Přínos sociologie náboženství církevnímu a náboženskému dějepisectví

V souvislosti s opětovným vstupem náboženství do veřejného prostoru, s jeho deprivatizací a desekularizací některých společností (i evropských) nabývá na významu také sociologické studium religiozity. Dostávala-li se tedy sociologie náboženství ve druhé polovině 20. století na okraj sociologického bádání, což bylo způsobeno převahou sekularistických představ v rámci společenských věd, aktuálně naopak prožívá nebývalý rozvoj a zájem ze strany společnosti. Na rozdíl od dřívějších spíše exkluzivistických, namnoze teologicky podmíněných tendencí se přitom sociologie náboženství důsledně zaměřuje na celé spektrum náboženských a spirituálních jevů, z nichž jen část můžeme včlenit do rámce náboženských organizací (etablovaných i relativně nových církví a náboženských společností), zatímco další zahrnují různé formy „amorfní", „implicitní" či „neviditelné" religiozity. Na druhou stranu je ovšem omezena „lidskou", především sociální stránkou náboženských jevů (sociologie náboženství tedy z podstaty věci nemůže „suplovat" teologické výpovědi, včetně kritiky a popírání „pravdivosti" náboženství) a existujícími či použitelnými prameny pro sociální výzkum. Tři čtvrtě století stará charakteristika oboru, přinášející vymezení sociologie náboženství proti teologickým disciplínám, platí i dnes: „Jest to [sociologické] studium člověka a jeho kulturních výtvorů, vztahující se na lidské asociace, jež jsou spojeny s náboženskými látkami." A to přes skutečnost, že velká část sociologů náboženství do svého studia vkládala určité náboženské nebo naopak protináboženské „naděje" a pravidelně docházelo ke zneužití sociologických dat, metod a analýz k podpoře těch či oněch ne/náboženských výpovědí. (...)