Proč se Izrael s Palestinci neusmíří?

Proč se Izrael s Palestinci neusmíří?

Petr Kostka

Je zřejmé, že mír mezi Palestinci a Izraelem nastat nemůže. Možná někdy ve vzdálené budoucnosti, to se ale netýká současníků a jistě ani příští generace, když se díváme na fotografie sedmiletých dětí s kalašnikovy na prsou.

K pochopení naprosté iluzornosti naděje na mírové vyřešení konfliktu stačí vyjmenovat jen ty nejnezbytnější předpoklady nutné pro vytvoření základní konstrukce mírové dohody. Představitelé nově vzniklého palestinského státu by museli s konečnou platností uznat legitimitu existence státu Izrael a zcela zamezit útokům proti němu, což by prakticky znamenalo Palestince odzbrojit. Izraelci by zase museli ukončit výstavbu osad na západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě a dokonce je z rozhodující části zlikvidovat. Muselo by dojít k rozdělení Jeruzaléma. Čtyři miliony potomků původních palestinských uprchlíků by se definitivně musely smířit s tím, že se už nikdy nevrátí do míst, odkud pocházejí jejich rodiče a prarodiče. Jak vidíme, cena míru je pro obě strany natolik vysoká, že ji nelze zaplatit.

Nenávist mezi Židy a Araby, respektive palestinskými Araby, kteří jsou geneticky „z jednoho těsta", přitom nevyrůstá z žádných odvěkých, fatálních kořenů. Vzájemná nesmiřitelnost, jež má svůj nacionální, civilizační a transcendentální rozměr, se do současné vyhrocenosti vyvinula postupně. Dnes stojí proti sobě dvě odlišné kulturní entity, které vlastní fyzickou i duchovní existenci spojují s jedním a tím samým, pro ně stejně posvátným, místem. V době chalífátu se Židům pod arabskou vládou žilo nepoměrně bezpečněji než v křesťanských zemích s jejich krajním antijudaismem, jenž se později rozvinul v antisemitismus, vystupňovaný ve druhé polovině 19. století a završený holocaustem. Dokonce i v křižácích měli Židé a muslimové společného nepřítele. Vždyť Godefroi z Bouillonu za jeruzalémského masakru v roce 1099 mezi nimi vůbec nerozlišoval. V dobách arabského kulturního rozkvětu byla tolerantnost Arabů jistě i odrazem sebevědomí vyspělé společnosti. Tolerování Židů do velké míry pokračovalo i v éře Osmanů.

Pro první sionistické přistěhovalecké vlny na konci devatenáctého a začátku dvacátého století žádný arabský problém neexistoval. Sionisté něco takového prostě vůbec nebrali v úvahu. Chtěli si jenom založit svůj regulérní národní stát se všemi standardními „evropskými" funkcemi, když Židům v jejich izolaci v diaspoře a pro sílící antisemitismus nebylo v Evropě umožněno takto žít. I místo pro zrod tohoto původně sekulárního státu bylo přirozené: pradávná domovina, která navíc z evropského zorného úhlu působila tehdy opuštěně a nezkultivovaně. Rovněž místnímu arabskému obyvatelstvu židovští přistěhovalci zpočátku příliš nevadili, naopak s nimi navazovalo obchodní kontakty. V té době se spíše Arabové chtěli vymanit z osmanské nadvlády. Napětí se počalo stupňovat s přibývajícím počtem migrantů, kteří zabírali stále více půdy. Palestinské Araby rovněž iritovalo vědomí jejich kulturně-sociální zaostalosti ve srovnání s civilizačně vyspělejšími Židy, kteří nadřazenost dávali i najevo. Toto vzájemné vnímání se dodnes příliš nezměnilo. A pocity inferiority bývají živnou půdou nenávisti.

Po pádu Osmanské říše palestinsko-židovský spor gradoval, vznikem Státu Izrael v roce 1948 s následnou první arabsko-izraelskou válkou se dramaticky vyhrotil a po téměř dvaceti letech následující Šestidenní válkou v roce 1967 vyvrcholil. Jomkippurský pokus o zvrat v roce 1973 se Egypťanům a Syřanům nepodařil. Egypt sice dostal 26. března 1979 v Camp Davidu zpátky Sinaj, ale na samotný palestinsko-izraelský konflikt to prakticky nemělo žádný vliv. Jeho dění se pohybuje pouze po sinusoidě zmírňování či stupňování napětí vždy jen křehkého příměří. O dosažení skutečného a trvalého míru nikdy jít nemohlo.

Střet se postupem času vrstvil, šířila se i jeho působnost. Původně územní spor se prohloubil o nacionální animozity a nakonec nasáknul i explozivitou náboženské nesmiřitelnosti. Z lokálního problému se stal problém blízkovýchodní, jenž začal ovlivňovat i světovou politiku. Dnes je částečně i odrazem střetu patriarchálního, tlakem modernizace frustrovaného islámu a technokratického, produktivního Západu.

