Privatizace a kapitalismus v České republice

Počátkem ledna uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku v Národním domě na pražských Vinohradech seminář s názvem "15 let od obnovení kapitalismu v naší zemi", jehož se účastnili protagonisté tehdejších dějů. Vedle Václava Klause, Karly Dyby či Vladimíra Dlouhého na semináři vystoupil i Dušan Tříska, jeden z hlavních iniciátorů kupónové privatizace. Na následujících stranách přinášíme rozšířenou verzi jeho příspěvku.

Všechny své prezentace na privatizační téma začínám prohlášením o své podjatosti. Aktéři transformačního procesu asi nikdy nemohou být nezaujatými pozorovateli a přinejmenším někteří z nich by se naopak měli stát předmětem analýzy. Mezi těmito externími analytickými soudy by pak měla vévodit zjevná pýcha a hrdost, s jakou se tito aktéři hlásí ke své práci a s jakou noblesou a nadhledem vstřebávají poštěkávání těch, kteří podobnou příležitost nedostali či ji promarnili. S touto hrdostí zde tedy předkládám i následující příspěvek, rozdělený do dvou částí: nejdříve budu neuspořádaně ilustrovat některé obecné privatizační problémy, abych posléze prezentoval některé technicko-organizační aspekty celého privatizačního procesu.*

Hrozba ireverzibility

Jen málokdo si vzpomene, že značná část analytiků se domnívala, že návrat od komunismu k civilizované společnosti není možný. Nevím, jak to viděli ostatní aktéři, ale já jsem musel mobilizovat ty nejtajnější zdroje své psychiky, abych neuvěřil názoru, že naše úsilí svou marností připomíná sestavování vajec (včetně skořápky) z vaječné omelety či dokonce akvária z rybí polévky. Mnohokrát jsem na různých místech napsal, že v této téměř dokonalé ireverzibilitě komunismu je třeba spatřovat jeho hlavní hřích.

Za jádro tohoto hříchu jsem tedy vždy považoval rozbití institucí, jejichž prostřednictvím je vyspělost společnosti reprezentována, resp. které tuto vyspělost garantují. Připomeňme, že těmito institucemi je třeba rozumět na jedné straně systém politických stran (počínaje jejich samotnou existencí) a na druhé straně fungující strukturu vlastnických vztahů (zejména již samotnou existenci civilizovaného podnikatelského stavu). Tyto instituce vznikaly a zrály do použitelné podoby po dobu mnoha generací a za dobře známých společenských nákladů.

Je jistě banální konstatovat, že naopak ničit institucionální strukturu je poměrně snadné, že někdy to jde i jedním mocným úderem a že významným nástrojem naší institucionální destrukce bylo masové znárodňování. Nejen to po roce 1948 (málo se připomíná mohutná znárodňovací vlna po roce 1945) a nejen znárodnění ekonomiky; postátněna byla i politika, kultura, církve, sport.

V roce 1990 jsme tedy zcela jistě neřešili výhradně a pouze problém likvidace soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Stejně závažný byl pro nás například i problém likvidace právního řádu a zejména efektivní vynutitelnosti práva, kromě jiného tedy i vynutitelné ochrany vlastnických práv. A budiž zdůrazněno, že nemohlo jít jen o prosté založení nějakých institucí uvedeného typu, ale o vytvoření institucí, které by byly v konkrétním slova smyslu efektivní. Lidstvo samozřejmě nemá žádnou zkušenost, jak dlouho takový proces může trvat. Náš odhad můžeme odvozovat od dnešního stavu, například od existujícího stavu našeho obchodního soudnictví.

Budiž tedy konstatováno, že rovněž v případě budovatelů kapitalismu triviálně platí, že bourat (RVHP, SPK, tzv. veřejnou bezpečnost apod.) je za všech okolností jednodušší než stavět. Méně triviální je pak snad teze, že tyto nové instituce zcela jistě není možné instalovat, a už v žádném případě importovat; že jediné, co dává smysl, je otevřít cestu pro jejich hledání, postupnou evoluci.

