Jarosław Gowin: Povstane nová Chadecja?

V Polsku existuje tradice meziválečných křesťanskodemokratických formací, obecně označovaných zkratkou ChD či termínem Chadecja. Vedle národních demokratů, socialistů a agrárníků tvořila Chadecja jeden ze čtyř nejvýznamnějších ideových proudů tehdejší polské politiky. Po roce 1989 se však v zemi nepodařilo - s částečnou výjimkou národoveckého ZChN - etablovat žádnou stranu, která by snesla označení křesťanskodemokratická. Neúspěchem skončil i pokus v podobě tzv. křesťanské demokracie III. Rzeczpospolité, kterou na sklonku roku 1997 založil bývalý prezident Lech Wałęsa.

Politologové Tim Bale a Alex Szczerbiak spatřují hlavní příčinu tohoto neúspěchu paradoxně v tom, že polská společnost patří mezi nejméně sekularizované společnosti na světě. Právě slabost sekularizačních procesů způsobuje absenci svébytného segmentu voličů odmítajících sekularizační tendence a požadujících explicitně náboženské obsahy coby samonosnou součást programového vymezení příslušné politické strany. Jinak řečeno, politický katolicismus se voličsky nemá oč opřít, poněvadž identifikace s věroukou i institucionálními strukturami katolické církve představuje v Polsku všeobecně přijímaný postoj vlastní příznivcům různých politických stran a ideových proudů.

Tento soud je obecně správný, avšak lze si legitimně položit dvě otázky Zaprvé, zda je tento stav v čase neměnný, a zadruhé, zda obrana náboženských hodnot a zájmů katolické církve tvoří jediný výlučný zdroj voličské legitimace křesťanskodemokratické strany. Bale a Szczerbiak v této souvislosti poukazují na skutečnost, že i obecněji chápanou tradiční hodnotovou a programovou agendu křesťanskodemokratických stran v zemích západní Evropy v Polsku úspěšně tematizují ostatní politické strany. Pokusme se však zamyslet nad tím, zda ve specifickém kontextu nelze v postojích a krocích dosud relevantních stran nalézt motivy, které znamenají podnět pro nástup politické formace, jež by mohla křesťanskodemokratické obsahy úspěšně zvednout. Podle mého existují dva momentální a jeden hlubší, strukturální.

Prvním motivem je míra stávající ideologické polarizace polské politiky, mající nejpozději od smolenské tragédie v dubnu 2010 charakter hlubokých společenských příkopů mezi dvěma politickými kulturami. Tato polarizace se odehrává mezi dvěma vzájemně radikálně znepřátelenými politickými tábory: prvním je tzv. „modernistický“ tábor, jenž staví na étosu západního pojetí liberální demokracie a otevřené společnosti coby adekvátního směřování Polska nejen v institucionální a hospodářské, ale též v kulturní a hodnotové rovině. Zahraničněpoliticky je tento étos zpřítomňován v úsilí o začlenění Polska do euroatlantických struktur a souhlasem s prohlubováním procesu evropské integrace (s aktivní rolí Polska v něm). Druhým táborem je pak konzervativně-národovecký segment, jenž ideu „modernizace“ Polska skrze přijímání západních institucionálních i kulturně-hodnotových standardů chápe jako „atentát na polské dějiny“ a úsilí o národní nezávislost. Tento tábor je reprezentován opozičním PiS a jeho lídrem Jarosławem Kaczyńským. Mentalita nepřátelství a nesmiřitelnosti mezi oběma tábory, kdy jsou představitelé vládnoucí PO včetně premiéra Donalda Tuska obviňováni z hájení ruských zájmů a jsou označováni za lháře a viníky smrti stovky příslušníků polské elity, vede k radikalizaci politických postojů PiS do té míry, že se tato strana postupně ocitá téměř v izolaci bez jakéhokoliv koaličního potenciálu. Její nástup do vlády by dle jejích odpůrců pro Polsko znamenal zásadní vnitropolitickou i zahraničněpolitickou změnu.

Druhým motivem je ovšem skutečnost, že systémová izolace PiS může znemožnit vládní alternaci mezi relevantními systémovými aktéry, a tudíž vyloučit legitimní ideové spory o další směřování polské politiky. Nejen předchozí kroky vlády Donalda Tuska, najmě v socioekonomické oblasti, ale i do budoucna velmi reálné sblížení vládní liberální PO s postkomunistickou SLD znamená faktickou depolitizaci některých klíčových otázek domácí i zahraniční politiky. V této souvislosti hovoří polští konzervativní intelektuálové o fenoménu tzv. postpolitiky čili pojetí veřejného rozhodování coby technokratického udržování chodu státu a řízení společnosti bez jakýchkoliv principiálních i koncepčních sporů. Eventualita utonutí polské demokratické politiky v postpolitických bažinách je silnou pohnutkou k samostatné politické akci, která by na jedné straně znemožnila nástup radikálně „diskontinuitních“ vizí PiS a na straně druhé rehabilitovala konflikt a soutěž reálných alternativ coby conditio sine qua non demokratické politiky.

