Měkké jádro a tvrdý obal ODS

Průběhem osmnáctého kongresu Občanské demokratické strany se v Revue Politika zabýváme na jiném místě (viz Petr Havlík, "Ještě jednou k Žofínu", strana 6). Popišme proto hlubší tendence v politice současné ODS.

Tři období

Nejdříve se podívejme na politický půdorys, v němž se politika ODS odehrává. V poklausovské éře, která začala v prosinci 2002, lze vysledovat tři rozdílná období.

Dosud nejúspěšnějším obdobím stranického vedení v čele s Mirkem Topolánkem se zdají být léta 2003-2004, kdy se ODS úspěšně odstřihla od chorobně státotvorných postojů předchozího vedení. Druhý předseda občanských demokratů Topolánek na parlamentní půdě vyhlásil nulovou toleranci kabinetu Vladimíra Špidly a občanští demokraté se poprvé ve své historii stali na národní úrovni důslednou opozicí. Také díky tomuto faktu se okamžitě vyšvihli na první místo v průzkumech veřejného mínění.

Jaro 2003 pak přineslo první velké celostátní vítězství od roku 1996 - ve třetím kole třetí volby byl prezidentem republiky zvolen Václav Klaus. O rok později pak Topolánkovo vedení začalo úspěšně budovat mosty k vládní KDU-ČSL, která se stále více orientovala na společnou povolební spolupráci. Vrcholem tohoto období byly krajské a senátní volby na podzim 2004, obsazení většiny krajských rad a zastupitelstev a drtivá většina v horní komoře parlamentu. Vedení ODS mělo ulehčenou situaci v tom, že vládní ČSSD se nacházela v nejhorší situaci za celých osm let svého vládnutí, jejímž průvodním zjevem byla nesourodá vládní politika, hluboké vnitrostranické rozpory, střídání premiérů a drastický propad voličské přízně. Na jaře 2005 podle průzkumů CVVM například dosáhla popularita této strany těžko uvěřitelných 10,5 procenta, zatímco ODS se ve stejném průzkumu dostala na 31 procent voličské přízně.

Nastupuje Paroubek

V květnu 2005 se ale stal premiérem České republiky a posléze předsedou ČSSD Jiří Paroubek, který způsobil velký obrat na české politické scéně. V Poslanecké sněmovně začal hlasovat společně s komunisty, stabilizoval rozklíženou vládní moc, odmítl špidlovský program umírněné reformy veřejných financí a zahájil program velkorysého nákupu hlasů různých sociální skupin. Na jaře 2006 se pak ČSSD ocitla jen o několik procent za ODS.

Kolem sociální demokracie ale mezitím začala vybuchovat jedna aféra za druhou (Unipetrol, Čepro, "kakao", "pět na stole v českých"), které Paroubkovo obrodné úsilí navenek znevěrohodňovaly. Šlo o důsledek předchozí Grossovy éry, pro niž bylo typické divoké soupeření bezpečnostních služeb státu mezi sebou, čehož využívala různá křídla sociální demokracie v obchodních a jiných válkách proti sobě navzájem.

Jiří Paroubek také začal chvílemi působit jako autoritářský vůdce jihoamerického typu, což sice přitahovalo tradiční levicové voliče, ale vystrašilo produktivní část české společnosti, která si vsadila na opoziční kritiku ODS. Z volební kampaně se nakonec stalo referendum o Jiřím Paroubkovi a jeho dalším pokračování v křesle premiéra. Vyhraněný referendální ráz voleb také vedl k posílení dvou největších politických stran, takže obě dostaly v průměru zhruba o pět procent více, než se čekalo. Šlo o svědectví, že i v poměrném volebním systému se za určitých okolností může vytvořit předobraz systému dvou dominantních politických stran. ODS sice v červnu 2006 získala rekordních 35 procent hlasů (ČSSD o tři procenta méně), ale v celkovém součtu to vedlo k vítězství-nevítězství stran středu a pravice a půlročnímu sestavování vlády.

Třetí období v poklausovské historii ODS nastává utvořením funkční většinové vlády v lednu 2007. Jedenáct měsíců jejího fungování je zatím příliš krátká doba ke zhodnocení, jak se toto období projevilo ve fungování strany. V poslední době je ovšem ve stranické centrále patrná snaha přetvořit strukturu hlavní kanceláře a začít fungovat autonomně na rytmu současné vládní koalice.

Ideové rozpouštění

Jestli je pro ODS posledních pěti let charakteristický jeden moment, pak je to postupné, vytrvalé a nezadržitelné názorové rozpouštění. Jak se to projevuje?

V ODS se přestalo diskutovat o velkých politických tématech. V pořadí čtvrtá a také poslední ideová konference od roku 1999 se uskutečnila v květnu 2003. Od té doby se tento typ shromáždění, který integroval různé názorové proudy a stranické vrstvy, už nesešel. Vytváření celostátního programu se dostalo v lepším případě do rukou odborných týmů kolem stínových ministrů (Tomáš Julínek), v horším případě do rukou jednotlivců. Když pak byl jeden z nich (Vlastimil Tlustý) zapuzen, najednou chyběli lidé, kteří by byli schopni fundovaně obhajovat daňový koncept ODS. K větší diskuzi nepřispěl ani vznikl spřáteleného měsíčníku 51 Pro. Po několika měsících relativně autonomního fungování se přeměnil v nástroj osobní podpory současného předsedy, kam články o problematice ODS píše výhradně Topolánkův hlavní ideolog Martin Schmarz.

