Jak se narodila, žila a zemřela jedna řeka

Pod Devíti skalami se narodila malá říčka. Byla to událost, které se divilo celé okolí. Takové říční štěně, sotva se narodí, hned začne štěbetat. Tím se také liší od člověka, který nejdříve křičí a křičí, pokud nespí, a mluvit se začne učit teprve mnohem později. U řeky je tomu naopak. Štěbetá hned od prvních krůčků, kdežto křik si moudře nechává až na pozdější dobu, až nabude tolik sil, že to opravdu bude stát za to si zakřičet.

A tak se naše říčka narodila v lesnatém údolí a zanechávajíc kolem sebe hezky vlhko, jak se na pořádné nemluvně sluší, pustila se do světa. Co se té chůze týče, je to s řekou také trochu jinak než s člověkem. Sotva se narodí, už se rozběhne, ani nečeká, až by ji někdo vzal za ručky a vedl. Rozběhne se sama a pochopitelně se to neobejde bez četných pádů. Udělá dva tři krůčky a žbluňk! už je ze splávku dolů. Moc si z toho nedělá, ani nezapláče, spíše se rozesměje nebo se dá do zpěvu a už zase ubíhá dále. (…)