Hlas Iriny Ratušinské stále zní

Když v roce 2000 vyšel v nakladatelství Barrister & Principal český překlad knihy Iriny Ratušinské Šedá je barva naděje, nikdo u nás tuto statečnou ženu, nejmladší politickou vězeňkyni poststalinské éry, neznal.1 Ani dnes tomu v zásadě není jinak. Bylo jí právě dvacet devět let, když byla 3. března 1983 za „antisovětskou činnost" odsouzena k sedmi letům pracovního tábora se zostřeným režimem a k pěti letům vyhnanství na Sibiři. Jednalo se o nejvyšší trest, jaký jí mohl být podle příslušného paragrafu uložen. V říjnu 1986 byla díky intervencím představitelů západních velmocí (mj. Reagana, Thatcherové, Mitterranda) předčasně propuštěna. Vzpomínky na Malou zónu, ženskou kolonii se zpřísněným režimem, zachytila v již zmíněné autobiografické knize Šedá je barva naděje, jejíž anglická mutace Grey is the Colour of Hope na sklonku osmdesátých let obletěla a šokovala doslova celý svět. Bez ohledu na to, že doba se změnila, Irina se nezměnila. Dál píše verše a je stále aktivním článkem všude tam, kde cítí, že je uzurpována svoboda. Životní zkušenost jí dává právo být otevřená i tam, kde se pohledy historiků snaží být „korektní". Proto vznikl na počátku léta následující rozhovor. (...)