Ministr Sobotka je dluhový Mikuláš

Karel Kříž v roce 1984 dokončil studia na Vysoké škole ekonomické v Praze a do roku 1990 pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. V letech 1990-1996 byl ekonomickým komentátorem Lidových novin a později zástupcem šéfredaktora. Poté působil dva roky jako poradce předsedy Fondu národního majetku. Nyní je spolumajitelem firmy zabývající se restrukturalizací podniků.

Před rokem a půl jste v rozhovoru pro Revue Politika na adresu Špidlova kabinetu řekl: "Po stránce rozpočtové disciplíny je to bezpochyby nejhorší vláda od vzniku našeho státu v roce 1918." Tehdy tato vláda připravovala deficit státního rozpočtu ve výši 111 miliard. Následně přijala dvanáct tzv. reformních zákonů a deficit na rok 2004 je 115 miliard. Co byste k tomu hodnocení dodal dnes?

Nic. To obvinění - založené na datech a faktech - se dá už pouze rozvinout. Je to obrovská ostuda pro naši zemi a všichni na to doplácíme. Za půjčené peníze vláda celkem nic nebuduje, skoro všechno končí ve spotřebě a rostoucích dovozech. Hrubý domácí produkt (tedy souhrn nově vytvořených hodnot) roste jednoznačně nejpomaleji ze všech nově přistupujících zemí. Tato socialistická parta nyní dokonce dělá největší dluhy v celé Evropě. Je obrovská hloupost si myslet, že vládními dluhy (a dalším zvyšováním daní) zbohatneme. To tu ještě nebylo. Byznysmeni celé Evropy si ovšem myslí, že se tato vláda brzy odebere do říše zapomnění, že ji vystřídá zodpovědnější kabinet - podobný řekněme dnešnímu slovenskému - a to je také důvod, proč zatím nejsme na prahu argentinského bankrotu. Kdyby socialisté vyhráli ještě jedny volby, nepomůže nám už ani členství v EU, ani svěcená voda. Mezinárodní byznys by zareagoval podobně jako v případě oné Argentiny a to by byl pro současnou vládu ten nejlepší trest. Jenže kdo si v této zemi může přát katastrofu jen proto, aby se definitivně znemožnil jeden archeolog a pár děcek? Ano, špidlovci jsou paraziti, jaké Evropa ještě neviděla, a měli by za tuto svou nezodpovědnost řádně zaplatit. Ale pouze oni sami, respektive spolek, který reprezentují. Nikoli tento stát, je-li to ještě alespoň trochu možné.

Českou republiku čeká v roce 2004 několik vln zdražování. Zvýší se spotřební daň, řada výrobků a služeb byla přesunuta z pětiprocentní do devatenáctiprocentní sazby DPH. Podle zákona o státním rozpočtu má inflace vzrůst z 0,4 % na 2,6 % a spotřeba domácností poklesnout z 4,3 % na 2,5 %. Je možné, aby růst HDP stoupl z 2,5 na 2,8 %, jak o tom mluví vládní ekonomové?

Já žádného vládního ekonoma neznám. Znám pouze úředníky, v jejichž popisu práce je vyhovět politickému zadání. Předpovídat makroekonomická čísla je hrozně složité a vcelku se to daří pouze v dobách značné stability, malých změn ekonomických podmínek a různých dalších okolností. V takové situaci česká ekonomika nyní není. Vstoupili jsme do EU, mění se zákony, sazby, ceny ropy, vstupujeme do období extrémní vnitřní politické nestability. Proto bych úředníkům nezazlíval, že se skutečná čísla od odhadů a prognóz mohou značně lišit. Myslím, že je zřejmé, že inflace letos bude zhruba dvakrát vyšší, než se při sestavování tohoto rozpočtu čekalo, tedy kolem pěti procent. To by paradoxně mohlo vládě krátkodobě pomoci. Bude mít větší příjmy do rozpočtu, přičemž výdaje by mohly stoupat pomaleji. HDP ve stálých cenách také může růst letos rychleji. Jestli to loni bylo 2,9 %, letos by to mohlo být i přes procenta čtyři. Na to ovšem Špidlova vláda nemá žádný pozitivní vliv. Když skutečný ekonomický růst za socialistů v tom kterém roce vynásobíte dvěma, tak máte zhruba výsledek, jakého by se dalo dosáhnout v případě inteligentní, zasvěcené a zodpovědné hospodářské politiky.

