Pohyb v pravdě

Studoval jsem filozofii na Masarykově univerzitě v Brně počínaje rokem 1964; škola tehdy nenesla Masarykovo jméno, ale jméno lékaře a myslitele Jana Evangelisty Purkyně. Na „všeobecně vzdělávacích" středních školách se filozofie vůbec neučila, pouze občanská výchova, a mé představy o filozofii se utvářely živelně, na základě náhodných objevů v antikvariátu: Čapkův zhuštěný výklad pragmatismu někdy z dvacátých let, Schopenhauerova filozofie v převyprávění Thomase Manna, výbor z myšlenek jiného německého filozofa, F. W. Nietzscheho. To byla četba, již jsem si ve svých sedmnácti letech vezl k přijímacím pohovorům, u nichž mi pak bylo doporučeno si o prázdninách prostudovat oficiální úvod do jediného správného učení. To také tvořilo hlavní součást výuky na katedře filozofie, ale už tehdy tam panovalo svobodomyslné prostředí. Prakticky od počátku jsme marxismus-leninismus považovali za nutné zlo; podobně jako převážná část vyučujících, jak jsme postupně zjišťovali. Jednotlivé přednášky byly ideologicky zatížené v různé míře, podle osobnosti přednášejícího. (...)