O sekularizaci, českém případu i slabině historických argumentů

  Když mluvíme o sekularizaci, první potíž nastane hned na počátku, neboť jde o termín, který je procesuální a mnohovýznamový. Označovalo se a označuje se jím hned několik skutečností, od odejmutí majetku církvím (zřejmě od 17. století) přes oddělení vyznání od občanství na konci 18. století až po skutečnost „odnáboženštění" celé společnosti - zkušenost ukazuje, že někteří lidé dnes nepotřebují ani církev, ale jako by nepotřebovali ani „Boha", tj. vztahování k horizontu, smyslu a cíli svého života. Protože se význam tohoto slova v historii rozšiřoval a výraz sekularizace se objevil v díle významných myslitelů a vědců (za všechny připomeňme Maxe Webera), kteří ho propojili s nej­obecnějšími společenskými trendy, zejména evropskou modernizací a způsobem života, zdá se nám, že toto slovo vyjadřuje určitý trend, který má nezvratnou podobu, jež je podobná řece a posléze moři: Někde vzniká malý pramínek, pak postupně sílí, přibírá další přítoky, stává se mohutným proudem a konečně končí v moři nebo oceánu, kde se zbytkové náboženství udržuje jen na malých, nevýznamných ostrůvcích, plných deviantního a v podstatě nepochopitelného chování jejich podivných obyvatel. V tomto oceáně jsou lidé osvobozeni od starých, nemoderních předsudků, rozvíjejí své schopnosti, věnují se nerušeně svým zálibám a na jejich modrém nebi svítí nová hvězda, která se jmenuje věda. (...)