Nejen o Altnerovi

Na Českou republiku se řítí další finanční pohroma. Vedle majitelů domů hodlá český stát žalovat o náhradu škody advokát Zdeněk Altner. Na jeho případu se zřetelně ukazuje, čeho je dnešní nejsilnější opoziční strana schopna. Zároveň to s sebou přináší i další, neméně zajímavé konsekvence.

Když se ČSSD pro sebe po celá devadesátá léta pokoušela bez úspěchu vybojovat Lidový dům, zdálo se to jako předem prohraný boj. Na jedné straně stát opřený o špičkové právníky, na straně druhé opoziční strana, která v té době měla zablokovány účty a byla skoro na mizině. Jediným právníkem, který byl ochoten ujmout se ztracené varty, byl právě Zdeněk Altner. Po předložení jeho argumentů přijal v roce 2001 Ústavní soud rozhodnutí, podle nějž je ČSSD vlastníkem akciové společnosti Cíl, která byla posledním majitelem Lidového domu. Následoval dopis od tehdejšího předsedy strany Miloše Zemana, podle nějž by strana Lidový dům bez Altnerovy pomoci nikdy nezískala.

Svatá pravda. Leč kosa dopadla na kámen, když mělo dojít na placení. ČSSD sice proplatila jednu šestnáctimilionovou fakturu, ta však nepokryla ani Altnerovy náklady. Zbytek strana zaplatit odmítla s odůvodněním, že cena za právní službu byla přemrštěná. To je ovšem lež, neboť desetiprocentní provize byla stanovena přesně podle sazebníku Advokátní komory.

ČSSD proti Altnerovi rozehrála řadu nechutných tažení, která jej měla kriminalizovat a připravit o jakékoli prostředky na vlastní obranu. Jedno trestní oznámení v naprosto nesouvisející věci poslal dokonce Úřad vlády. ČSSD použila dokonce takové finty, že dlužné peníze vyplatila Altnerovým asistentům, přestože smlouvy měla podepsány jenom s ním. Pouze jediný soud měl zatím tolik odvahy, že řešil Altnerovy žaloby na nesplněné závazky a v nepravomocném rozsudku mu přiřkl více než sto milionů korun. To je ale dnes již jen zrnko toho, co socialisté Altnerovi dluží. Na penále a smluvních pokutách již celková částka činí neuvěřitelných osmnáct miliard korun, což je samozřejmě nad rámec možností samotné strany, a to i v případě, že by byla ochotna zaplatit.

Není tedy divu, že advokátovi již došla s českým soudním svinčíkem trpělivost a že se po vzoru restituentů či majitelů domů obrací do ciziny. Kvůli zarputilosti sociálních demokratů nás tak může čekat i zaplacení dvojnásobku toho, co jsme museli poslat Ronaldu Lauderovi. Jak to pak bude ministerstvo financí vymáhat na sociální demokracii, bůh suď.

Celá kauza má ovšem ještě jeden zásadní háček. A tím je skutečnost, že šibalové z Lidového domu své závazky vůči Altnerovi vůbec nezobrazují v tak zásadním účetním dokladu, jakým je pravidelná zpráva o hospodaření politických stran. Přitom jejich závazky jsou natolik vysoké, že by na sebe museli dávno vyhlásit samodlužnický návrh, který by v případě jednoznačného předlužení nemohl skončit jinak než prodejem majetku a likvidací.

Lze mít oprávněné pochybnosti o validitě auditu, kterým zpráva o hospodaření musí projít a jenž si ČSSD nechává připravovat od firmy, jejímž spolumajitelem byl jeden z jejích čelných členů, bývalý náměstek ministra financí Ladislav Zelinka. Audit totiž musí být bez výhrad, což je v případě deklarovaného čtyřicetinásobku závazku nad jměním společnosti prakticky nemožné.

Na celém případu je možné velmi dobře demonstrovat zkorumpovanost či „vstřícnou předposranost", jak to nazýval spisovatel Ludvík Vaculík, orgánů činných v trestním řízení. Lze si přitom snadno představit, jak by se příslušné orgány chovaly, pokud by se jednalo o ryze soukromou firmu či nedejbože o ODS. Na Jánském vršku by pobíhali exekutoři a celé stranické vedení by bylo vyšetřováno.

Pokud se dnes hovoří o prorůstání politiky, organizovaného zločinu a státní správy, nemusí se věru chodit daleko.