Po oslavách

Vstup do Evropské unie jsme náležitě oslavili a možná byla překonána i kocovina druhého dne. V Evropské unii je prakticky sjednoceno území, které kulturně a historicky patří k evropskému civilizačnímu okruhu. Švýcarsko a Norsko jsou mimo Unii jen formálně a pohlcení balkánských zemí je jen otázkou času. V této etapě není od věci udělat stručnou inventuru problémů, se kterými se evropská integrace nyní bude potýkat a které se nenechají odbýt tvrzením, že překážky jsou zde od toho, aby se překonávaly. Období, které na Evropskou unii čeká, bude mimořádně složité. Větší část svých sil a energie bude Evropa v nejbližších letech věnovat procesu vstřebávání nových členů a prohloubení integrace s perspektivou federativního uspořádání. Bude třeba zároveň řešit přetěžké otázky ekonomického zaostávání nových zemí, migrace pracovních sil na vyvinutější trhy, mezietnické třenice v baltských zemích, růst populistických nálad v Polsku atd. Nebude možné donekonečna odkládat rozhodující výrok evropských ideologů k možnému přijetí či věčnému zatracení Turecka. Členství v Unii bylo Ankaře slíbeno již v šedesátých letech, ale nikdo vážně nepředpokládal, že jednou bude na pořadu dne. Jak v ekonomickém, tak v politickém smyslu není dnešní Turecko horší než třeba Albánie nebo Rumunsko, jejichž místo v Evropě nikdo nezpochybňuje. Přijmout Turecko do Unie nebo říct mu jasně, že patří do jiné kulturní oblasti - žádné z východisek není dobré. Další paradox jaksi zanikl za prvomájovými ohňostroji - řecká část Kypru byla vpuštěna do Unie, ačkoli Řekové odmítli v referendu znovusjednocení ostrova, zatímco kyperští Turci, kteří hlasovali pro, zůstali mimo. To zadělává na další těžce řešitelné problémy. Referenda o schválení Evropské ústavy, z nichž rozhodující bude plebiscit ve Velké Británii, slibují vášnivé spory ve starých zemích Unie. Hlavní sponzoři integrace, především Německo, stále nemohou překonat ekonomickou recesi.

Nikdo dnes nemůže říct, jaká bude Evropská unie za pět nebo deset let, a to nikoli proto, že nechce, ale proto, že to nikdo neví. Perspektivy sjednocené Evropy závisí nejen na její schopnosti řešit vlastní problémy, ale také na vývoji mezinárodní situace. Projekt jednotné Evropy jakožto prostoru míru, práva a prosperity se totiž rýsoval dlouho předtím, než planeta vstoupila do epochy nové globální nestability, jíž se říká válka s mezinárodním terorismem. „Velký Blízký východ", s nímž Unie bezprostředně sousedí - toť potenciální bojiště, které nelze ohradit žádným plotem. Výbuchy na madridských nádražích rozbily skleněný zvon, pod kterým se Evropa ukrývala. A jaké úkoly bude mít Unie za několik let, to je prognóza mimořádně nejistá. Bývalý předseda Evropské komise a architekt nynější fáze integrace Jacques Delors vyjádřil nedávno velké znepokojení ohledně budoucnosti Evropské unie. Delors má za to, že Brusel trochu uspěchal proces východního rozšíření a že nové země evropský svazek neposilují, nýbrž oslabují. Noví členové podle něho „stabilitu a prosperitu" neprodukují, ale spotřebovávají. Bývalý předseda Evropské komise se tudíž domnívá, že Evropská unie přestane do patnácti let existovat jakožto integrační mechanismus a zůstane jen v podobě velké zóny volného obchodu. Až ta myšlenka zevšeobecní, najde se nemálo těch, kteří budou tvrdit, že právě to oslavovali 1. května 2004.