Moje poetické souřadnice

Úplně první básně, se kterými jsem se setkala, byly – což asi není překvapivé – veršovánky pro děti: Pohádky chudé na řádky Karla Šiktance mě provázely dlouho a s radostí jsem je po létech našla v domě prarodičů před tím, než šel na prodej… a zase jsem je pak při stěhování ztratila. Vybavuji si jeden rým: Hádaly se tetky, lakýrnické štětky… (nebo nějak tak). I Hrubínovy verše pro děti mi byly velmi milé. Ale už někdy v předškolním věku moje náklonnost k tomuto druhu knížek na dlouho úplně pohasla. Hltala jsem prózu a jen občas se ke mně v době dospívání dostávala zas blíž poezie, v prostých, lehce srozumitelných textech (od Villona po české buřiče), které vyhovovaly mému zvyku racionálního čtení a doslovné interpretace. V podstatě se mi „básničky“ příliš nelíbily, mluvily o něčem, co jsem si neuměla přesně vyložit ve smyslu to a to = ono a zůstával po nich zneklidňující pocit nepřístupného prostoru. (…)