značnou míru surovinové a energetické nezávislosti a především potlačení některých mocenských ambicí ve větších evropských zemích.

V posledních desítiletích je hospodářská a finanční stabilita Evropy spojována především s propojením nejen zbožových, ale i finančních trhů a tomu má napomoci rozšíření stabilní evropské měny - eura. O výhodách rozšíření eurozóny do střední Evropy a na Balkán toho bylo již mnoho napsáno. Daleko méně již o předpokladech, které je k tomu nutné vytvořit, aby záměna koruny nebo zlotého za euro byla doopravdy pro národní státy přínosem, a ještě méně o rizicích, které takováto měnová revoluce může mít. Mám na mysli především měnové riziko, které by např. pro českou ekonomiku mohlo znamenat několik let inflačního procesu spojeného se znehodnocením peněžních úspor, životních a penzijních pojištění, ale i se znehodnocením dlouhodobých dluhů, ale zároveň s výrazným zvýšením úrokové míry z úvěrů. Nové hospodářské investice by zdražily, asi by jich bylo méně. Asi tři čtvrtě bilionu korun měnových rezerv České národní banky by nemohlo sloužit české ekonomice, protože tato naše centrální banka by se stala pouze pobočkou Evropské centrální banky a prováděla by její měnovou politiku. Děti našich dětí by na tom vydělaly, ale my bychom zažili ekonomické otřesy, na které nejsme ani psychicky připraveni.

Ekonomické úvahy o proměnlivosti finančních systémů nutí k tomu, abychom uvažovali nejen o nákladech a přínosech každého ekonomického kroku, ale i o jeho rizicích.

Autor je profesorem Vysoké školy ekonomické.