Pějme píseň dvoukola?

V České republice propukne čas od času diskuse o potřebě zavést přímou volbu prezidenta. Přes všechny pádné argumenty proti, na něž zastánci přímé volby zpravidla nedokáží adekvátně reagovat, se "prezidentský diskurs" vrací s neodvratností střídání ročních dob. Za úvahu pak stojí i skutečnost, že zastánci přímé volby hlavy státu navrhují vždy pouze jeden způsob, jak takovou věc "zařídit": dvoukolovým většinovým systémem, kdy je v prvním kole třeba ke zvolení získat nadpoloviční většinu, a pokud se takový šťastlivec nevyskytne, následuje kolo druhé mezi dvěma nejúspěšnějšími kandidáty z kola prvního. Jak jednoduché, jak jasné... Naposledy s touto představou vyrukovala ČSSD, která hodlá změnit volební zákony, a to včetně zavedení přímé volby prezidenta. "Chceme prosadit dvoukolový systém, který funguje například u senátních voleb," citovaly 17. 5. 2004 Lidové noviny Stanislava Grosse.

Češi, byť zdaleka nejenom oni, však nemají příliš přehledu ani tušení o kouzlech, tajích i záludnostech pravidel hry. Za příklad může posloužit nedávné hokejové šílenství. I při jen letmém pohledu na herní plán šampionátu v ledním hokeji bylo každému skutečnému znalci jasné, že prvních šest zápasů českého týmu bude pouhými "přáteláky". Jelikož se dala těžko předpokládat ztráta bodů s takovými hokejovými "obry", jako jsou Kazachstán, Rakousko nebo (dlouho již povadlé) Německo, bylo celkem stoprocentně jisté, že pravý zápas bude až ten sedmý, kam nám z Ostravy přivezou buď Švédy, Finy, Rusy, Slováky nebo Američany. Mezi nimi těžko volit "menší zlo", snad jen reprezentanty Spojených států, o nichž se ale papírově nepředpokládalo, že postoupí na úkor Rusů. Tedy nezbývalo než hrát, neboť lístky jsou prodány a lidé se těší, a čekat na "sedmou pečeť" - jak se později ukázalo, skutečně apokalyptickou. Ne nadarmo se po nečekané porážce psalo o nespravedlnosti herního systému, neboť jsme šestkrát vyhráli, jednou remizovali (prohráli na penalty) a vše náhle skončilo. Zcela typicky však na herní systém nikdo nežehral, dokud čeští "zlatí hoši" bývali opravdu zlatí... Což o to, herní systém hokejového šampionátu opravdu není ideální, nicméně s ním ať si lámou hlavu pánové Fassel, Gut či Hušák a jim podobní. Paralely mezi sportem a politikou sice mnozí odmítají, avšak objektivně je každý ústavní a volební systém ve své podstatě i "herním systémem", na čemž nic nezmění něčí subjektivní přání či předsudky. A možné slabiny dvoukolového většinového systému, kdy do finále postupují první dva kandidáti, pak přesvědčivě odhalily poslední slovenské prezidentské volby.

Velké malé zlo

Na Slovensku přineslo první kolo prezidentských voleb tyto výsledky: první Vladimír Mečiar s 32,7 %, druhý Mečiarův umírněnější klon Ivan Gašparovič s 22,3 %, třetí vládní kandidát Eduard Kukan s 22,1 % a čtvrtý dosavadní prezident Rudolf Schuster se 7,4 %. Až jako pátý a šestý se umístili dva skuteční nekomunisté, František Mikloško a Martin Bútora, se šesti a půl procenty. Kandidátu vládní Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKÚ) Kukanovi uniklo druhé kolo o dvě desetinky procentíčka, konkrétně o 3 644 hlasů. Kdyby Gašparoviče porazil, získaly by celé volby zcela jiný rozměr, a sice souboje vlády s démonem z Nemšové. Nicméně Kukan také není žádný kovaný demokrat, naopak. Jeho temná minulost (studia na moskevském Institutu mezinárodních vztahů, rekrutační škole KGB, a následné diplomatické působení na významných postech v dobách komunistického režimu) tvoří navzdory bombastické kampani jednu z možných příčin jeho horšího výsledku. Je otázkou, proč vládní SDKÚ nominovala zrovna jeho, ale tu ať si řeší Mikuláš Dzurinda při svých oblíbených maratónských výbězích. Rozpolcenost vládních stran, neschopných dohodnout se na jednom kandidátovi, nalezla výraz i v kandidatuře Františka Mikloška a Martina Bútory. Šest a půl a šest a půl je třináct plus dvacet dva je třicet pět. Tedy víc než získal samotný, vizážisty uhlazený kmotr Mečiar. Stačilo tudíž, aby se vládní koalice shodla na jednom kandidátovi, navíc s trochu světlejší minulostí, a novinové titulky mohly předkládat voličům nějaké mnohem přijatelnější "menší zlo", ba snad i "větší dobro".

