Potřebujeme euroveto? Ano!

Kongres ODS přijal můj návrh a zakázal všem politikům ODS předávat další kompetence České republiky na úroveň Evropské unie a rovněž zakázal převádět oblasti politiky dosud schvalované jednomyslností do režimu tzv. kvalifikované většiny. Toto usnesení se stalo terčem kritiky Luboše Palaty z Lidových novin, Petra Uhla z Práva a Lubomíra Zaorálka z ČSSD. Tento postoj se jim nelíbí a Zaorálek dokonce tvrdí, že „ODS vyváží nulovou toleranci".

To, že se těmto pánům usnesení kongresu ODS nelíbí, mě vůbec nepřekvapuje. Nepamatuji si ostatně nic, co by se jim na ODS od jejího založení kdy líbilo. Je pro mě ale těžko pochopitelná právě jejich vlastní pozice vůči Evropě. ODS se vždy držela zásady, že do Evropy chceme, abychom tam mohli prosazovat zájmy České republiky. Naši kritici naopak vždy tvrdili, že Evropa je jakýmsi univerzálním dobrem sama o sobě a Česká republika se tomuto „dobru" musí za každou cenu přizpůsobit. Jedná se o zcela neslučitelné pozice, které přetrvávají dodnes.

Zastánci prvního názoru tvrdí, že Česko je demokratickým státem, kde se legitimně generuje politická vůle, která je v posledku suverénní. A jako taková má být v Evropě respektována a začleňována do evropského práva a politiky - jako svébytný hlas. Aby k tomu měla ČR institucionální základnu, musí mít reálnou možnost uplatnit své svébytné postoje i proti všem ostatním členům EU využitím práva veta, jak to mj. nedávno učinil ministr financí v případě spotřební daně na pivo.

Zastánci druhého názoru naopak říkají, že Česko je státem, který se musí přizpůsobovat většinové vůli generované starými členskými státy a nesmí této vůli klást do cesty žádné překážky. Tito lidé nesnáší už samotný pojem „národní zájem" a tvrdí, že nic takového vlastně neexistuje. Napůl ironicky a napůl vážně nás poučují, že náš národní zájem spočívá v „úspěšné evropské integraci". Tento zájem je dle jejich soudu ten nejvyšší, jenž by měla česká politika sledovat. Hlavně neházet „Evropě" klacky pod nohy!

Těmto lidem nevadí, že český sedlák dostává diskriminačně nižší dotace než sedlák ve staré EU-15, nevadí jim, že český občan nemůže hledat práci v mnoha státech EU-15, zatímco jejich občané toto právo u nás mají, a nevadí jim ani to, že tzv. reforma cukru ničí tradiční českou produkci nebo že by nám mělo být diskriminačně oproti vínu pravidelně zdražováno pivo (což nakonec díky vetu neprošlo). Těmto lidem rovněž nevadí, že staré členské státy všemožně blokují přístup na trh firmám z nových členských států (viz například jednání o směrnici o službách).

Toto vše je dnešní realita, o které zastánci „Evropy" mlčí. Místo toho nás neustále poučují o tom, že je třeba se v EU „dohodnout" a „vyjednávat". Zároveň naznačují, že nejlepší cestou pro naši budoucnost je předávání dalších národních kompetencí do Bruselu a zmenšování prostoru pro uplatnění veta.

S tímto názorem nesouhlasím a tvrdím, že je mylný. Dvouleté působení v Evropském parlamentu mne v tomto názoru jen utvrzuje. Ochota „dohodnout se" není v rozhodovacím procesu EU klíčovým faktorem. Naopak je to faktor velmi slabý. Ve skutečnosti rozhodují počty hlasů a společné zájmy. A v tomto ohledu je česká pozice slabá a vždy bude. Už jen tím, že nemáme přístup k moři, jsme de facto odříznuti od významné agendy námořní dopravy a rybářské politiky. Stejně tak snahou „dohodnout se" nezměníme některé trvalé charakteristiky politiky „vinařských" států. Politiky z těchto zemí prostě nepřesvědčíte, že je nutné zavést minimální spotřební daň na víno, protože chrání své vinaře - byť své argumenty halí do květnatých evropských sloganů. V EU nakonec vždy vítězí konkrétní národní zájem.

Ti, kteří u nás doma volají po přenášení kompetencí do Bruselu a po odstranění práva veta, připravují pro naši zemi špatnou budoucnost. Tito lidé se předem vzdávají možnosti ovlivnit budoucnost Evropské unie ve prospěch České republiky. Tito lidé si přejí, aby byla Česká republika přehlasována se všemi z toho vyplývajícími důsledky včetně ztráty pracovních míst. Ano, k tomu politika bez možnosti uplatnit národní veto vede. To, že takovou politiku prosazují novináři, není až tak problematické. Mají prostě svůj názor, který se v politickém a zákonodárném procesu neuplatní. Horší ale je, když ji prosazují někteří čeští politici. Ti totiž mohou s tímto názorem svým spoluobčanům velmi uškodit. Což rozhodně není v souladu s jejich ústavním slibem, že budou hájit zájmy ČR a jejích občanů.