Kterak komisařka Boelová hledala pravdu v moravském víně

Na konci listopadu se České republice dostalo jedné nepříliš obvyklé návštěvy z Bruselu. Přijela komisařka pro zemědělství Mariann Fischer Boelová. Její návštěvy si média, s výjimkou specializovaného tisku a regionálních televizních studií, příliš nepovšimla, jak už tomu v případě zemědělství (nejedná-li se o skandál) bývá. Přesto s ní pozorovatel, vůči zemědělství jako takovému spíše vnější, může svázat několik zajímavých postřehů.

Především šlo o první cestu komisařky pro zemědělství do ČR od našeho vstupu do EU. Boelová načasovala svůj příjezd na dobu, kdy je pohled českého zemědělce na výhody a nevýhody našeho členství v EU poněkud rozporuplný. Na jedné straně farmáři s částečným uspokojením kvitují fakt, že se absolutní objem peněz v podobě přímých plateb pro zemědělskou výrobu skutečně rok od roku zvyšuje. Počáteční situace po vstupu, kdy ČR spolu s ostatními novými členy začínala čtvrtinu sumy, na niž měli nárok členové patnáctky, a zemědělci vyvíjeli každoročně tlak na ministerstvo, aby při přípravě rozpočtu pamatovalo na dorovnání v podobě doplňkových plateb (alespoň tam, kde nám to přístupová smlouva dovoluje), nebyla příliš růžová. Konfrontace "členů druhé kategorie" s rozhazovačnou náturou společné zemědělské politiky v rámci "patnáctky", kde se štědře podporuje pěstování banánů, vývoz živého dobytka na Blízký východ nebo destilace milionů hektolitrů vína na technický alkohol, byla dosti zdrcující. I když každoroční tlak na dorovnání z domácích zdrojů bude trvat až do roku 2013, skutečnost, že objem peněz přicházejících z Bruselu narůstá, může být přijímána s určitým optimismem. Je to však optimismus dočasný a nikoli prostý stínů, což si uvědomují všichni - nejen ti, kdo se v praxi skutečně zabývají činnostmi souvisejícími se zemědělstvím.

Růst přímých plateb nevyřeší některé problémy související nejen s realitou a legislativními požadavky zemědělské politiky EU, ale i s realitou našeho legislativního prostředí, politické kultury, minulosti českého zemědělství či s ekonomicko-obchodní realitou otevřeného trhu pětadvacítky. Nevyřeší celkově záporné saldo českého zemědělského obchodu, které se po vstupu spíše prohlubuje, ani problémy některých komodit, způsobené jednak "uměle", vlivem legislativních reforem EU, do jejichž podoby mohla ČR a další nové členské státy mluvit jen omezeně (cukr), jednak "přirozenějším" působením kombinace otevřeného trhu, rozdílných výrobních nákladů v jednotlivých členských státech a vlivu obchodních řetězců, na jejichž pultech "levnější vyhrává" (ovoce a zelenina).

Komisařka Boelová přijela do ČR právě v době, kdy se u nás v praxi hmatatelným způsobem projevila reforma cukerního pořádku implementovaná od července tohoto roku. O tom, že je potřeba v EU snížit výrobu cukru a otevřít evropské trhy konkurenci z třetích zemí dle požadavků WTO, bylo rozhodnuto ještě před naším vstupem; noví členové mohli s podporou některých členů patnáctky pozměnit nejkontroverznější body původního návrhu Komise jen pomocí protestů v Radě. V duchu již léta trvající filosofie ("raději zaplatíme výrobcům za to, aby nevyráběli") nabídl výsledný návrh cukrovarům v členských státech možnost získat na ruku 750 euro za tunu cukru, kterou se rozhodnou nevyrobit. Komise tak chtěla "nenásilným" způsobem a bez plošné direkce snížit výrobu cukru v EU, a to především v "nekonkurenceschopných" oblastech. Výsledek je ten, že v ČR, kde jsou cukrovary téměř stoprocentně v zahraničních rukách, odchodem společnosti Eastern Sugar končí výroba cukru a zřejmě i potravinářské pěstování cukrovky na Hané, kde mělo staletou tradici. V řadě států západní Evropy naopak výroba cukru pokračuje dál. Komisařka znepokojeně konstatovala neúspěch reformy a hrozí možností plošného zkrácení cukerné kvóty v celé EU o 25 procent. (Během svého brněnského vystoupení na půdě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity zůstala hluchá vůči požadavku české ministryně zemědělství Vicenové, který ČR přednesla Komisi spolu s Maďarskem a Slovenskem, aby si nové členské státy, kde k opouštění přidělené výrobní kvóty dochází z jiných důvodů než kvůli nekonkurenceschopnosti, mohly část kvóty ponechat a přerozdělit ji jiným výrobcům.)

