Mé místo je dole

Mé místo je dole

Stanislav Hausvater

Stanislav Hausvater (1962) se narodil v Havlíčkově Brodě, většinu svého života prožil v obci Mírovka (před válkou Frýdnava); selskému stavení, v němž žije, se přezdívá Obrtlík. Vyučil se chovatelem hospodářského zvířectva, maturoval na SZTŠ (specializace chov koní, jezdectví). Na PF Univerzity v Hradci Králové získal před dvěma roky titul bakaláře v oboru religionistika, po Jiřím Reynkovi převzal v roce 2014 žezlo kostelníka farního chrámu ve Svatém Kříži. Je ženatý, otec dvou dcer. Prošel řadou povolání (kočí, traktorista, krmič býků, prodejce knih, zaměstnanec Vodoprávního úřadu v Havlíčkově Brodě), od června 2021 je správcem Reynkova petrkovského sídla. Své úvahy a verše nepravidelně publikoval mj. v Lidových novinách, Cestě Vysočiny a ve sbornících. V roce 2012 mu jako soukromý tisk („vydala rodina, příbuzní, přátelé“) vyšla sbírka Texty, letos na podzim mu v bibliofilské řadě Luboše Drtiny vyjde druhá kniha Psáno vidlema. Hausvaterovy neučesané verše občas prozrazují drsnou „undergroundovou“ filiaci – jejich autor koneckonců dodnes působí v kapele Krmná prasečí směs (styl tavern bigbeat). Jeho pohled však spíš než nesmlouvavý vzdor provází sebeironický odstup: „Říkaj mi poéto/ myslí však vole/ překážím vpředu i uprostřed/ mé místo je dole,“ čteme v jeho první knížce. Což jen doplňuje sarkastické povzdechnutí z druhé sbírky: „Špatný sedlák co na papír krákoře.“ Básníků, již byli nebo mohli být špatnými sedláky, by se ovšem na Vysočině našlo více. (jfm)

Na Obrtlickém dvoře

 

Muškáty v oknech, jitrocel v betonu
kolečko s hnojem u lopuchových lupenů
vlaštovky krmí mláďata
vrabec teď přistává zvědavě na vrata
kachen houf oblohou letí, letí,
na návsi hrají si a řvou děti,
do sklenky s vínem muchy se vkrádají
i pavouk tu domov má, vylézá potají
černý pes líně se prochází po dvoře
špatný je sedlák co na papír krákoře

19. 8. 2017 na dvoře Obrtlickém

 

(…)

Koupit

Objednejte si předplatné časopisu za zvýhodněnou cenu.