Zvláštní, všichni komentátoři týden mudrovali, kdo je menším zlem, zda Mečiar nebo Gašparovič. Nikdo si však nepoložil otázku, proč prezidentské volby pod Tatrami vůbec byly "výběrem" mezi dvěma zly. Člověk má přece v životě volit mezi dobrem a zlem, a pokud se mu nabízí volba mezi jedním zlým a druhým také zlým, byť snad zlým o něco méně, snadno dojde k závěru, že politika bude asi skutečně svinstvo. Ale budiž, v případě politiky bychom třeba mohli trochu ustoupit a nežádat, aby byla odvěkým soubojem světla s temnotami. Ono by úplně stačilo, kdyby představovala soupeření alespoň mezi dvěma ne-zly. Ale neplatí, že co nad to jest, od zlého jest? Tedy že volby mají být buď jednoznačně vyprofilovaným soubojem, anebo soubojem "sportovním", při němž neteče krev a o prezidentské křeslo bojují dvě (spíše) dobra? Samozřejmě žádný "herní systém" nezaručí, že v politice nenastane volba typu menšího zla, neboť o podpoře pro jednotlivé kandidáty rozhoduje celá řada faktorů historických, ekonomických, sociálních či třeba propagandistických a tak podobně. Přesto však platí, že ústavní a volební "herní systém" může výrazně ovlivnit charakter voleb i politického soupeření.

Již první slovenské přímé prezidentské volby v roce 1999 dostaly charakter hlasování proti Vladimíru Mečiarovi. Tehdy proti němu stál Rudolf Schuster, východoslovenská obdoba soudruha Pláteníka, hrdiny jedné z Dietlových rudých telenovel. V roce 1999 již Schuster pochopitelně startoval v demokratickém dresu. Obratně využil nezastupitelného významu své účelově vytvořené Strany občanského porozumění (SOP, ve volbách 1998 zisk 8 % hlasů) v architektuře vládní koalice a nechal se nominovat jako jediný vládní kandidát. Napoprvé sice vládní koalice neučinila tu samou chybu jako při druhé přímé volbě a "shodla" se na jediném kandidátovi, nicméně ex- či post-komunista Schuster koalici k oné shodě donutil souborem nátlaku, vydírání a zákulisních machinací. Zde je také patrný další problémový rys - již sám nominační proces může "vygenerovat" takové kandidáty, kteří pak dají celému volebnímu souboji poněkud deformovaný charakter. Volič je daleko méně svobodný, než si myslí, neboť nominace kandidátů je zcela v rukou stranických sekretariátů. A jsou-li rozdány špatné karty, nestojí žádný volební "mariáš" za nic.

Ve Spojených státech proto probíhají tzv. primárky: sami voliči nejprve vybírají kandidáty obou velkých stran. Na tomto místě by se tedy dalo navrhnout předběžné žádoucí pravidlo pro případné zavedení přímé volby prezidenta v ČR: pokud ano, tak s nějakým systémem primárních voleb, s významným průnikem hlasu voličů již do samotného nominačního procesu. Na Slovensku se roku 1999 pokusila manipulativní schusterovskou nutnost prolomit Magda Vášáryová, nicméně její politická naivita bila v konfrontaci s velkým zlem Mečiarem a malým zlem Schusterem příliš do očí. Šest a půl procenta paní Magdě zdaleka nestačilo, navíc svou kandidaturou vlastně způsobila druhé kolo, neboť Rudolf Schuster získal v tom prvním 47,37 % hlasů. Ve druhém kole se již i voliči paní Magdy poslušně zařadili do tábora pochybného spasitele slovenské demokracie Schustera, jenž pak porazil větší zlo v podobě Vladimíra Mečiara v poměru 57:43.

