Jak jsme k tomu kýči přišli?

Zákon učinil z Edvarda Beneše zasloužilého politika, tedy státní instituci. Škoda. Původně to byl bezpochyby zajímavý muž. Nesl první polovinou 20. století břemeno češství vítězného i poraženého, pyšného i poníženého. Byl přesvědčeným socialistou v době, kdy se zdálo, že maximálně postátněná demokracie je budoucností lidstva, a zůstal jím zřejmě i ve chvílích, kdy i v Praze vycházelo najevo, co je zač ten systém „bez pověr a bez iluzí". Zažil nejméně dvě příležitosti k velkým oslavám, ale spontánní radost nad sklenkou se k němu příliš nehodí. Zato z kalichu hořkosti pil nejméně dvakrát a zhluboka. Jedno mu neupírají ani jeho ostří kritici: slušné vychování, byť za války vedl krvelačné řeči, jak velela dobová konvence. Leckterý úředník ve vysoké státní funkci v něm dodnes může spatřovat svůj výkonnostní vzor. A teď toto: je z něho puncovaný státní tatíček s razítkem na čele.

Čím si Edvard Beneš zasloužil, že se stal akutní obětí politického kýče? Samozřejmě poválečnými dekrety, jež nesou jeho jméno. Ty mají být tím státně absurdním aktem zposvátněny. Z toho má ovšem Benešova čest pramalý užitek. Naopak je zaručeno, že jeho jméno bude dále vláčeno prachem slovních rozmíšek. Nebude absentovat na žádném vlasteneckém rodeu. Pokud to neučiní sudetští Němci, čeští komunisté zas a zas budou vystavovat jeho politickou mumii, aby jí ospravedlnili své balkánsky silácké výroky.

Ostatně je ten zákon z rudé dílny. Komunisté momentálně nemohou nabídnout nic jiného než nacionalistické radikálničení. Někdo se snad podiví, že jim přitakali i sociální demokraté, i lidovci, i leckteří občanští demokraté. Oživme si trochu paměť: právě táž komunistická strana v letech 1945-1948 táhla za sebou na téže vařené nudli nacionalismu téhož Edvarda Beneše, tytéž sociální demokraty, tytéž lidovce a konec konců ..., nezlobte se, ale tytéž národní socialisty.

Ač se to nezdá, i úroveň politického života je věcí inteligence. Tím nemyslím společenskou skupinu intelektuálů, nýbrž vlastnost, o níž se říká, že se nedá koupit v apatyce. Kolik zákonů ještě bude přijato na ochranu naší lokálně podrážděné pýchy? Doplní je také prováděcí předpisy o zásadní nevstřícnosti, nutné k získání osvědčení o národní spolehlivosti? Dočkáme se též zákona, po němž už bylo v tisku voláno (Benjamin Kuras, MF Dnes, 14. 4. 2004), aby každý, kdo by kritizoval Benešovy dekrety, byl souzen za velezradu? Konec konců dle některých autorit jsme vlastně ještě pořád ve válce s Německem, ne-li doopravdy, tak aspoň po komunisticku, „jako kdyby". Hlavně se bijeme hlavněmi pysků.

Komunista, ale i bojovný nacionalista se skromně těší z každé krize rozumu, byť vyvolané absurdním zákonem o minulosti. Mnohomluvně v krizi kvete, a proto ji rád vyvolává. A také proto, aby mohl opět kádrovat, třebas mrtvé, a živým vyhrožovat národními soudy.

Dobře, čeští komunisté dobyli v době vstupu ČR do EU významného a dobře vypočteného propagandistického úspěchu. Bystrá vypočítavost a řekněme že určitý druh zlobné nechápavosti nám společně nadekretovaly, že máme myslet jako v letech 1945-1948, a to na věčné časy a nikdy jinak. Chybí ovšem zákon zakazující vzpomínat, jak to tenkrát skončilo. Zatím postrádáme i zákaz nahlas uvažovat o tom, jak by to s námi opět dopadlo, kdybychom si opravdu žili jen po svém a pro sebe, odděleni od EU svými špatnými náladami a pouze na úrovni domácí politické apatyky.

Dobře je vidět, že by to s námi nepochybně zase dopadlo špatně; na druhé straně leckdo by se pak mohl těšit, jak se zase bude dopouštět všelijakých obrodných procesů, až s ním bude opět točit nějaký nový Klement Gustáv. Dobře. Jak jsme k tomu kýči přišli my všichni, je celkem jasné. Vlastenčí se neztenčeně v této zemi už několik let, zjevně z nedostatku chuti zabývat se závažnějšími starostmi. Ale jak k té ostudě přišel PhDr. Edvard Beneš? Kdysi to nebyla žádná nálepka, nýbrž zcela živý, úpravný drobný pán, vzdělaný, slušně vychovaný workoholik, manžel dobře oblékané paní, trochu depresivní maniak a dvojnásobný tragický hrdina bez katarze.