Parčík a pohled přes sklo

Když se snažím dát slovní podobu tomu, co ve mně mlčenlivě přežívá z osobního vědomí příslušnosti k Evropě, nacházím napřed poznámku z deníku, která je jakýmsi shrnutím mých toulek po kontinentu: „Jsme bytosti ve stavu pokročilé hniloby, z nichž táhne pravda.“ Za hranicemi toho, co věta může mít „dekadentního“, v ní rázem vyvstávají dvě podstatné danosti: vnitřní trhlina (natrženost) a paměť.

Stáří Evropy, křehkost plynoucí jak z něj, tak z jejího individualistického ducha, neznamenají jen slabost, ale také identitu; poznáváme se vzájemně právě díky své bledosti, skrývat to nás může jen zavést, aniž to na věcech co změní. (…)