Já, lid této země

  Jsem součástí lidu, který je zdrojem vší moci. Z minulosti, která se stále zřetelněji vzdaluje, pamatuji nepříjemné, úzkoprsé a někdy i poměrně nebezpečné diskuse o tom, kdo k lidu patří a kdo už ne. Například dělníci a zejména členové KSČ bývali považováni za příslušné, zatímco bývalý majitel uzenářství a jeho potomci jaksi lidem nebyli. Praktikoval se složitý způsob uvažování; metody rozlišování mezi lidem a ne-lidem byly záměrně ponechávány neujasněné. Ve hře se ocital takzvaný „třídní instinkt", zřejmá obdoba „rasového instinktu" nacistů. Dnes není příslušnost k lidu jako zdroji moci zpochybňována; skoro si už neuvědomujeme, že jde o stav v dějinách moderny nesamozřejmý. Z široké a elegantní tolerance vyplývá pro každého občana zodpovědnost, o níž někdy dost dobře nevím, jak jí mám sám za sebe a sám před sebou dostát. Nejde jen o má politická práva a nároky, ale i o psychická břemena s nimi související. (...)