Fundamentální role privatizace

Transformační projekt samozřejmě nesestává pouze z privatizace. Zde však budeme prezentovat tezi, že ostatní složky nejsou oním definičním znakem transformačního procesu, tj. mohou být třeba i variantami nějaké "radikální" reformy reálného socialismu. Například k cenové liberalizaci, uvolnění měnového kursu apod. mohl koneckonců přistoupit i Lubomír Štrougal, pokud by ovšem měl rozhled takového Miklose Nemetha či Imre Poszgaye, tj. tehdejších členů politbyra maďarské, stále ještě "komunistické" strany.

Vždy jsem tedy tvrdil, že bez (masové) privatizace to u nás bude pořád jen reforma, a obával jsem se, že ten skutečný transformační proces (privatizace) bude odložen či zcela opomenut. Navíc v té době i někteří renomovaní myslitelé, například Milton Friedman, v osobních rozhovorech říkali, že privatizace je dlouhodobý proces a na jeho krátkodobé efekty nelze spoléhat. Po patnácti letech lze říci, že jsme se mýlili oba, i když Friedman asi víc. Já jsem totiž pouze nepochopil, že privatizace nakonec proběhne tak jako tak - ať už za účasti vlády či bez ní. Chvíli mi trvalo, než jsem (asi v dubnu 1990) pochopil, že zánikem komunistické strany (v její skutečné, tj. monopolní podobě) vlastně zanikl i do té doby fungující vlastník původně státního majetku a že takto opuštěného majetku se dřív nebo později, tak či onak ujme ten či onen zájemce. V Maďarsku se tomuto procesu říkalo spontánní privatizace; její předností jistě bylo, že přivlastňování si opuštěného majetku nikdo nepovažoval za až tak mimořádně zavrženíhodné chování.

Neboli, o tom, že nějaká významná privatizace bude provedena, je de facto rozhodnuto již v okamžiku zhroucení komunistického, státně-byrokratického systému. Demokratická vláda tomuto procesu může vtělit nějakou konkrétní podobu, ale nijak významně mu zabránit nemůže. (Připomeňme, že naše Federální shromáždění přijalo zákon, kterým se ředitelům státních podniků zakazovalo samostatně, bez povolení příslušné vlády nakládat s majetkem nad 5 000 Kč.)

Síla a osud privatizátorů

Privatizační úkol je zmítán paradoxy. Možná ten největší je v tom, že ti, kdo vždy tvrdili, že žádná vláda není schopna racionálně řídit ekonomiku, byli nyní nuceni (v roli vládních funkcionářů) provést něco podstatně obtížnějšího - tuto ekonomiku transformovat.

Součástí tohoto paradoxu je pak otázka, jak naložit s vládou, které by se její privatizační manévr podařil. Neprokázala by tím své mimořádné nadání řešit společenské problémy? Neuvěřila by ve své schopnosti hospodařit lépe než kdo jiný?

Může být snad zajímavé i to, že tehdy jsem na uvedenou otázku odpovídal tak, že z definice platí, že žádná privatizace nikdy nemůže být označena za úspěch, že jediné pravidlo, které pro privatizaci bezpochyby platí, říká, že její protagonisté budou nakonec rádi, když neskončí v CPZ, tj. celách předběžného zadržení.

Modely kapitalismu

Transformace společnosti má nejen stav výchozí, ale i cílový. Ohledně toho prvního jsem se holedbal, že jsem schopen rozpoznat do těch nejjemnějších odstínů různé varianty reálného socialismu - maďarský, polský, jugoslávský apod. Právě opačně tomu ale bylo ohledně cíle našeho úsilí. Všeobecná znalost toho, kam má společnost směřovat, byla v roce 1990 téměř nulová. (Připomeňme, že modely jsou v zásadě tři: anglo-americký, rakousko-německý a východoasijský, tj. japonsko-čínský. Mezi kritéria rozlišení patří role bank, míra redistribuce a rozhodovací síla zaměstnanců, jejich rad pracujících v soukromých firmách - viz například německý mitbestimmung.)

Základní nejasnost se týká samozřejmě již samotného slova kapitalismus. Stojí tedy možná za zmínku, že v citované studii CEPu píšu: "...ještě v roce 1992 nebylo zcela samozřejmé slovo kapitalismus použít ve slušné společnosti, tím méně pak bylo jednoduché kdekoli zavést debatu o typech kapitalismu, ze kterých bychom si měli vybrat."

