Legendy a skutečnost

Výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu (v říjnu 1962) nás uvádí do velmi zajímavé oblasti, do světa, v němž je možné, že se mění tak tradiční a na minulosti založená instituce, jako je katolická církev. Otázka ovšem zní, jak se mění, za jakých podmínek, jak trvale.

Jen padesát let, a už je s námi mnoho legendárních vyprávění: o papeži Janovi, k němuž promluvil v noci duch svatý, o spravedlivém narovnání minulosti v podobě pardonu teologům, kteří byli pronásledováni za své zcela ortodoxní názory. O dalších papežích, kteří svou rozvážností a moudrostí interpretovali koncil tím jediným správným způsobem. O nepřerušené kontinuitě, v níž i tak převratné novinky jako je uznání nekřesťanských náboženství (těch starých pohanů, které je zapotřebí obrátit na pravou víru!) a uznání svobody svědomí je začleněno do údajné nepřerušené kontinuity církevní nauky i praxe. O tom, že v církvi nejsou problémy, jen jemné vady na posvátné kráse.

Skutečnost je asi jiná. O koncilech uvažovali i Pius XI. A Pius II., jen nenašli odvahu je svolat. Dokončit První Vatikánum ale chtěli snad všichni papežové od roku 1870. Někteří teologové byli sice ospravedlněni, jiní na to stále čekají. Například hrob teologa George Tyrella je zarostlý a neznají ho ani místní farníci. Pavel VI. je příkladným mužem kompromisu, který si vyhradil několik věcí pro své osobní rozhodnutí, přičemž je doložitelné, že přinejmenším v jednom z nich (problém antikoncepce) vyhnal mnoho kněží z církve a způsobil, že se od tohoto rozhodnutí totálně oddělila praxe většiny křesťanských manželů od současné katolické nauky. Jan Pavel II. je složitější případ, nicméně je fakt, že díky jeho jmenováním biskupů se zcela obrátil poměr reformní/konzervativní, takže světový episkopát se po jeho dlouhém pontifikátu přiblížil podobě z roku 1869. A Benedikt? Svým heslem o kontinuitě víry a církevní nauky, které asi nelze z formálního hlediska nic vytknout (pokud ovšem bereme jako součást kontinuity i prorockou podobu Ježíše!), v podstatě zpochybnil uznání jednoznačných novinek Druhého Vatikána.

S církví se ale opravdu v šedesátých letech něco podstatného stalo a doufejme, že v podstatných věcech nezměnitelně. Svými proměnami, založenými často na osobní odvaze některých biskupů a jejich poradců a díky tvrdému boji s milovníky „starého režimu", dala příklad i dalším konfesím a snad i světským institucím.

O Druhé Vatikánum se ovšem dosud bojuje, bohužel nikoli jen na úrovni interpretace, ale v podstatě v praxi každé diecéze a farnosti. Je to také zřejmě proto, že scházejí intelektuálně břitké nástroje k opravdu perspektivnímu a současně srozumitelnému výkladu koncilu a aplikaci jeho závěrů. Bohužel, i ti, co stojí na straně nutných změn, byli a jsou občas intelektuálně zmateni. Dříve marxismem, posléze postmoderním odmítnutím hodnotových měřítek a prosazováním ideje rovnosti za každou cenu. Zdá se téměř jisté, že v současném návratu náboženských otázek do společnosti bude těžké udržet v církvi potřebnou rovnováhu, přičemž se nemusí vždy jednat pouze o jakousi ideální „středovou pozici", spíše o schopnost klidného rozlišování a kladného postoje k potřebné svobodě a názorové pluralitě.

S posledním koncilem a jeho rozporuplnými závěry však ještě budeme nějakou dobu žít, ke svolání dalšího sněmu schází vůle, a to napříč všemi ideovými směry. Podobně je nám dáno žít i s legendami. Ty jsou ovšem stále s námi a nic nám nedovoluje je ničit nebo poškozovat. Žijí si svým životem a boží lid se s nimi spokojuje. Kdoví, možná to budou právě ony, které umožní, abychom se nemuseli obávat o osud koncilu a abychom mohli důvěřovat v budoucnost. Bořit legendy se nevyplácí - i o tom jsou církevní dějiny.