Má čítanka: Jan Neruda

Jana Nerudu jsem v době studií na fakultě četl tak, jak přednášející doporučili: prvotinu Hřbitovní kvítí (1857) jsem vynechal. Řekli nám, že ji autor nepojal do svého díla. Vlastně se jí tím zřekl. Byla prý to nezralá sbírka, takřečeno předčasná prvotina poplatná Heinemu. Jedenatřicet čísel z ní Neruda otiskl v Knihách veršů (1868), příštím svém svazku, jejž vydal jako žeň svého mládí. V Proslovu psaném k vydání prvnímu poznamenal: „V obsahu knihy mé najde čtenář také oddíl ,Lístky Hřbitovního kvítí' nadepsaný. Mnohostranně kaceřované ,Hřbitovní kvítí' mělo před desíti lety zvláštní úkol svůj, jemuž tenkrát alespoň zčásti také dostálo. Do rámce nynější sbírky by se zajisté nehodilo, a čtenář najde zde tedy jen úryvky z něho, místy doplněné, místy zjinačené" (Dílo Jana Nerudy I, Básně, Kvasnička a Hampl, Praha 1923, úvodní studie Arne Novák, editor Miloslav Novotný).

„Druhé čtení" nesmělo Nerudovu první sbírku pominout už proto, že bylo také vědomou korekturou povrchně důvěřivého studentského přístupu, který spoléhal na cizí soudy a obešel se bez poznání na vlastní oči a na vlastní pěst. Hřbitovní kvítí věnoval autor „památce časně zemřelého přítele svého, nezapomenutelnému Antonínu Tollmannovi", konkrétně se pak jeho osudem zabýval v prvních sedmi básních. Náhrobní reflexe jsou přitom zaostřeny jako výčitka vůči světu nebo vůči pospolitosti, která nadané snivce místo vděčnosti zahrnuje nevděkem: „Byl jsi chud - však bujní tvoji snové/ nasypali po tvých cestách zlato; však že zlato sypali ti snové,/ nedal svět ti ani chleba za to." Ani hrdinovy milostné touhy nedošly naplnění, protože jejich nositel byl handicapován nevábným zevnějškem. Bohatství vystupuje ruku v ruce s vnějšností a vítězí. Hřbitov se stává smutným dokladem této pravdy, „neboť věřte, kterým srdce puklo,/ že jich leží tuto na tisíc".

Hřbitovní kvítí však neulpívá na této slzavé notě, nazírá život ze hřbitovní perspektivy, jež obsahuje i hořký a místy dokonce černý humor, společensky motivované výpady a skeptické vize „smrti poezie", když ji přezní „kyklopických kladiv bušení" pocházející z nitra země jako předzvěst sociálních otřesů daleko podstatnějších než ty, jež zrcadlí dnešní básníci. K Máchovu odkazu se nejen svou účastí na almanachu Máj (1858), ale hlavně pokusem o další verzi dialogu se společností přihlásil svérázný dědic. Na rozdíl od Máchy byl jeho pokus o dialog motivován nikoli existenciálně, nýbrž sociálně. V Nerudovi vstoupil do české poezie outsider tlumo­čící zejména dobovým elitám poselství lidí předurčených svým společenským zařazením k postavení páriů. Nerudův pohled na českou současnost nikoli skrze povzbudivé úspěchy, jichž se dobrala, nýbrž skrze hrobovou jámu, do níž předčasně a zřejmě i zbytečně nechává padnout sny a naděje bližních jen proto, že se narodili chudí, vnesl do literatury odraz dalšího silného konfliktu, který obrozenečtí teoretikové ani praktikové nevzali na vědomí nebo který nepovažovali za nosný.

Nerudova prvotina na rozdíl od tvarově i myšlenkově osobité poémy Máchovy nevyvolala hlučnou veřejnou výměnu názorů ani vlnu manifestačně záporných posudků. Proč se tak stalo, vysvětlil v úvodní studii k Básním I Arne Novák: „...smrt a bída stály jako nevlídné sudičky u kolébky této prvotiny, inspirované zkumným a posměšným rozumem, který stále přehlušuje projevy pobouřené citlivosti. Smrt, o níž se uvažuje spíše suše než vzletně, svlečena jest ze vší romantiky; bída, která se sleduje v různých útvarech, pojímá se v duchu kárné a vzdorné sociální kritiky; láska, jež se k nim v úskočném rozmaru přidružuje, vyznává se zde ze své agonie, ze svého rozkladu, ze své marnosti. Toto vše bylo příliš osobité a příliš odlišné od básnické tradice domácí, takže zlovolní odpůrci měli nasnadě výtku, že Neruda napodobí cizí lyriky, zvláště vykřičeného posměváčka Heina, k němuž se otevřeně hlásil; nebylo opravdu snadno v Nerudově prvotině odhadnouti, kolik se v ní skrývá obsahové i výrazové českosti, od sociálně pravdivých obrázků zbarvení čistě pražského po ironické popěvky vyškolené na kadenci lidové písně, od hlubokého soucitu po svobodný rozmar mladého statečného srdce" (c.d., s. 10).