Osud tomu chtěl, že 15. ledna 2006 se nově jmenovaný místopředseda sociálnědemokratické vlády pro ekonomiku a můj dobrý známý Jiří Havel vyjádřil v televizní debatě tak, že (volně a možná nepřesně citováno): "...v Evropě je kapitalismus neslušné slovo...". Je tedy vidět, že ona diskuse ještě neskončila. Tehdy probíhala všelijak, například na základě Klausova výroku o tržní ekonomice bez přívlastku, či naopak pod praporem Luxovy sociálně tržní ekonomiky.

Ani dnes, přes uvedená varování místopředsedy vlády, se za slovo kapitalismus nestydím. Musím ale přiznat, že v mých představách mělo jít anglo-americký kapitalismus. Už proto, že podle citovaného místopředsedy vlády rakousko-německý ekonomický model není žádným kapitalismem. No a východo-asijský, mimochodem kdysi doporučovaný slovutným Josephem Stieglitzem, nenabízí tu míru svobody, kterou já, asi na rozdíl od Stieglitze, od vlády očekávám.

Dnes se zjevně podřizujeme převládajícímu evropskému trendu, kdy i rozhovor o kapitalismu je asi neslušný či alespoň společensky nekorektní.

Restituce

Již bylo řečeno, že každá privatizace je především (ne-li výhradně) velice horké politikum. Ideologicky vzato musela privatizace odolávat útokům zleva i zprava. Z levé části politického spektra přicházely útoky od socializujících ekonomů. Zprava byla privatizace ohrožována restitučními fundamentalisty.

Je tedy dalším paradoxem doby, že smrtelným nebezpečím se pro naši privatizaci staly některé útoky zprava. Pod zjevně bohulibými hesly o nápravách majetkových křivd byl konstituo-ván velice principiální restituční problém. Nejvýznamnějším impulzem a nepochybně průlomem zde byl "Ježkův" malý restituční zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (s účinností od 1. listopadu 1990). V krátké návaznosti na to došlo ke kolapsu, kdy jsme se dne 5. února 1991 s Václavem Klausem dostavili do Federálního shromáždění k projednání (již v plénu, tj. po schválení ve výborech) zákona o velké privatizaci. Přítomní poslanci ovšem jednat odmítli s tím, že nejdříve musí vláda předložit zákon restituční, tj. zákon, který měl vyřešit otázku, která byla ve své podstatě neřešitelná.

Za jeden z mnoha zázraků té doby lze jistě považovat to, že již 21. března 1991 byl příslušný restituční zákon přijat. V tomto světle pak musí i zarytí odpůrci restitucí (stále mezi ně patřím) uznat, že politická legitimita následného privatizačního procesu byla nepochybně posílena i tím, že Československo jako jediná postkomunistická země svůj restituční problém explicitně zformulovalo a (jakkoli nedokonale) uzavřelo.

Navíc se podařilo do restitučního projektu zahrnout i naši kupónovou privatizaci. Byl založen Restituční investiční fond a do něj byly vloženy 3 % akcií každého podniku zařazeného do kupónové privatizace. Díky tomuto řešení se jednak ulevilo restitučnímu problému, jednak vznikl tlak na provedení kupónové privatizace i ze strany restitučních fundamentalistů.

Zahraniční poradenství

Prvními zdroji zahraničního know-how byly již od jara 1990 Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Dále pak byla na základě návštěvy Margaret Thatcherové v září 1990 na Federální ministerstvu financí vytvořena poradenská jednotka, kterou vybavil a sponzoroval britský Know How Fund. Šlo o konsorcium firem Erst and Young (účetnictví), Denton Hall (právo) a Schroeders (bankovnictví). Alespoň tři jejich pracovníci byli na plný úvazek stále přítomni v naší blízkosti a mohli tedy průběžně oponovat naše názory.

Z mnoha dalších nadnárodních institucí se zde zmíním o Central and Eastern Privatization Network se sídlem v Lublani, kterou jsme pomohli založit (tehdy ještě v Jugoslávii). Z mého hlediska byla zejména tato instituce oním optimálním prostředí, kde jsme mohli v relativním klidu konfrontovat faktické postupy privatizace v ostatních postkomunistických zemích, zejména ve Slovinsku, Maďarsku a Polsku.

