Kazimir Malevič II

„Rusko se pokrylo ledy. Lenin ho celé obrátil vzhůru nohama, jako to já dělám na svých obrazech. Madam Kšešinská odjela. Lenin řeční ze svého balkonu. Otevírají se obzory. Prostor a prázdnota. Není chléb. Černá písmena na ranních plakátech mi rvou srdce. Státní puč. Lenin se stává předsedou Sovnarkomu, Lunačarskij zase prezidentem Narkomprosu.“² Takto barvitě popsal své rozporuplné pocity z bolševické revoluce běloruský malíř Marc Chagall, vládou jmenovaný komisař pro umění ve Vitebsku, průmyslovém městě zhruba pět set kilometrů na západ od Moskvy.

„Vzhůru nohama“ však byla nejen tradiční ruská společnost, ale i celý ruský umělecký svět, jehož novou podobu chtěl Chagall jako ředitel vitebské Lidové umělecké školy utvářet, z níž byl však záhy vypuzen agresivním a ideologickým Malevičem. Roztrpčený se vrátil do Moskvy a o tři roky později přesídlil se ženou do Paříže, čímž unikl budoucímu bolševickému teroru. Zemřel v požehnaném věku 97 let a ještě za svého života se stal vysoce ceněným umělcem, jehož pestrobarevné obrazy s létajícími krávami, přerostlými kohouty či vousatými židy s houslemi, inspirované dětstvím ve Vitebsku, doslova obletěly celý svět. Opačnou cestou se vydal Kazimir Malevič, jenž se jako většina ruských modernistů vrhl do horečné revoluční činnosti, na jejíž oltář položil své umění. A prozření mu na rozdíl od Chagalla trvalo příliš dlouho. (…)