Tyto živé, nikoli literárně převzaté zdroje byly tedy podle Nováka rozpoznatelné, byť nesnadno; ale přesto rozpoznány nebyly. Je totiž dokonce možné, že stratégové a taktikové zápasu o české národní obrození našli od dob Máchových lepší způsob, jak si poradit s básníkem sice prokazatelně nadaným, ale přicházejícím nevhod. Vnášet konkurenční sociální hledisko do českého prostředí, národnostně sotva se probouzejícího, bylo zřejmě nepochopitelné a nepřijatelné. Tak byl Nerudův debut odbyt nikoli okázalou kritickou popravou, která by mu v leckterých očích mohla získat pozornost, ale byl posouzen daleko krutěji, totiž mlčením. Po deseti letech, která od vydání Hřbitovního kvítí uplynula, přichází pak Neruda s Knihami veršů jako s reprezentativním dokladem širokého básnického rejstříku demonstrativně překonávajícího jednostrunnost a monotematičnost prvotiny. Básně, které z ní autor převzal do druhého oddílu Knih veršů, totiž do Knihy veršů lyrických a smíšených, a označil titulem Lístky Hřbitovního kvítí, působí zcela jinak v kontextu sousedních dvou oddílů, Knihy veršů výpravných a Knihy veršů časových a příležitých, i v kontextu některých nových lyrických veršů zařazených do stejného oddílu jako Lístky.

Neruda se ve svých Knihách veršů uvedl nejen jako epik poučený na romantické básnické skladbě byronovského a hugovského typu, ale také jako baladik inklinující k milovanému Erbenovi, jemuž vzdal hold už v prvotině. Podal vřelá vyznání naivního citu lásky k matce a vedle toho sebevyčítavé zpovědi milence, ba dokonce se předvedl i jako náladový krajinář. Hořkost, útočnost a skepticismus Lístků se jeví jako výsledek dílčího pohledu, plod omezeného prožitku, momentální reakce, již v bohatě strukturované osobnosti vyvolává skutečnost. Zrající básník jako by se od mladistvě monomanické posedlosti propracoval k objektivitě a moudrosti. Lístkům Hřbitovního kvítí tím ovšem odebral jejich obecně protestní vyznění. V kompozici Knih veršů vystupují jako záběry, které dostaly rám: ze záznamu syrové reality se proměnily v jeden z možných způsobů básnického nazírání a ztvárňování. Estetizovaly se - a pozbyly tak kus své původní naléhavosti.

Český houslista ve vstupní básni Knih veršů, v rozsáhlé skladbě nazvané Divoký zvuk, je stále ještě hrdina romantického rodu: cigáni si všimli, že jeho hra „je dobrou hrou jen v polo". Pramení pouze ze smutku a umí rozplakat, zatímco cigán vkládá do své hry také vztek a hněv. Ten plyne z prožitku kmenové cigánské tragédie a cigánské svobody. Hrdina se tomuto prožitku oddá, najde lásku i umělecké naplnění, a jeho osud nemůže tudíž vyústit jinak než tragicky - v obraz „umrlcovy siné tváře". Neruda opravdu v této skladbě básní spíš po máchovsku než po erbenovsku, ale jinak vyzařují Knihy veršů výrazné znamení Erbenovo. Neruda si přitom uvědomoval Mistrův biedermeierovský respekt k řádu a polemizoval s ním. V Matce, v jedné z nejsilnějších básní Knih veršů, předkládá závěr protichůdný předloze, Erbenově slavné baladě Vodník. Nerudova hrdinka se vzbouří proti vůli Panny Marie, která k ní promlouvá z obrazu a zakazuje jí vrátit se k muži a k dětem do temné vodní říše. Argument pozemské matky zní: „Rci mně, ó Panno, kdyby v tom/ i věčná byla vina,/ zda byla bys kdy mohla ty/ snad opustiti syna." Ale od Máchovy subjektivity, kterou se lyrický protagonista Máje projevil jako blíženec „strašného lesů pána", jehož básnicky uchopený příběh prohlásil za znak své situace, míří básník Knih veršů k Erbenově distanci. V jejím jménu autor Kytice vedl ve svém Záhořově loži dávný spor s Máchou: pověstný loupežný vrah se pod dojmem zvěsti o utrpení, které ho za jeho hříšný život čeká v pekle, dá na pokání, do konce svých dní se jen a jen modlí a tím si nakonec vyprosí smír s věčností.