Daň z příjmu právnických osob poklesla z 31 na 28 procent. Jak hodnotíte fakt, že tatáž daň v Polsku a na Slovensku činí 19 procent, v Maďarsku 16 procent a Lotyšsku 15 procent?

V daňových příjmech státu tato daň není rozhodující. Je ale důležitá v tom smyslu, že ovlivňuje úroveň zaměstnanosti a ekonomické aktivity. Poučená vláda by věděla, že zisky zvláště mezinárodních firem podléhají pravidlům takzvané daňové optimalizace. Zdaňují se v té zemi, kde je daň ze zisku nízká, a to tak, že se příslušným způsobem nastaví ceny vnitrofiremních subdodávek. Modelový příklad: Když budu dodávat motory do Mladé Boleslavi ze Španělska, budou drahé, a naopak jiné motory dodávané z Česka do Španělska budou levné. Tak přesunu významnou část zisku celého koncernu do správné země, kde je nízká daň. Hloupé české vládě daně uniknou ven ze země a zpod její kontroly. Mimochodem Škoda a Seat vyrábějí zhruba stejný počet automobilů. Zajímavé by byly výsledky studie, které by porovnávaly objem i míru vykázaného zisku za posledních několik let. Troufám si tvrdit, že Sobotkovi by spadla čelist.

V sousedním Slovensku začala od ledna platit rovná devatenáctiprocentní daň, což velká část české mediální elity přivítala s nadšením. Zřejmě došlo k rehabilitaci tohoto "sprostého" slova, které si už v roce 1998 dala do programu ODS. Je to paradox. Na nedávné pražské přednášce v Liberálním institutu jeden z tvůrců slovenských reforem Ivan Švejna tvrdil, že slovenská Nadace von Hayeka tento koncept nabízela některým slovenským politickým stranám, ale ty na něj přistoupily až ve chvíli, kdy prý s ním přišel Václav Klaus. Vnímáte tuto schizofrenii?

Přijít s tímto revolučním konceptem do praktické politiky vyžaduje politickou předvídavost a odvahu, takže slovenskému váhání se nedivím. Nyní už ovšem rovnou daň mají, žádnou dočasnou příjmovou katastrofu nepřinesla a Slováci mají poprvé v historii slušnou naději, že se skutečně stanou jakýmsi "východním Švýcarskem", jak o tom sní už hodně let. My Češi se svou vládou naději nemáme žádnou, pouze životní jistoty, které svým chovancům zabezpečuje vedení zoologické zahrady. To je ale degenerace, ne život. A na konci takových jistot bývá katastrofa, při níž jsou zvířata ze zoologických zahrad neplánovaně snědena.

Nemá tato schizofrenie kořeny v tom, co Jiřina Šiklová na jedné konferenci popsala slovy "raději se mýlit s Václavem Havlem, než mít pravdu s Václavem Klausem"?

Mně se na paní Šiklové líbí, že je loajální a názorově dlouhodobě konzistentní. To u intelektuálů nebývá časté. Podívejte se třeba na Václava Bělohradského. To není hezký pohled.

Ale zpět k ekonomice. Vládní úředníci tvrdí, že Špidlův kabinet snížením korporátní daně ušetří firmám mnoho miliard korun. Miloš Zeman to označil za dáreček zahraničním vlastníkům, na jejichž rozhodování o dalších investicích v Česku to nebude mít velký vliv a většinu peněz vyvezou mimo tuto zemi.

