Křik kolem Tichého Donu

Křik kolem Tichého Donu

Ivana Ryčlová

Autorství Tichého Donu je opředeno množstvím mýtů. Na počátku sedmdesátých let minulého století se o to zasloužil především Alexandr Solženicyn. V předmluvě k pařížskému vydání nedokončené útlé studie anonymního vědce (podepsán D*) se přiklání k názoru, že Šolochov rukopis románu zcizil mrtvému kozáckému spisovateli. Kredit mezinárodně uznávané mravní autority dodal Solženicynovým vágním smyšlenkám na dlouhá léta zdání pravdy. Dlouhá léta, po něž se vede spor o Šolochovovo autorství Tichého Donu, způsobila, že se spisovatel jako osobnost z povědomí čtenářů vytratil. Respektive zůstal jen jeho nelichotivý zkamenělý portrét přiživovaný ruskou emigrací i skutečnost, že Šolochov byl od roku 1961 členem ÚV KSSS. Na druhou stranu, vezmeme-li v úvahu, že v době, kdy se za výhrady proti režimu bez soudu střílelo a sotva pětadvacetiletý začínající spisovatel psal Stalinovi mnohastránkové dopisy mapující krutosti provázející na přelomu dvacátých a třicátých let boj s třídním nepřítelem, získá ideologickými dogmaty opředený Šolochovův obraz nový rozměr. Proč právě Šolochovovi, jenž byl za postavu ideologicky tápajícího hlavního hrdiny Tichého Donu mnohokrát napadán jako kontrarevoluční spisovatel, toleroval krutovládce Stalin i v následujících letech otevřenost, za niž jiné trestal smrtí, zůstává dodnes záhadou a předmětem nejrůznějších spekulací. Je však třeba tento fakt přijmout, zapracovat do spisovatelova obrazu, stejně jako skutečnost, že spisovatel skončil, podobaje se mnohým, co se z přízně osudu a moci vyšplhali do nejvyšších stranických sfér, jako mluvčí sovětského režimu. Na skutečnosti, že román Tichý Don je jedním z vrcholných děl literatury dvacátého století, se tím však nic nezmění. Věnujme tedy člověku, jenž je s tímto velikým románem spjat, po mnoha letech mlčení znovu pozornost. (...)