Neruda nesdílí s Erbenem jeho úzkostný moralismus, jen zřídka zpod pera pěvce Knih veršů vyjde didaktická pseudoanekdota jako Dědova mísa, osvojil si však jeho objektivizující umění podat básnickou skladbu nikoli už jako výraz rozpolceného nitra zmítaného otázkami, nýbrž jako melodii předzpívanou lidovým zpěvákem. Básníkova úloha tkví v kultivaci tématu, v jeho estetické krystalizaci, zároveň však obsahuje větší nebo menší odstup: to, co básník podává, může mu být více nebo méně blízké, ale nejde o přímé a bezprostřední ztotožnění. Tak se v Knize veršů výpravných objevují erbenovské balady látkově připomínající některá čísla Hřbitovního kvítí, to jest příběhy chudoby, bídy a smrti, která z ní plyne, ale básník těchto balad nemanifestuje jako v prvotině, že sám byl a je chudák umírající z bídy, rebel spřízněný s tragickým osudem mrtvého přítele. Baladik Knih veršů je bard, který tragické příběhy uvozené motivem chudoby a korunované motivem smrti instrumentuje úsporným, dramaticky účinným a drsně prozaizovaným slovem, střízlivou, věcně založenou metaforou a pádnou, výbušnou pointou, která je předem připravena, jako by celá balada byla stavbou dokonale koncipovanou od konce. V každém případě je dílem pěvce, který o bídě a smrti ví své, ale se svými hrdiny neumírá. Vypráví o nich a zpívá.

Vedle balad zařadil Neruda do Knihy veršů výpravných i několik básnických příběhů, které nemají baladický ráz, ale s baladami je spojuje metoda jejich výstavby: rostou z pointy, k níž se ubírají klidným krokem hledače životní harmonie a moudrosti. Tuto dvojí podobu epické miniatury uplatnil básník posléze v Baladách a romancích (1883). Romance v Nerudově pojetí je rýmovaná historka vrcholící vtipným, ba někdy šprýmovným finále. Nezřídka jde vlastně o zveršovaný vtip, jehož tón se blíží rozmarné publicistické nebo spíš fejetonistické reflexi. Střída vážné a nadlehčené polohy charakterizovala ostatně i Písně kosmické (1878). Zcela bez humorného kontrapunktu však Nerudovým básnickým dílem - samozřejmě s výjimkou napůl potlačené prvotiny - prostupují náčrty a studie usilující o autoportrét muže, jemuž osud řekl: „Českým pěvcem buď."

V Knize veršů lyrických a smíšených (Knihy veršů) čteme velký náběh k Nerudovu básnickému curriculu vitae pod názvem Vším jsem byl rád. Smír s osudem, ba lásku k němu, byť byl všelijaký, zakotvil lyrický hrdina ve všech dosavadních obdobích svého života. Žádnému z nich neupřel to, že jej přijal: ani chlapecké revoltě, kdy začal „do panských synků prát", jak to básnickým opisem vyslovil, ani mladistvému zrání v muže, jejž osud kromě bídy vybavil i silou a jejž „nikdo nesmí v nízkou službu brát", ani milostné hře, ke které si ho vyvolily dívky. Velká láska mu však byla dopřána pouze dočasně: smrt mu dívku vyrvala. Přesto žil dál a nesl v sobě její hrob. Pak přišlo ono osudové určení stát se českým pěvcem, který má zpívat, „jen co sluší nešťastnému lidu,/ stesk zoufalý a žhavou jeho bídu,/ tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť,/ buď krutě zimna v nejparnějším lidstva létě,/ tvůj lid má hojit, tobě srdce drát".