No, tak Miloš Zeman, ten už toho namluvil dost a dost. Třeba že se nemají privatizovat banky, že vláda (Klausova) privatizací do zahraničí obecně likviduje české manažery, že až bude u moci, sníží věk odchodu do důchodu zpět na šedesát a padesát pět let a tak podobně. Když u té moci pak byl, dělal všechno přesně naopak. Ten vámi citovaný výrok je tedy další lež, viz naše debata o daňové optimalizaci. Je to stejné, jako kdybyste rozhodl, že spotřební daň z benzínu je třeba u nás zvýšit nad úroveň v okolních zemích, protože by se zahraniční motoristé mohli obohatit na náš účet. Výsledkem by bylo, že by tady nikdo zvenčí benzín nekupoval a domácí by jezdili zhusta za hranice, takže by daně platili jinému státu, než kterého jsou občany a konzumenty veřejných výdajů. Myslím, že analyzovat Zemanovy výroky nemá smysl. Přispěje-li ovšem k urychlení pádu Špidlova kabinetu, budiž mu čest a sláva.

Lidem stojícím mimo politiku musí být nepochopitelná mentalita Vladimíra Špidly a jeho vztah k důchodové reformě, která je už šest let v jeho gesci, aniž by se jakkoli pohnulo s dosavadním systémem. Všichni ví, že dnešní důchodový systém představuje hru letadlo, kdy prohrají ti, co do systému vstoupí nejpozději, ale přesto se za posledních šest let prakticky nic neudělalo, nepočítám-li mírné zvýšení odchodu do důchodu a zvýšení odvodů ze mzdy na důchodový účet z 26 na 28 %. Na co tahle vláda čeká, vždyť zde nejde o ten typ politického rozhodnutí, který lze moudře vysedět?

Já myslím, že pro Špidlu je životním vrcholem být předsedou vlády a že mu je každý den dobrý. On v té funkci nemá jiné ambice než přežít. A tak dělá všechna rozhodnutí z této perspektivy. Je to stejné, jako kdyby v roce 1990 federální vláda řekla, že zvýší spotřební daň na benzín, aby udržela "sociální stát", a tím by svou reformní činnost ukončila. Tak nějak se v devadesátých letech vládlo na Ukrajině. A když to zparoduju, dneska si ukrajinský dělník za peníze vydělané v Česku může koupit půl Kyjeva. Tak daleko to tamní zastánci "sociálního státu" mezi politiky i voliči dotáhli.

Při projednávání zákonů v parlamentu vystoupil ministr financí Sobotka s projevem, ve kterém za původce zadlužení označil politiku vlád začátkem devadesátých let. Jak dlouho je možné se vymlouvat na minulé vlády, když tato vláda je u moci už delší dobu?

Směšnost takové obhajoby je natolik zjevná i laické veřejnosti, že už ji Sobotka raději nebude opakovat. Příjmovou a výdajovou politiku státu má sociální demokracie kompletně pod kontrolou už šest let. Za tu dobu schodky, které dříve prakticky neexistovaly, jenom rostou. Sobotkovi přitakám v tom, že problémy v bankovním sektoru skutečně jdou na vrub vlád předchozích a zejména centrální banky. Ovšem ty peníze zpravidla nezmizely v trezorech jakýchsi vykuků, nýbrž zhusta v peněženkách nás všech. Podnikové managementy platily za skupování kontrolních balíků akcií nám ostatním. My jsme tyto akcie dostali zdarma přes kuponovou privatizaci, banky na to půjčovaly firmám a také jim půjčovaly na provoz, což jistě oceňovali všichni ti, kteří místo do práce chodili stále do zaměstnání - tedy za své peníze nic srozumitelného a užitečného nedělali, stejně jako za socialismu. A když tyto problémy byly už zjevné - tedy že podniky jsou v privatizaci předražené, nemohou vydělat na svou privatizaci ani obnovu a nebudou tedy schopny úvěry splatit - vyvolaly centrální banka a sociální demokracie řízenou krizi ve stylu "za všechno může Klaus". Tak to byla neslavná etapa mezi červnem 1996 a červnem 1998, přičemž v politickém smyslu jsme se z ní nevyhrabali dosud. Sociální demokracie nejprve vykreslila Česko jako spálenou zemi, sjednotila všechny reptaly, kteří sedí doma za pecí a dokážou říkat pouze ne, ne, ne, a když se dostala k moci, zastavila čas.

Před rokem v rozhovoru pro časopis Týden nevěděl ministr financí Sobotka, co je tzv. Lafferova křivka, jež ukazuje, jak koresponduje objem vybraných daní s mírou zdanění. Myslíte, že po přijetí řady zákonů zvyšujících daně to už ví?