Otázkou je, zda by šlo vývoji, jenž nastal v případě cukru, zabránit, pokud by noví členové a jejich producentská lobby byli od počátku zaangažováni na přípravě uvedených změn. Dnes Komise chystá reformu dalších dvou důležitých sektorů - ovoce a zeleniny a především vína, které představovalo hlavní důvod návštěvy Boelové v ČR, respektive na Moravě. Kromě jižní Moravy totiž komisařka navštívila i další vinařské oblasti střední Evropy, aby ukázala, že ji při přípravě konkrétních parametrů reformy, které mají být zveřejněny až na jaře (tak aby reforma nekolidovala s prezidentskými volbami ve Francii), zajímají názory vinařů v jednotlivých zemích. To může signalizovat, narozdíl od doby před vstupem, že nyní jsme již členy onoho "klubu", jenž je tázán na názor; metoda "o nás bez nás" se bude tentokrát týkat někoho jiného (Bulharska a Rumunska). Zda tato "vlídná tvář" Komise skutečně přinese moravským vinařům zohlednění jejich problémů (včetně zachování stávající možnosti doslazovat víno a používat peníze na marketing spíše než na likvidaci vinic) je ve hvězdách. Cestování po EU je jedna věc, odtrženost bruselského úředníka od reality pak věc druhá. Sama Boelová se přiznala, že české víno pije poprvé.

Návštěva komisařky pro zemědělství přinesla ještě jednu zajímavou skutečnost. Na následné tiskové konferenci zasedli k jednomu stolu představitelé Agrární komory a Asociace soukromého zemědělství, dvě lobbyistické organizace, které se již z titulu toho, jaké producenty majoritně zastupují, neshodují často v řadě představ o optimálních, ale ani realizovatelných a udržitelných možnostech pro české zemědělství. Agrární komora hovoří o potřebě udržet výrobu a soustředit se v současných podmínkách na nepotravinářské využití zemědělské produkce (biopaliva). ASZ by ráda řešila resty z minulosti (vlastnické vztahy k půdě) a v nové filosofii, kterou se podpora zemědělství v EU začíná řídit od 90. let, vidí možnost pro diverzifikaci zemědělské činnosti, její větší propojení s budoucností venkova jako takového a s otázkou zemědělské činnosti jako veřejně prospěšné služby.

EU, která problém společné zemědělské politiky dlouhodobě řeší, nabízí obě cesty. Opět však nejsou bez problémů. Komise ve snaze podpořit výrobu bioenergie a pěstování plodin určených k jejich produkci umožnila nově také producentům z nových členských států dostávat částku 45 euro za hektar těchto plodin (zejména řepky olejky a cukrové řepy). Vyčlenila však pro všechny nové členy celkovou zaručenou plochu ve výši půl milionu hektarů a svázala podpory s podmínkou existence dlouhodobých kontraktů mezi zemědělci a výrobci biopaliv. O přidělenou kvótu tak budou navzájem svádět boj v nových členských zemích pěstitelé řepky s pěstiteli cukrovky, kteří se budou snažit udržet nepotravinářské pěstování řepy po odchodu cukrovarů. V českém případě navíc podmínku existence kontraktu s výrobcem komplikují dlouhodobé a temné problémy výroby bio-paliv (vše okolo kauzy Setuza a exportu suroviny do Německa je dostatečně výmluvné).

Udržet klasickou zemědělskou produkci z pohledu nové členské země EU, v kontextu současných změn společné zemědělské politiky a zmatků české reality, které nelze vždy svádět pouze na Unii, prostě není a nebude jednoduché. Nebude jednoduché dlouhodobě udržet ani pozitivní a relativně bezproblémový vývoj příjmů v podobě přímých plateb. Zemědělci se často stávají terčem kritiky zbytku společnosti jako notoričtí čekatelé na dotace. Oni sami zase kritizují fakt, že od vstupu do EU přichází jedna byrokratická změna za druhou. Zemím Visegrádu se teď podařilo o dva roky oddálit přechod z jednotné platby na obdělávaný hektar na systém jednotné platby na farmu v duchu reformy z roku 2003. Znamená to však pouze oddálení nutných změn ekonomiky plateb a určité prodloužení období, kdy je postupně zaváděna legislativa cross-compliance přinášející další kontroly a další byrokracii.

Co tedy může Česká republika ze své pozice ovlivnit? Supliky pro komisařku snažící se oddálit či zmírnit to, o čem již bylo rozhodnuto, mohou zaniknout v mlčení. Chuť moravského vína vyprchá. Smířlivá atmosféra narazí na každodenní realitu.

Dva a půl roku po vstupu, na prahu nového rozšíření EU, už ČR není ve společné zemědělské politice úplným nováčkem, který pouze přijímá fait accompli a snaží se "přežít". Tvorba nových dotačních titulů umožňujících čerpat na rozvojové programy venkova až dvě a půl miliardy euro během následujících sedmi let byla (v určitých mezích daných ze strany EU) v naší kompetenci, včetně odstranění nedostatků z let minulých, kdy jsme nevyužívali dostatečně ani všech možností, které nám evropská dotační politika dávala (na podporu mladých začínajících zemědělců, malého a středního podnikání či tvorbu nových pracovních míst na venkově). Prostřednictvím jednání s dalšími partnery napříč EU v rámci rozhodovacích institucí či prostřednictvím lobbyingu profesních skupin můžeme lépe ovlivnit změny a legislativu, která se teprve tvoří, i když váhu ČR nelze přirozeně přeceňovat. A stále zbývá karta předsednictví, které připadá právě na "zlomové" období reforem zemědělství a financování EU, o nichž se stále mluví. Zde je ovšem na místě opatrnost. Po francouzském předsednictví zřejmě ČR spíše než úloha tvůrce připadne role diplomata a prostředníka. V oblasti zemědělství, které v EU postupně ztrácí lesk zlatého dolu, ale nikoli punc Achillovy paty řady členských států, lze očekávat právě toto.