Izrael, antinacionalismus a nenávist

Neuplyne ani pár měsíců, aniž by byl Izrael na půdě mezinárodních organizací, ve sdělovacích prostředcích a na univerzitách po celém světě opakovaně veřejně pranýřován za údajné porušování lidských práv. Poprvé mě k vážnému zamyšlení nad tímto zvláštním jevem přiměla jedna událost před deseti lety, kdy střet s tureckou lodí, která se pokusila prorazit izraelskou námořní blokádu Gazy a bránila se před konfiskací, stál devět lidských životů. Tak jako v případě mnoha obranných akcí Izraele, ať už proti fanatickému islamistickému režimu v Gaze nebo proti íránskému vývoji nukleárních zbraní, okamžitě proti němu vypuklo celosvětové mediální tažení. A týká se to i zcela bezvýznamných záležitostí, jako byla návštěva politiků v mešitě na Chrámové hoře či rozhodnutí vlády vybudovat sídliště ve východním Jeruzalémě a podobně. Bez nejmenšího úsilí posoudit situaci a uvážit, zda izraelští lídři nebo představitelé ozbrojených sil řádně plnili své povinnosti, výsledek je pokaždé tentýž – hanobení v médiích a na univerzitách. Mnohdy zaznívá i z nejvyšších vládních míst. Žádný národ v dějinách nebyl vystaven takovému soustavnému kritizování. My Izraelci si musíme stále znovu a znovu uvědomovat, že se náš stát nehodnotí jako standardní demokracie, která zodpovědně brání svůj národ i svobodu, nýbrž že se považuje bezmála za světovou pohromu. Vše, co je nám tak drahé a co pokládáme za spravedlivé, je před našima očima pošlapáváno. Naši bývalí přátelé se k nám otáčejí zády, židovští studenti se od Izraele i od judaismu distancují v marném úsilí zachovat si přízeň svých znechucených vrstevníků. Po druhé světové válce se antisemitismus na jistou dobu ve světě odmlčel, nyní se však opět vzedmula mohutná protižidovská vlna. (…)