Lafferova křivka je součástí osnov v prvním ročníku ekonomických vysokých škol. Pan Sobotka na rozdíl od lidí, které na ministerstvu politicky řídí, takovou školu neabsolvoval. Proto není divu, že tak základní věc neví. Také proto se panu Špidlovi hodil do koncepce a také proto je jeho nejdůležitějším ministrem - dluhovým Mikulášem.

Hlavním heslem Vladimíra Špidly se stal tzv. antiklientelismus. Co říkáte tomu, jak si Stanislav Gross dosazuje na strategická ministerstva své lidi a že se žádná velká privatizace a státní zakázka neobejde bez jeho svolení?

Tak někdo nakonec rozhodnout musí. Od toho vládu máme. A když takové rozhodnutí nelze zvážit nebo změřit, je nutně subjektivní. Správnou otázkou je, do jaké míry tato vláda rozšiřuje pole pro rozhodování, která nelze změřit a zvážit. A já myslím, že ten trend je jasný.

Jak hodnotíte nedávné prohlášení Gerharda Schrödera, který kritizoval snížení daní z příjmů právnických osob v některých zemích (Estonsko, Maďarsko, Slovensko) a dožadoval se harmonizace těchto daní v celé EU?

Jestli on chce harmonizovat daň ze zisku, tak my bychom například chtěli harmonizovat dotace zemědělcům v celé Evropské unii. Ale pan Schröder je na konci své politické kariéry, což je věc, která mne mrzí. Takového politika v Německu potřebuje celá Evropa. Výroba a služby by se mohly ještě více přesunout na východ a ekonomický i politický vliv Německa by zeslábl. To potřebuje celá EU. Jak ale říkám, bohužel asi budeme mít smůlu a Němci si zvolí někoho, kdo na nové trendy bude správně reagovat. V tom jsou pragmatičtější než my Češi, a proto jsou tak bohatí.

Jediným premiérem z nově přistupujících zemí, který se ke Schröderovým argumentům přidal, je Vladimír Špidla. Myslíte, že je v národním zájmu ČR být součástí tvrdého jádra evropské integrace a stát se součástí strategie omezeného prohlubování EU?

Tak to jsou dvě nesouvisející věci. Jistěže náš premiér promluvil jako ministr zahraničí druhé republiky Chvalovský. To určitě nebylo nutné. A ani rozumné: ani odcházejícímu Schröderovi, ani sobě tím nepomůže. Ale jestli být součástí tvrdého jádra, vznikne-li takové, tady váhám. Co by to znamenalo být tvrdým jádrem? Záleží na tom, zda by součástí takového jádra byla také Velká Británie a třeba Španělsko. A zda by to tvrdé jádro dělali socialisté nebo liberálové. Má-li být Česko v první řadě deregulací a liberalizací, pak jsem pro. Má-li být v první řadě rostoucího přerozdělování, dotování, administrativního a regulačního šílenství, jsem proti. Celkově vzato patříme v nynější EU mezi větší státy, rozhodně do první desítky, ale i tak je náš podíl na obyvatelstvu pouze něco přes dvě procenta. Ani Německo si nemůže činit naději, že Evropa bude skákat podle jeho not, i když si to někteří jeho politici myslí. Natož my. Prezident Havel měl takové ty světodějné nápady, jako že usmíří Palestince se Židy, a přitom mu unikal hradní nepořádek a všude chodil pozdě. Že za nás bude politiku na Blízkém a Středním východě nebo vůči USA a Číně dělat Brusel, to mi vůbec nevadí. Takže my Češi bychom si, stejně jako před časem Irové, raději měli plnit ty svoje domácí úkoly, zmenšit a zakceschopnit vlastní státní správu a zároveň citlivě podporovat liberálně-konzervativní trendy v celé Evropě. To podpořit, tamto nikoli. A vytvářet pro pozitivní změny koalice uvnitř EU. Že bychom se takzvaně rozpustili v Evropě jako kostka cukru, tomu nevěřím. Buď bude Evropa svobodná a pak i vítězná také pro nás, anebo bude žalářem národů - a potom se rozpadne a my si svou identitu udržíme mimo ni.