Třetím motivem jsou pak hlubší sociokulturní a hodnotové proměny polské společnosti znamenající vyšší společenskou relevanci dílčích hodnotových orientací a životních stylů západního postmodernismu, jejichž politickým vyjádřením je volební úspěch radikálně sekularistického a hodnotově ultraliberálního subjektu v podobě Hnutí Palikota roku 2011. Tato skutečnost relativizuje výše uvedené polské specifikum nízkého stupně sekularizace společnosti a přetrvávající loajality ke katolické církvi.

Tři výše zmíněné motivy mohou sloužit jako podnět k nástupu takové politické formace, která by se pokusila rehabilitovat polský konzervatismus a katolický patriotismus jako legitimní, systémovou, socioekonomicky umírněnou a proevropskou alternativu oběma výše uvedeným extrémům, a navázala tak na již pozapomenutou tradici polských křesťanských demokratů. I proto je třeba velmi bedlivě sledovat vznik nového politického subjektu, který zakládá bývalý ministr spravedlnosti v Tuskově vládě Jarosław Gowin. Tento polský katolický intelektuál působil až do poloviny prvního decennia jako akademik a publicista, aby posléze úspěšně vstoupil do politiky v barvách Tuskovy PO, nejprve jako senátor, od roku 2007 byl poslancem Sejmu. Od listopadu 2011 byl ministrem spravedlnosti v Tuskově druhé vládě, avšak pro vleklé spory s premiérem o další směřování exekutivy byl v květnu letošního roku z úřadu odvolán. V srpnu pak vyzval Donalda Tuska v souboji o křeslo předsedy PO a poté, co byl premiérem poměrem 4:1 poražen, ze strany odešel. Spolu s ním PO opustili i další dva poslanci: Jacek Źalek a John Godson, politik tmavé pleti původem z Nigérie. Za hlavní důvod rozporů s Tuskem označil Gowin kroky vlády v socioekonomické oblasti, především dušení hospodářského růstu skrze zvyšování daní a způsob nastavení důchodového systému - vláda počítá s převodem části finančních prostředků v soukromých důchodových fondech (tzv. OFE) do veřejného účtu (tzv. ZUS), zatímco Gowin požaduje jejich přímé navrácení plátcům. S dominantní linií Tuskova vedení strany byl Gowin ve sporu i v hodnotové oblasti, neboť principiálně odmítá jakékoliv pokusy o liberalizaci legislativy v bioetických otázkách či ve věci adopce dětí homosexuály. Není proto překvapivé, že po odchodu z PO zahájil Gowin jednání s představiteli obou formací odštěpených z opoziční PiS – s mimoparlamentní PJN Pawła Kowala a prozatím parlamentním Solidárním Polskem Zbigniewa Ziobro. Spojence našel i v nezařazeném poslanci Przemysławu Wiplerovi, původně zvoleném za PiS.

Na této platformě pak Gowin vyhlásil společenskou kampaň Hodina pro Polsko (Godzina dla Polski) a dal vzniknout programovému prohlášení, jež stvrdilo hlavní programové priority budoucí strany. Jsou jimi rodina, bydlení a práce, konkrétně pak pomoc polským podnikatelům, nalezení konkrétních řešení v oblasti podpory rodiny, např. rodičovská dovolená, a snaha zastavit odchod mladých Poláků ze země. Tyto programové priority lze považovat za tradiční ideový fundament křesťanskodemokratických stran v řadě evropských zemí, ČR nevyjímaje. Nyní lze jen spekulovat, zda budoucí Gowinem zformovaná strana dokáže přemalovat polskou politickou mapu. Zda její ideový obsah může být nástrojem nejen k dosažení podobných vnitropolitických rozvrhů a stranické konfigurace, jaké jsme svědky v sousedním Německu, nýbrž také k ustavení první významné politické formace, kterou by šlo bez pochybností označit za křesťanskodemokratickou. Budoucnost ukáže, zda se bývalý ministr spravedlnosti stane marginální politickou figurou, či strůjcem nové Chadecji 21. století.