Nerudův český pěvec je tedy jiného rodu než máchovský zešílevší a napůl osiřelý syn, který tluče na stěny Blaníku, aby přivedl pomoc umírající matce-vlasti. Svou úlohu chápe český pěvec patetičtěji než Božena Němcová, která při vší vnitřní vznešenosti nikdy nenazírala výkon spisovatelského poslání jako spásonosný, a to ani pro sebe, ani pro národ. Nerudův český pěvec doslova léčí rány svého lidu a platí za to zedráním svého srdce. Je sice prostý voják, ale na přední stráži, vystaven „stálé pracné tísni", slině nepřátel a kameni jejich zloby. Na rozdíl od obyčejných smrtelníků platí proň „tisíckrát zraněn zmírej nastokrát". Bard podobný mytickým pěvcům dávnověku přebírá i kus charakteristiky proroka, kterého o osobní štěstí připravila vyšší logika, aby mohl plnit svůj nad­osobní úkol. Bardova milostná tragédie tak bezděčně dostává vznosnější kontext, než jí básník přisoudil v Prostých motivech. Tam si pouze posteskl na boží adresu: „Vždyť jsem chtěl také šťastným být,/ však pánbůh nechtěl tomu." Kniha veršů lyrických a smíšených (Knihy veršů) v cyklu Anně vysvětluje milostnou rezignaci ještě věcněji: „Raděj bych však po ulicích žebral,/ raděj kletby lidstva na se kopil,/ nežli bych snad u sobectví podlém/ lásku svoji v bídy blátě ztopil." Životopisní pátrači v poezii nalezli pod těmito verši přiznání, že si Neruda odřekl sňatek s Annou proto, že se obával uvést ji do sociálně nejistého postavení manželky českého spisovatele a žurnalisty. Byl v tom oboru posléze placen líp než jiní.

Nejde však o zkoumání nesrovnalostí v básníkově životopise, jde o verše, které z citových konfliktů a milostných vztahů, jež samozřejmě mohou lidský život pronikavě a nadosmrti poznamenat, vytvářejí sentimentální prvky bardovy barvotiskové biografie. Bard „přežil [...] lásku svou, měl ji tak na krátce,/ všechno [...] oplakal, zase se osvěžil", nepřežil by však svůj milovaný národ. Podmiňovací způsob je příznačný. Pro velké lásky, ať osobní, ať nadosobní, umírají jen lidé včetně básníků, a to pouze jednou; bardové stokrát: obrazně. Vyjadřují se divadelními gesty a ujišťují, že kdyby se to a ono stalo, či naopak nestalo, jejich život skončí. Zpěvy páteční, jež básník zamýšlel velkoryse, snad dokonce jako pandán ke Smetanově Libuši, ale nedokončil je a vyšly posmrtně coby torzo, pojmenoval Arne Novák jako „breviář vlastenecký". Po vzoru polských mesianistů-romantiků prý „pojal Neruda ideu národní nábožensky a mysticky: Čechové, lid lví, usedlý v zemi kalicha, obětoval se za svobodu lidstva, ale v jejím znamení opět vstane k poslání vůdčímu."

Vím, že mé doznání bude znít i dnes svatokrádežně: Na rozdíl od Mickiewicze a Slowackého a jejich vidin hlubinného sepětí národní budoucnosti s individuálními osudy působilo na mě „druhé čtení" Nerudova vlasteneckého breviáře dutě. Báseň Láska, z níž pocházejí výše citované řádky, spíš než vyznání je pro mě sled krásných slov. „Letím ti, miláčku národe, v ústrety." Kam to lyrický hrdina letí? Jak se konkrétně létá v ústrety bytosti zvané miláček národ? Jistěže je možno milovat zem, lidi, národní pospolitost, ale jednobarevná epiteta opěvající všestrannou výbornost českého národa nejsou podle mě přesvědčivá. Jsou mimo jiné v příkrém protikladu k prorockým gestům zmíněných polských básníků. Ti po příkladu svých starozákonních pravzorů dovedli na adresu příslušníků svého kmene vyslovit kromě poselství lásky i poselství varovná, náročná a přísná, zatímco pro Nerudu Zpěvů pátečních je vlast podnětem k téměř neustálému blahořečení a gratulování. Rebel z prvotiny jako by zemřel podruhé. Bard, kterého básník stvořil místo něj, je v mých očích už po třicet let tím, zač nepříliš významný český autor kdysi dávno označil svého významného předchůdce: papírovou pyramidou.

To nemění nic na skutečnosti, že mám Jana Nerudu za přední osobnost českého národního obrození, skvělého prozaika, obzíravého a prozíravého kritika, vynikajícího žurnalistu. Všude, kde se dokázal oprostit od dobově očekávané a vyžadované stylizace za barda, slyne současně znějící dikcí, odvážným a sžíravým humorem, nádherným smyslem pro lidské zvláštnosti, pozorovatelskou vlohou, psychologickou věrohodností, laskavou shovívavostí, ale též nelítostností, hořkou ironií, zkrátka mnoha barvami lidské duše. Malý zázrak U tří lilií, který jsem zvolil za ukázku poněkud netypickou pro jeho prózu a který znají čtenáři Povídek malostranských (1878), miluji pro obraz dvojí podoby erotického a sexuálního hladu, pro výraz svůdnosti, kterou muže skrze ženu pokouší prý ďábel, ale jíž nelze odolat, i pro tak trochu juanovskou zvědavost, kterou hrdina povídky osvědčil a za niž si zaslouží spíš pochopení než odsudek, a konečně i pro závrať, která čtenáře jímá mezi řádky. Jan Neruda, zkoumatel tajemství a záhad člověka ve zdánlivě všedních situacích, pro mě ani v nejmenším nezastaral.

