Mé místo je dole

Mé místo je dole

Stanislav Hausvater

Stanislav Hausvater (1962) se narodil v Havlíčkově Brodě, většinu svého života prožil v obci Mírovka (před válkou Frýdnava); selskému stavení, v němž žije, se přezdívá Obrtlík. Vyučil se chovatelem hospodářského zvířectva, maturoval na SZTŠ (specializace chov koní, jezdectví). Na PF Univerzity v Hradci Králové získal před dvěma roky titul bakaláře v oboru religionistika, po Jiřím Reynkovi převzal v roce 2014 žezlo kostelníka farního chrámu ve Svatém Kříži. Je ženatý, otec dvou dcer. Prošel řadou povolání (kočí, traktorista, krmič býků, prodejce knih, zaměstnanec Vodoprávního úřadu v Havlíčkově Brodě), od června 2021 je správcem Reynkova petrkovského sídla. Své úvahy a verše nepravidelně publikoval mj. v Lidových novinách, Cestě Vysočiny a ve sbornících. V roce 2012 mu jako soukromý tisk („vydala rodina, příbuzní, přátelé“) vyšla sbírka Texty, letos na podzim mu v bibliofilské řadě Luboše Drtiny vyjde druhá kniha Psáno vidlema. Hausvaterovy neučesané verše občas prozrazují drsnou „undergroundovou“ filiaci – jejich autor koneckonců dodnes působí v kapele Krmná prasečí směs (styl tavern bigbeat). Jeho pohled však spíš než nesmlouvavý vzdor provází sebeironický odstup: „Říkaj mi poéto/ myslí však vole/ překážím vpředu i uprostřed/ mé místo je dole,“ čteme v jeho první knížce. Což jen doplňuje sarkastické povzdechnutí z druhé sbírky: „Špatný sedlák co na papír krákoře.“ Básníků, již byli nebo mohli být špatnými sedláky, by se ovšem na Vysočině našlo více. (jfm)

Na Obrtlickém dvoře

 

Muškáty v oknech, jitrocel v betonu
kolečko s hnojem u lopuchových lupenů
vlaštovky krmí mláďata
vrabec teď přistává zvědavě na vrata
kachen houf oblohou letí, letí,
na návsi hrají si a řvou děti,
do sklenky s vínem muchy se vkrádají
i pavouk tu domov má, vylézá potají
černý pes líně se prochází po dvoře
špatný je sedlák co na papír krákoře

19. 8. 2017 na dvoře Obrtlickém

 

(…)