Jak je důležité býti vážný

Bůh žehnej našemu neironickému národu. Jsme dnes, v tomto týdnu našich narozenin [4. července je Den nezávislosti], po všech těch letech pořád vážní. Nic není pro Američany typičtější než neironická vážnost, a za nic se nám neposmívají víc. Musíme být tak vážní? Ano, musíme.

Ironické národy jsou bývalé velké národy; ironie v celonárodním měřítku je projevem únavy z nákladné a vyčerpávající práce, kterou národní velikost vyžaduje. Ironický národ je národ, který se dobrovolně stal bývalou veličinou. Kdysi byl vážný a významný, nyní tráví čas v mlhavém pásu mezi významem a bezvýznamností a v trvalém nebezpečí, že ho odkoupí Disney. Francie je nejlepším příkladem ironického národa. Francie byla ironická skoro celou moderní dobu, a proto také byla skoro celou moderní dobu impotentní. Žádný národ neskýtá tak názorný příklad nebezpečí ironie jako Francie: Tak dlouho sedáváte celý den v kavárně oblečení v černém a pronášíte ironické postřehy o kolemjdoucích, až jsou jednoho dne těmi kolemjdoucími opět němečtí vojáci. Není to ironické?

Angličané jsou, co se týče ironie, rozdvojený národ. Vládnoucí třída byla ironická (ještě ironičtější než Francouzi, zřejmě jen kvůli letité soutěživosti) od doby Virginie Woolfové nebo možná Oscara Wilda a dnes je v tom zabředlá tak hluboko, že už pravděpodobně nikdy nevyprodukuje nic, co by mělo skutečnou hodnotu. Ale ta Anglie, která je, jak se říká, národem hokynářů, ironii nikdy nepřijala a pořád má v oblibě představu velké a dobré Anglie a Angličanů. Byli to lidé Margaret Thatcherové, a jak ukazuje její příklad, stále jsou schopni mávnout rukou nad námitkami vládnoucí třídy - neexistuje moderní postava, proti které by lepší Angličané protestovali tak náruživě jako proti Thatcherové - a směrovat Anglii k dobám opravdové, vážné slávy.

Z dalších bývalých velkých evropských mocností Německo není zrovna ironické, ale už není ani příliš vážné, což je v tomto případě jen dobře. Rusko nikdy nebylo ironické, je nihilistické, což je nesrovnatelně horší. Zbytek světa tvoří hladové národy, které jsou z podstaty věci neironické (ironie, stejně jako environmentalismus a kontrola porodnosti, je luxus, který si mohou dovolit jen bohatí), národy, které se vzdaly snů o slávě tak dávno, že prošly fází ironie a dospěly do nějakého jiného stavu (Skandinávcům ke štěstí, pokud jsou šťastní, stačí, že jsou krásní, mají pohodlí a všichni je nechají na pokoji, Španělé se jen chtějí bavit) nebo národy jako Kanaďané, které o žádné slávě nikdy ani nesnily.

A pak jsme tu my, jediná mocnost 20. století, která nepropadla únavě a narkotické úlevě ironie. Začali jsme smrtelně, krvavě vážně a nikdy jsme se nezastavili. Vážnost dobyla Západ, osvobodila otroky, vybudovala republiku a demokracii, dala nám auto v každé garáži, vynalezla blues, country a rock'n'roll, rozbila rasovou segregaci a porazila fašistický i komunistický totalitarismus.

Poslední dobou se mluví o tom, že už jsme také ironičtí. Není to pravda - pravda je, že máme problém najít něco dost velkého a důležitého na to, abychom to mohli brát vážně, ale to je něco jiného. Ironický národ by bral aféru Clinton - Lewinsky s morbidním požitkem. Existuje nějaká fraška, která by se lépe poddávala ironii, existuje jiný příběh plný černého humoru? Ne. A jak Američané na tuto skvělou nabídku reagovali? Většinou znechucením, zoufalstvím a vztekem. Lišili se zpravidla jen v tom, kdo byl hlavním předmětem jejich znechucení, zoufalství a vzteku - Bill Clinton, nebo Ken Starr, nebo média, nebo republikáni, nebo, pro hodně lidí, všichni dohromady.

Nedávno napsal vážný mladý muž Jedediah Purdy knihu kritizující ironii a to, že k ní Američané podle jeho názoru inklinují. Američané hbitě učinili Purdyho obavy předmětem vážné debaty. To by Evelyn Waugh určitě neudělal.

Kdepak, vzdej to, Ameriko. Je to beznadějné; jsme beznadějní. Nejsme ironický národ. Jsme národ, který bere vážně Monicu Lewinsky a Jedeiaha Purdyho. Z takové příze ironii neupletete. Naštěstí.

5. července 2000

Přeložil Martin Weiss.