U tří lilií 1876

Myslím, že jsem tenkráte šílil. Každá žilka hrála, krev byla rozvařena.

Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak se rozhučela mohutná bouř, zapráskal liják, a bouř a liják trvaly až do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádami hostince „U tří lilií" poblíž Strahovské brány. Malý to hostinec, četněji tenkráte navštívený jen vždy v neděli, kdy tu v salonku při pianě bavili se tancem kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod arkádkami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salonku jen kratičké oddechy a vždy zas se rozzvonilo znovu. Chvilkami hleděl jsem otevřeným oknem na točící, smějící se páry; chvilkami zas zahleděl jsem se ven do tmavé zahrádky. Někdy, když šlehl jasnější blesk, viděl jsem u zahradní zdi a na konci arkád bílé hromady lidských kostí. Bývalť zde druhdy hřbitůvek, a právě tento týden vykopali z něho kostry, aby je převezli jinam. Půda byla ještě rozryta, hroby otevřeny.

Ale vydržel jsem u svého stolu vždy jen na krátký čas. Vždy jsem se zas zdvihl a přikročil na chvilku k dokořán otevřeným dveřím salonku, abych na tančící se podíval blíž. Vábilo mne tam krásné, as osmnáctileté děvče. Štíhlý vzrůst, plné, teplé formy, v týlu přistřižený volný černý vlas, oblý hladký obličej, světlé oko - krásné děvče! Zvláště ale mne vábilo to oko její! Jak voda jasné, jak vodní hladina záhadné, takové neúkojné, které ti přivolává ihned slova: „Spíše se nasytí oheň dřev a moře vod, než krásnooká nasytí se mužů."

Tančila skoro ustavičně. Ale dobře pozorovala, že vábí zraky moje. Když tančila kolem dveří, mezi nimiž jsem stál, vždy upřeně se zadívala na mne, a když tančila salonkem dál, viděl a cítil jsem, že při každém otočení zavazuje její zrak o mne. Nepozoroval jsem, že by byla s někým promluvila.

Již zase jsem tam stál. Zraky naše se ihned setkaly, ač děvče stálo v řadě poslední. Čtverylka se chýlila ke konci, pátá tura dozněla, vtom veběhlo jiné děvče do sálu, udýchané a promoklé. Prodralo se až ke krásnooké. Hudba začala právě turu šestou. Mezi prvním řetězem šeptala přibylá krásnooké něco a tato kývla mlčky hlavou. Šestá tura trvala trochu dýl, komandoval ji svižný kadetík. Když byl konec, pohlédla krásnooká ještě jednou ke dveřím zahradním, pak šla ku předním dveřím salonku. Viděl jsem ji, jak venku si dává svrchní šat přes hlavu, pak zmizela.

Šel jsem a usedl zas na místo své. Bouř začala teď jakoby znovu, jako by ještě nebyla si ani zahlomozila; vítr hučel silou novou, blesky tloukly. Naslouchal jsem v rozechvění, ale myslil jsem jen na to děvče, na ty zázračné oči její. Na cestu domů nebylo beztoho ani pomyšlení.

Asi po čtvrthodině zas jsem se podíval ke dveřím salonku. Zde stála krásnooká opět. Rovnala si promoklé šaty, utírala vlhké vlasy a starší nějaká družka jí pomáhala.

„A proč jsi šla v této nepohodě domů?" tázala se tato.

„Sestra přišla pro mne." Hlas její slyšel jsem teď po prvé. Byl hedvábně měkký, zvučný.

„Stalo se něco doma?"

„Matka zrovna umřela."

Zachvěl jsem se.

Krásnooká se otočila a vystoupla ze samoty ven. Stála vedle mne, zrak její spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za tu ruku, byla tak měkká.

Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně.

Bouř dostoupila teď svého vrcholu. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů.

Přitiskla se ke mně. Cítil jsem, jak se mi k prsům lepí vlhký její šat, cítil měkké tělo, teplý, sálající dech - bylo mně, jako bych musil vypít tu zlotřilou duši z ní!

(Povídky malostranské, Kvasnička a Hampl, Praha 1923)