Ničeho nelituju

Psal se rok 1966, když byly v Moskvě souzeny svobodné myšlení a slovo. Soudní proces byl monstrózní a do povědomí tehdejšího kulturního světa vstoupil jako proces Siňavskij – Daniel. Byť se psala druhá polovina dvacátého století, atmosférou připomínalo soudní dění ze všeho nejvíc děsivé inkviziční řízení. Snad jen díky tomu, že se neodehrávalo ve středověku, nebyli jeho aktéři upáleni. Nebyli ani zastřeleni, k čemuž by nepochybně došlo, kdyby proces probíhal o pár let dříve. Zatímco jeden z aktérů procesu – někdejší akademik Andrej Siňavskij – po odpykání trestu využil možnosti opustit zemi, stal se profesorem na pařížské Sorbonně a v západním světě respektovanou postavou ruské emigrace, jméno druhého odsouzeného, Julije Daniela, jenž tuto cestu nezvolil, se kamsi vytratilo. A tak z českých čtenářů jen pamětníci vědí, že akustická konstanta Siňavskij – Daniel neznamená totéž co Rimskij-Korsakov či Saltykov-Ščedrin, případně že Daniel není křestním jménem Siňavského. Budiž jim však omluvou, že množství pozornosti věnované u nás Juliji Danielovi je jen o málo větší než žádné. Zmiňují-li se o něm slovníky či odborná literatura, pak si zpravidla vystačí s poznámkou v závorce za jménem Siňavského. Dalším důvodem, proč český čtenář nemůže nic z Danielovy literární tvorby znát, je fakt, že nic z ní do češtiny přeloženo nebylo. Škoda. Fantastické situace, jež by se v kontextu vyšinutých pravidel života sovětského státu mohly stát veskrze reálnými, jsou vykresleny s takovým smyslem pro detail, až z toho mrazí. O co méně znají čeští čtenáři Julije Daniela, o to více určitě znají osud politické vězeňkyně Larisy Bogorazové, protestující na Rudém náměstí roku 1968 proti okupaci Československa. Kdyby tou dobou Daniel neseděl již třetím rokem v lágru, možná by svoji ženu na protisovětskou demonstraci doprovodil. Ale to už jsou nepodložené spekulace. Co však máme podloženo, je Danielova mistrovská práce s klenutou křivkou slova. Přidáme-li k této substanci autorův dar vidět grotesku tam, kde ji v šedesátých letech nikdo raději nehledal – v sovětské skutečnosti (v sebeironii a smyslu pro humor, jež nespálil ani mráz mordvinského lágru, nebo v absurdním faktu, že jsa židovské národnosti, byl obviněn z literárního antisemitismu) –, vyvstane před námi literárně i lidsky velmi zajímavá osobnost. A bylo by, domnívám se, velkou chybou, kdybychom jí z hlubin čtenářského nevědomí nepomohli zpátky na svět. (…)