Manipulace v nominačním procesu a/nebo velký počet kandidátů mohou dvoukolovou většinovou volbu takřka až znetvořit, učinit z ní loterii, kdy z džungle rozhodování jiných vzejde finále, které nikdo nechtěl anebo které není žádnou volbou, neboť se promění v nutné (vynucené) hlasování proti většímu zlu, jež často těží z disciplinovaného elektorátu. Což platí nejenom na malém Slovensku, ale i ve velké Francii.

Zbytečný hon na Le Pena

Zdroj: http://www.electionworld.org/

Tabulka s výsledky posledních prezidentských voleb ve Francii je sama o sobě výmluvná a snad ani nepotřebuje rozsáhlejšího komentáře. Rozptyl hlasů přímo bije do očí. Celý poprask s Le Penem, který jen víceméně zkopíroval celostátní podporu své Národní fronty v parlamentních volbách 1997 (14,9 %), respektive mírně navýšil své zisky z prezidentských voleb z let 1988 a 1995 (zhruba 15 %), by vůbec nepropukl, kdyby hlasy utracené v prvním kole pro jiné levicové kandidáty, někdy dosti radikální (pro Arlette Laguillerovou z Dělnického boje s 5,7 %; Oliviera Besancenota s 4,2 % či pro šéfa Francouzské komunistické strany Hueho s 3,4 %), ale i pro poněkud umírněnější zástupce levice (zeleného Noëla Mame'ra s 5,2 % či bývalého Jospinova ministra Jeana-Pierra Cheve'­nementa s 5,3 %), dostal rovnou umírněný socialista Jospin. Stačila by mu dokonce malá část těchto hlasů. Avšak Francouzi žili měsíce v představě, že volby budou celkem nudným soubojem mezi umírněným pravičákem Chirakem a umírněným levičákem Jospinem, kteří se jistě utkají ve druhém kole. Kolo první je tedy o ničem - lze proto odjet na venkov anebo si zařádit s "ostřejšími" kandidáty. Po sečtení výsledků však vyletěl z lahve francouzské lehkovážnosti démon Le Pen. Tuny papíru se popsaly, celé lesy na něj padly, zelený Mame're však patrně neprotestoval. Proč taky, boj s růstem extremismu je přece smrtelně vážná, ba přímo svatá věc. Co na tom, že jde o růst víceméně umělý, vyvolaný především špatným pochopením pravidel hry. Ve druhém kole, slavném tažení demokratické Francie proti extremismu, pak Le Pen už nedostal takřka nic navíc, zato Chirac obdržel rekordních 82,2 % hlasů. Ale lze takovéto hlasování ještě nazvat volbami?

Pokud je Jean-Marie Le Pen na světě k něčemu dobrý, tak pro názornou ilustraci významu volebních pravidel. Kolikpak asi mají ti jeho nebezpeční extremisté z Národní fronty poslanců ve francouzském Národním shromáždění? To napadlo asi každého, kdo před dvěma lety pozoroval francouzský prezidentský volební mumraj. Záludná otázka, velmi vhodná pro soutěže typu "Chcete být milionářem?". Odpověď totiž zní: ani jednoho. Neboť v parlamentních volbách platí ve Francii jiná forma většinového dvoukolového systému: do druhého kola postupuje každý, kdo získá alespoň 12,5 % hlasů, ve finále pak k zisku mandátu stačí prostá většina. V takovém systému nelze uspět bez vzájemného odstupování kandidátů v rámci tábora politicky spřízněných stran: někteří z finalistů se prostě stáhnou z volebního klání ve prospěch lépe postaveného kandidáta koaličního partnera, kteréžto gesto je pak spojencem opětováno v jiném obvodu. Gaullisté tak spolupracují s liberály, socialisté s komunisty. Jen Le Pena mezi sebe nikdo nechce (donedávna nechtěl) a jeho Národní fronta tak musí parlamentní reprezentaci oželet. Nicméně alespoň částečnou kompenzaci našli lepenisté v Evropském parlamentu. Tam se dostanou, neboť do něj se ve Francii volí pomocí poměrného systému...