To vše připomínám nejen proto, abych zdůraznil zodpovědnost, s jakou u nás byla privatizace připravována, ale i proto, že faktické kompetence západních poradců vždy narážely zejména na to, že (1) rozsah majetku určeného pro privatizaci byl v postkomunistické zemi podstatně větší, než tomu bylo v libovolné západní zemi, a (2) návrhy nemohly předpokládat existenci institucí, které měly být teprve výsledkem transformačního procesu.

Vývoj právního řádu

Na rozdíl od Maďarska či Polska neexistovala v bývalém socialistickém Československu vzásadě žádná zákonná úprava podnikání. Málo se ví, že komunistické Maďarsko mělo svůj obchodní zákoník a že dokonce přijalo privatizační zákon - za vlády již zmíněného Miklose Nemetha a přispění Lajose Bokrose, pozdějšího ministra financí.

Naše nevyvinutost se projevovala tím, že na jaře 1990, v bezprecedentně revolučních podmínkách, byly vypracovány dvě velmi primitivní právní normy - zákon o akciových společnostech č. 104/1990 Sb. a zákon o soukromém podnikání občanů č. 104/1990 Sb., který de facto pouze konstatoval, že soukromé podnikání nadále není trestným činem.

V téže době byly zahájeny práce na Obchodním zákoníku, které pak trvaly skoro dva roky. Stojí za poznámku, že skupina, která na Obchodním zákoníku pracovala, neměla téměř žádné ideové a personální spojení se skupinami, které tvořily například zákony privatizační, daňové a účetní.

Tak či onak, v letech 1990-1992 byla ekonomická transformace realizována v prostředí, které bylo de facto právním vakuem. Nepřekvapí tedy, že mezi obvyklá doporučení, která vláda z nejrůznějších stran dostávala, patřilo i to, že Československo má nejdříve vytvořit právní rámec a až poté zahájit privatizaci.

Nebudu na tomto místě rozvádět nesmyslnost, tj. především technickou nerealizovatelnost tohoto požadavku a prostě jen konstatuji, že nakonec se podařilo prosadit koncepci minimálního legislativního koridoru. Jeho základní součástí se stal tzv. transformační zákon (zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby) a jeho vysoce flexibilní koncepce tzv. privatizačního projektu.

Skončím poznámkou, že jsme si samozřejmě byli plně vědomi všech rizik, která byla s naší koncepcí spojena, a to zejména osobně pro nás či naše blízké spolupracovníky (viz například aféra Lizner).

Konvergence kupónové privatizace

Tuto část začnu silným zážitkem, který ve mně přetrvává z prvního běhu kurzu "Principy ekonomického myšlení Václava Klause" na Vysoké škole ekonomické v Praze. Tématem byli totiž i Abba Lerner a Oskar Lange, kteří se ve 30. letech minulého století jako poslední významní ekonomové pokusili vytvořit koncepci na podporu reálného socialismu a centrálního plánování. V historii ekonomického myšlení je jejich koncepce označována jako Lange-Lernerovo řešení a od Václava Klause se užaslí studenti dozvěděli dvě věci: (1) porážkou této koncepce diskuse mezi seriózními ekonomy o smysluplnosti centrálního plánování skončila a (2) jediným případem úspěšné aplikace Lange-Lernerova řešení jsou první a druhá vlna kupónové privatizace.

Komentář k této pozoruhodné tezi začněme připomenutím, že první vlna kupónové privatizace byla zahájena tak, že její první kolo proběhlo ve dnech 18. května - 30. června 1992 a celá vlna musela skončit do konce roku 1992. Důvod tohoto časového omezení byl mimořádně vážný - ke dni 31. prosince zanikala federace (ČSFR) a s ní i veškeré kompetence organizátorů kupónové privatizace.

Hledal se tedy systém, který by dokázal veškerý majetek prodat ve stanovené lhůtě zhruba šesti měsíců. Zdůrazněme, že tento úkol se týkal 1 491 podniků a že dnes už dobře víme, jak dlouho může státu trvat, než prodá byť jen jedinou akciovou společnost, například UNIPETROL.

