Pohybem mořské řasy

Zapisovat každý den jednu větu, v ní všechno dění, nebo jediný pohled, záblesk, myšlenku. Tři sta šedesát pět dní v roce, stejný počet vět. Rok bytí a úlomek tvorby jednoho z českých básníků. Na první pohled se úkol zdá zvláštní. Z psaní se stala povinnost, forma a rozsah jsou předurčené: každodenně zapisované se musí vtěsnat mezi proustovskou větu a jednoslovné zvolání. Pro vnitřní i vnější příčiny také mnozí oslovení dříve či později úlohu opouštějí. Přesto se může stát, že právě takové zadání dá vzniknout svébytnému dílu, které přetrvá jako jeden z podstatných bodů básnické tvorby, a to dávno po tom, co bude celý projekt Jedné věty v Revolver Revue zapomenut (nutně se někdy musí vyčerpat řada básníků, kteří na něm chtějí a mohou spolupracovat). Soubor, jenž má hluboký potenciál vyrovnaně obstát vedle stávajících sbírek, je Jedna věta Pavla Kolmačky z roku 2011. Každodenní zápisy jako by navázaly na jeho dvouverší: „Nic neopomenout, nic nepropást / z tohoto dne, který se naklání." (...)