81 náhodných prezidentíků?

Jak vidno, volební systémy mají své vážné důsledky. A není vůbec lhostejné, jaký systém se pro určitou volbu použije. Což lze dobře dokumentovat i na volbách do českého Senátu. Stále se sice dumá o jeho smyslu, důsledky dvoukolového většinového systému, stejného, jaký se používá pro volby slovenského i francouzského prezidenta, však zůstávají takřka nepovšimnuty.

Jak vyplývá z předchozích názorných ukázek, při dvoukolovém většinovém systému jsou nesmírně důležité dva faktory. Za prvé kolik osob kandiduje, neboť vysoký počet kandidujících zvyšuje rozptyl hlasů a dává tak prostor i náhodě, a za druhé, což úzce souvisí s bodem jedna, kdo proti komu postoupí do druhého kola. Ilustrujme si to na situaci při senátních volbách 2002 v obvodu Praha 1. Zde nakonec psycholog a sexuolog Petr Weiss (ODS) prohrál s chodící ikonou sametové revoluce Martinem Mejstříkem. Ale v obvodu Praha 1 kandidovalo celkem 13 osob. Weiss získal v prvním kole 29,9 % hlasů (konkrétně 8 370). Mejstřík postoupil do druhého kola s 13,05 % hlasů (konkrétně jich obdržel 3 651), těsně za ním skončili Jiří Kotalík v dresu Sdružení nezávislých kandidátů (3 105; 11,1 % hlasů), sociální demokratka Irena Ondráčková (2 758; 9,86 %), bezpartijní za KDU-ČSL Noemi Zárubová-Pfeffermannová (2 576; 9,21 %), komunista Karel Sýs (1 984; 7,09 %), Petr Cibulka (1 782; 6,37 %) ... a tak dále až k bezpartijnímu kandidátovi Strany venkova Eduardu Katzerovi (40, slovy čtyřicet hlasů neboli 0,14 %).

Bezpartijní Mejstřík navržený stranou Cesta změny porazil Kotalíka o 546 hlasů. Kdyby například nekandidoval Slavomil Hubálek za Naději (1 348, 4,82 % hlasů), mohl jeho hlasy dostat třeba Kotalík a postoupit tak do druhého kola místo Mejstříka. Těžko říci, jak by zde dopadl, ale Mejstřík v něm porazil Weisse v poměru 56:44 procentům. Možná právě image kluka z plakátu sametové revoluce nakonec katapultovalo do Senátu právě Mejstříka, ale jen díky tomu, že předtím těsně proklouzl do finále. Mimochodem Martin Mejstřík byl finalistou s nejmenším procentním ziskem v prvním kole, 13 % nikde jinde na postup nestačilo.

A co kdyby postoupila do finále proti sexuologovi Weissovi třeba Zárubová-Pfeffermannová nebo Ondráčková? Kdo ví? Na ně by třeba vyzrál. Podobných situací lze v každých senátních volbách nalézt hned několik. V roce 2002 například i v Děčíně. Josef Zoser z Hnutí za harmonický rozvoj obcí a měst postoupil do druhého kola z druhého místa, když porazil kandidáta ODS o pouhých 213 hlasů. Tam na něj čekala nestranička v dresu ČSSD Anna Briestenská, kterou Zoser ve finále celkem hladce "převálcoval". Opět zde platí vážné kdyby. Kdyby někdo jiný proti tamté či onomu, tak by... A vzhledem k nízké volební účasti může o výsledku senátních voleb rozhodnout opravdu málo, až náhoda. I proto by bylo možná lepší zavést většinový systém francouzského typu, kdy do finále postoupí každý, kdo překoná určitou laťku, 12, 15 nebo 20 %. Anebo upravit stávající pravidlo tak, že do finále sice postupují první dva z prvního kola, ale jen tehdy, získá-li každý z nich alespoň 25 % hlasů. Pokud by tato podmínka nebyla splněna, postoupili by do druhého kola všichni, kdo získali alespoň 10, 12 či 15 %. V takovémto více než dvoučlenném finálním souboji o senátorské křeslo by pak rozhodovala prostá většina.