Technicky vzato je jádrem problému cenový model, který dokáže kurzy akcií efektivně přizpůsoboval aktuální nabídce a poptávce. Problém jsem řešil se svými bývalými studenty, absolventy matematické ekonomie a matematického inženýrství Lubomírem Pospíšilem a Martinem Štěpánkem. Mnozí renomovaní odborníci tvrdili, že žádný takto konvergentní systém neexistuje. Hrozilo, že po nulové poptávce přijde její obrovský převis a pak zase nulová poptávka atd. Když se nám v první vlně podařilo dokázat opak, slyšeli jsme, že jsme prostě jen měli štěstí. Jízlivosti utichly až po druhé vlně, kdy jsme tento cenový model aplikovali znovu a opět veleúspěšně.

Hezká pointa tohoto dramatu by ale měla být v tom, že - vrátíme-li se k semináři Václava Klause - způsob našeho použití Lange-Lernerova řešení jasně prokazuje jeho absolutní nepoužitelnost pro každodenní řízení každodenního života společnosti. Stačí si jen představit, že takto "veleúspěšně" by měly být prodávány rohlíky, obuv, automobily, vstupenky, brambory a cement.

Co bychom dělali jinak

Místo závěru se pokusím připomenout otázku, co bychom tehdy dělali jinak - už proto, že mi ji pokládají i v zemích, kde se na svou transformaci teprve chystají. (Naposledy jsem na ni musel odpovídat v Severní Koreji při svých dvou návštěvách v letech 2004 a 2005.)

Vypomůžeme si zde připomenutím našem sporu ohledně Fondu národního majetku. Naše koncepce říkala, že privatizace se má svěřit do kompetence státní správy; tuto představu podpořil Václav Klaus tím, že již 1. dubna 1990 založil tzv. Úřad pro správu národního majetku a jeho privatizaci. (Ve skutečnosti šlo pouze o noblesně označený, ale jinak zcela obyčejný majetkově-právní odbor Federálního ministerstva financí.) Opoziční návrhy se naopak pokoušely vytvořit na vládě nezávislý, zhruba po vzoru Treuhand Anstaldt, tj. instituce pověřené privatizovat území bývalé NDR.

Klausova snaha byla pozdržena hned v zárodku; jako předzvěst rozpadu federace byly všechny majetkové kompetence již v létě 1990 převedeny z federální vlády na vlády republikové. Na jejich úrovni pak vznikla dvě privatizační ministerstva - české v čele s Tomášem Ježkem a slovenské pod vedením dnes již legendárního Augustina Mariana Húsky. Souběžně byl stav věcí zkomplikován i tím, že vznikly hned tři Fondy národního majetku - federální, český a slovenský. Takto složitá organizační struktura měla našim odpůrcům zajistit, že proces se zastaví na nekonečném dohadování představitelů jednotlivých institucí. V té době jsem se domníval, že je vše ztraceno.

Jak se ukázalo, úplně všechno ztraceno nebylo, a to - k velkému překvapení mnohých - díky mimořádně efektivní podpoře ze strany Slovenska. Dnes to již nikdo neví, ale boj proti sobě vedly Federální ministerstvo financí a slovenská vláda (Mečiar, Kováč, Húska, později samozřejmě i Ivan Miloš) na jedné straně a proti nim tehdejší pan prezident a česká vláda (Pithart, Vlasák atd.).

Každý nezaujatý čtenář těchto řádků musí vidět, že komplexnost a pestrobarevnost soupeřících táborů nevěstí nic dobrého a že zcela jistě není tím, co bychom považovali za optimální situaci. Ohledně výše položené otázky, co bychom tehdy dělali jinak, tedy snad již nikoho nepřekvapí má standardní odpověď: "Nic, nic bychom nedělali jinak." Dodnes je mi totiž tak trochu záhadou, že jsme ten proces vůbec mohli nějak ovlivnit.

* Stručnost a jistou heterogennost následujících poznámek snad omluví odkaz na mé předchozí, podstatně sevřenější publikace, zejména pak rozsáhlý text ve sborníku Kupónová privatizace, vydaný pražským Centrem pro ekonomiku a politiku v roce 2002.