Nevolební kongres ODS na podzim 2005 byl současně prvním stranickým setkáním, které mělo jinou režii než v celé dosavadní historii od ustavení této strany v roce 1991. Lidé z Topolánkova okolí mu dali nepracovní a divadelní podobu už tím, že jej umístili do prostor brněnského muzikálového divadla. Diskuze o politické strategii, k níž se na nevolebních kongresech pravidelně vyjadřovali delegáti z okresů, byla nahrazena vizuálními kejklemi a deklaracemi hesel. Jinak řečeno, Topolánkovo okolí, které přišlo z úplně odlišného politického světa, zaměnilo tradiční kongres za předvolební "jásací" konferenci - a kupodivu proti tomu nikdo příliš neprotestoval.

Jestliže divadelní ráz brněnského kongresu mohl být omlouvám vcelku logickými slovy, že je několik měsíců před volbami, pak průběh kongresu na pražském Žofíně v listopadu 2007 svědčil o tom, že nešlo o náhodu. Smyslem divadelní režie kongresů je vytěsňovat možnou kritickou diskuzi na okraj s ohledem na postavení jejího předsedy.

Kultura nediskuze

Souhrnným důsledkem této kultury nediskuze je, že vedení ODS dostatečně stranu svými názory nezastřešuje a nesjednocuje. Krajská sdružení na to reagují uzavřením do sebe a politickým životem, v němž stojí v centru pozornosti regionální témata. To je z jistého úhlu pohledu přirozené. Problémem se to stává ve chvíli, kdy regiony nejsou schopny do výkonné rady, Poslanecké sněmovny a Senátu vysílat osobnosti více zaměřené na celostátní témata, ale třeba i zahraniční politiku. Naopak se stále více stávají velkoproducenty politiků, jejichž jediným zájmem i zadáním je získat kontakty a dovézt do regionu dotace. Na centrální úrovni to ODS stále více dává provinční ráz.

Dalším nezamýšleným důsledkem myšlenkového rozpouštění ODS je, že se nedaří názorově integrovat nové členy. To je větší problém, než se na první pohled zdá. Od roku 2002 totiž vzrostl počet členů o osm a půl až na dnešních třicet tisíc. Mnozí z těchto lidí bezděčně přijímají kulturu nediskuze, lobbismu a obchodních kšeftů jako přirozený základ politické práce. Výsledkem je postupná, i když nezměřitelná ztráta charakteru této strany a přeměna v pragmatickou stranu moci, která má 640 starostů, 333 krajských zastupitelů, 17 primátorů, 13 hejtmanů, 81 poslanců a 41 senátorů atd. V atmosféře bezideovosti se moc pro moc stává samoúčelnou politickou virtuozitou, z níž se nedá dlouho žít.

Čtenáři svodek

Když byl v prosinci 2002 zvolen Mirek Topolánek předsedou ODS prohlásil, že jeho metodu získávání nových voličských hlasů je možné shrnout do hesla "tvrdé jádro, měkký obal". Chtěl tím říct, že občanští demokraté by si měli ponechat svůj pevný myšlenkový základ, ale výrazně změnit způsob prezentace a oslovování veřejnosti. Tuto tezi zopakoval minulý rok na pražském kongresu ODS a dokonce ji označil za hlavní důvod vysokého volebního vítězství. Dvanáct měsíců poté je vnější dojem spíše opačný. ODS programově měkne, ale její obal stále více tvrdne. Pokud odhlédneme od vystupování samotného premiéra ve vztahu k veřejnosti, pak si stačí přečíst jeho hlavní projev na žofínském kongresu, který je svědectvím o silné paranoie především ve vztahu k médiím. Ve špičkách ODS se mu také podařilo resuscitovat posarajevský syndrom v podobě naježenosti a ukřivděnosti vůči vnějšímu světu. V této souvislosti připomeňme, že počátkem osobnostního konce Vladimíra Špidly se stal okamžik, kdy propadl čtení bezpečnostních svodek a tento svět nadřadil světu reálnému. V tomto smyslu jde současný premiér nebezpečně v jeho stopách.

Snad se záměrem obhájit svou dosavadní politiku přišel tým kolem Mirka Topolánka s obrannou intelektuální konstrukcí, jejímž prostřednictvím odráží veškerou kritiku. Zní: Rekordně jsme vyhráli parlamentní volby jenom díky tomu, že nejsme až tak ideově vyhranění jako v klausovské době. To si může dovolit nanejvýš Praha a střední Čechy, ale ne Morava. Proto musíme upustit od prosazení tvrdých reforem a hlavně rychlejšího snižování daní. Nyní jsme všelidová catch-all party a podle toho se musíme chovat.

V politologii pochopitelně existují kritéria pro určení charakteru catch-all party jako počet členů, existence vlastních podpůrných organizací, živá komunikace s profesními skupinami, stabilní volební podpora na celém území státu atd. V tomto smyslu byla ODS "rozkročená" od svého vzniku v roce 1991 - a vyvíjí se v různých cyklech stejně jako česká společnost. Nicméně heroizovat postupující bezideovost a vydávat ji za politickou strategii připomíná pokus ucpat díru v lodi vodou. Chvíli se sice můžeme tvářit, že je to bezvadný nápad, ale zanedlouho se stejně přijde na to, že jde o pošetilost.