Josef Petr Ondok: Paměti jako odkaz

Cílem mého příspěvku je zamyšlení nad fenoménem pamětí jakožto pramene specifického typu, který používají historikové při své práci. Mým východiskem k úvaze bude – jak jinak – kniha vzpomínek Josefa Petra Ondoka s názvem Muklovský Vatikán, která vyšla v Brně v roce 2005. Historikové soudobých dějin (tak je nazýváno většinou období po roce 1945, tedy po konci války, i když je pravděpodobné, že za chvíli to bude období po roce 1989) totiž řeší v přítomnosti celou řadu závažných otázek, i když staronových, které souvisejí s povahou historické práce a jejími základy, totiž s tím, co je možné považovat za pramen historického poznání a jak s ním zacházet. Právě z hlediska středoevropské a východoevropské perspektivy se pramenná základna pro druhou polovinu dvacátého století neuvěřitelně proměnila, a to především tím, že pramenů jednak neuvěřitelně přibylo (vezměte si například vznik nových médií a vliv fotografie), na druhé straně se v důsledku společenských a politických změn do jisté míry pramenná základna redukovala. Přibylo totiž svědectví o minulosti, které mají spíše subjektivní povahu, jež nesouvisí s dokumentací různých institucí, například církevních nebo státních, ale s prožíváním životů konkrétních jednotlivců. Tak tomu je především v případě pamětí, které často vznikají z potřeby zachytit něco, co se jinak zachytit prostě nedá. Zde je samozřejmě jistý osobní úhel pohledu a jistá subjektivita na místě. Mimochodem, paměti vznikají často nejen z vnitřní potřeby pamětníka, ale na jistou objednávku, ba nátlak těch, kteří si nepřejí, aby nezůstalo nezachyceno důležité svědectví. V tomto smyslu můžeme být vděční za to, že Josef Ondok své vzpomínky sepsal. (...)