V českých senátních volbách pak také velmi často namísto kandidáta, jenž reprezentuje přece jen nějaké výraznější politické poselství, vítězí spíše ten, kdo "nevadí". O čemž výmluvně svědčí i malá statistika: v roce 1998 proniklo z 27 kandidátů ODS do druhého kola 22, avšak v něm uspělo pouze 9 z nich. Naproti tomu Čtyřkoalice prosadila ze svých 27 kandidátů do druhého kola pouze 14, avšak mandát v něm získalo 13 z nich. Pro rok 2002 se kvůli rozpadu Čtyřkoalice a plejádě kandidátů startujících pod různými nezávislými hávy podobně výstižná statistika vytváří obtížněji, ale logika zůstala stejná. Pronikne-li někdo méně vyhraněný, někdo, kdo sice nepřitahuje, zato neodpuzuje, do druhého kola, má poměrně velkou šanci získat křeslo senátora na úkor představitele vyprofilovanějšího politického proudu. Mohla by zaznít námitka, že je to vlastně dobře. Nicméně podobné hodnocení lze učinit až na základě úvahy, proč vlastně Senát existuje, jakou plní nebo by měl plnit funkci. Na prvním místě tedy musí stát sama koncepce druhé komory, definice její úlohy v ústavním a politickém systému České republiky, teprve pak lze uvažovat o vhodném volebním systému. A dvoukolový majoritní většinový systém, dosud pro volby do Senátu užívaný, má celou řadu velkých nedostatků. Kromě uvedených pak i ten, že hlasování probíhá nadvakrát, přičemž reálný význam druhé komory je dosti nízký a volební účast tedy malá.

Nikdo není dokonalý

Předchozí řádky nelze vnímat jako ostrý útok na většinový dvoukolový volební systém. Jejich cíl je jiný: připomenout, že každý volební systém má své slabiny či že v určitých situacích může způsobit více škody než užitku. A volební systém je také jen jedním z mnoha faktorů, které o průběhu a výsledku voleb rozhodují. O tom vypovídají i dosavadní troje přímé prezidentské volby v Polsku. V roce 1990 se hodně podobaly těm francouzským z roku 2002. Očekávaný souboj dvou proudů v rámci Solidarity, zosobněných Tadeuszem Mazowieckim a Lechem Wałęsou, torpédoval populista s temnou minulostí Stanisław Tymiński, který pronikl s 23 % do finále právě na úkor Mazowieckého, jenž získal pouze 18 %. Podobně jako Le Pen ve Francii, ani Tymiński již ve druhém kole nezískal nic navíc, ba dokonce v absolutním počtu dostal o něco méně hlasů. S Lechem Wałęsou prohrál ve druhém kole rozdílem třídy: on 26 %, Wałęsa 74 %. Volby 1995 pak - přes velký počet kandidátů (13) - přinesly vyrovnaný souboj mezi Lechem Wałęsou a postkomunistou Aleksanderem Kwaśniewskim. V prvním kole činil poměr mezi nimi 35 % : 33 % hlasů ve prospěch Kwaśniewského, v kole druhém Kwaśniewski těsně zvítězil se ziskem 51,7 %. Postkomunista amerického typu Kwaśniewski se nakonec stal natolik populárním, že roku 2000 uspěl již v prvním kole prezidentských voleb s 54 %.

Troje volby, jeden systém, tři rozdílné obrazy. Ale přesto lze uzavřít, že zejména v situacích velkého množství kandidátů či rozštěpu v rámci významného politického tábora může dvoukolový majoritní většinový systém spíše napomoci vážné deformaci, nikoliv ji tlumit. Pro případnou přímou volbu českého prezidenta (o Senátu ani nemluvě) tedy zdaleka není systémem jediným, natož nezpochybnitelným. A jeho slabiny by se daly asi nejlépe vyvážit zpřísněním požadavků na nominaci kandidátů - velkým počtem nominačních podpisů či vysokou volební kaucí. Ale to zas budou všichni křičet, že jsou pošlapávána základní pravidla demokracie, právo každého kandidovat kamkoli... Avšak ideální systém je utopií. Tím spíše je třeba věnovat bedlivou pozornost těm reálně existujícím.

Autor je politolog, působí na IPS FSV UK v Praze.