Historikem se člověk rodí, ne stává

V pozůstalosti Bohumila Zlámala, uložené v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě, se nalézá mezi mnoha dalšími i jeho autobiografický a vyznavačský text z roku 1956, který z důvodů jeho obsahové i literární hodnoty dáváme k dispozici čtenářům. Jde o text katolického kněze, učitele církevních dějin, jenž se obracel takřka výhradně ke katolickým seminaristům, text osobní povahy, meditace.
Bohumil Zlámal (1904-1984) se stal knězem ve svých 32 letech a již během studia na olomoucké fakultě se začal orientovat na církevní dějiny. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, po válce působil jako asistent na katedře církevních dějin teologické fakulty a získal doktorát z teologie. Od roku 1947 působil ve farní správě. Až v letech 1968-1974, kdy byla výuka teologie v Olomouci obnovena, začal na fakultě znovu působit, a to nejen jako profesor církevních dějin, ale také jako její vrcholný představitel. Po zrušení fakulty opět působil ve farní správě a posléze na odpočinku v Olomouci, kde také 28. června 1984 zemřel. Známá jsou především jeho desetidílná skripta Příručka českých církevních dějin.
Rukopis, který zde čtenářům představujeme (ZAOpO, fond Bohumil Zlámal, kart. 66, i. č. 1016, obálka Methodologie CD), byl podle data na konci čtyřstránkového strojopisu napsán 5. října 1956; grafická podoba i pravopis byly pro potřeby edice upraveny a modernizovány. Titul pochází od editora, Tomáše Parmy.  (...)