Jak již bylo řečeno, překážky bránící nastolení míru jsou nepřekonatelné. Na sklonku léta 2005 bylo s nejkrajnějším úsilím, mnohdy za drastických situací, vystěhováno osm tisíc židovských osadníků z pásma Gazy. Ve východním Jeruzalémě a na Západním břehu jich žije víc jak půl milionu. Rozhodující vliv tu dnes mají náboženští sionisté, jejichž posláním je spravovat biblickou krajinu Judeje a Samaří, která byla Židům svěřena Bohem. Skalní dóm a mešita Al-Aksá na Chrámové hoře jsou však pro muslimy stejně tak posvátné jako od nich nedaleko stojící Zeď nářků pro Židy. Jsou to místa, kde dlí jediný Bůh, přitom jsou ale hned dva: muslimský a židovský. Jeruzalém navíc patří i tomu třetímu jedinému, křesťanskému. Jako věří Židé, že Jahve svému vyvolenému lidu daroval Erec Jisra´el, tedy Zemi Izraelskou, tak představitelé náboženského hnutí Hamás, jinak z regulérních voleb vzešlého správce Gazy, jsou přesvědčeni, že tutéž zemi, v tomto případě Palestinu, daroval muslimům Alláh. Hamás považuje, z historického pohledu zcela nelogicky, Izrael za novodobý křižácký stát, který je nutno porazit. Kdyby Hnutí islámského odporu uznalo legitimitu izraelského státu, a bez toho žádný trvalý mír možný není, popřelo by svoji identitu. A Hamás je hnutí bytostně militantní, bez boje a nepřítele by ztratilo smysl. Definitivní uvíznutí palestinsko-izraelského konfliktu v metafyzické rovině by ale znamenalo jen jedno: spor může být vyřešen pouze likvidací jednoho z protivníků.

Pro většinu Izraelců je mír spojen s úplným vytěsněním Palestinců ze svých vlastních životů. Přáním jsou segregované existence, oddělené skutečnou či pomyslnou zdí. Takovýto mír by ale pro Palestince znamenal porážku. Bylo by frustrující rezignovaně žít v mírovém stavu, to znamená pouze v „ekonomické konfrontaci", vedle bývalého nepřítele, který je civilizačně vyspělejší. Pro vypjaté mužské ego muslimské patriarchální společnosti je toto vyústění nepřijatelné. Násilný odpor, i když proti nepoměrně vojensky silnějšímu protivníkovi, účinný jen symbolicky a i když jen s vágní nadějí, že někdy ve vzdálené budoucnosti mohu zvítězit, je jediným zdrojem sebeúcty. Hamás i Gazané, dnes již zbavení židovských osadníků, dobře vědí, že zastavení útoků proti Izraeli by znamenalo uvolnění blokády a ukončení izraelských vojenských protiakcí, při kterých umírají lidé a jsou bořeny domy. Přesto rakety létají pořád.

Jsou i další důvody, které brání míru. Většinou se o nich nemluví. Již jsme uvedli, že existenci Hamásu opodstatňuje ozbrojený boj proti Izraeli. Konec „válečného stavu" by pro příslušníky hnutí znamenal začlenění do civilního života, kterému nerozumí. Zbraň pro ně znamená také moc a sebevědomí. A o to všechno by přišli. Představitelé palestinské samosprávy na Západním břehu, zkušení vůdcové Fatahu, se konfliktu zase dobře přizpůsobili. Již napohled se odlišují od chudých Palestinců. Disponují zdroji z humanitární pomoci a ukončení sporu by jistě způsobilo i posuny na exponovaných místech. Pro utečence by zase mír patrně znamenal odejmutí statutu uprchlíků, a tudíž i odříznutí od permanentní sociální podpory.

Existují i silná pnutí a animozity uvnitř obou táborů. Ty jsou zatím potlačovány, ale mohou kdykoliv vyplynout na povrch. Mocenský spor mezi Fatahem a Hamásem, při kterém už tekla krev, by musel být vyřešen vítězstvím jednoho z nich nebo vytvořením úplně nové vládnoucí struktury. Palestinci by se mohli i zcela rozštěpit. Vždyť nejde jen o nesmiřitelnost správců Západního břehu, sekulárního Fatahu, a vládců Gazy, náboženského Hamásu, ale i o to, že Gazané mají blíže k Egypťanům než k Arabům z oblasti Judeje a Samaří, kteří zase tíhnou k Jordáncům. Napětí uvnitř izraelské společnosti je ještě silnější a vztahy složitější. A mír by je mohl paradoxně vyhrotit. Společný pocit ohrožení konflikty tlumí. Mnozí Izraelci dokonce i v současnosti považují střet mezi ortodoxií a sekularismem za ještě fatálnější a antagonističtější než mezi Židy a Palestinci. Část ultraortodoxních Židů naprosto ignoruje či odmítá světský izraelský stát, ten může na konci dějin ustavit pouze Mesiáš. Tolerování těchto postojů a materiální podporování oné komunity, kde nikdo nepracuje a každý pouze studuje náboženské texty, ostatními Izraelci má však svoje metafyzické opodstatnění. Transcendentno intenzivně prostupuje existenciální vědomí těch, kteří jsou po staletí vystaveni iracionální perzekuci a často stáli a stojí na pokraji vyhlazení. Pro mnoho Židů jenom sepětí s Bohem umožňuje žít na tomto světě. Na druhé straně stojí sekularismus, který dává občas zapomenout na tíhu osudu. Existují i obavy z nastolení teokracie, jež by mohla nabýt íránských rysů. Mnozí charedim, tedy ultraortodoxní, však v období konfliktu přijímají sionistické principy, mír by mohl zase proces antisionizace obnovit.

Izraelsko-palestinský spor, dnes neoddělitelně spojený s íránskými jadernými ambicemi, je v současnosti asi nejnebezpečnějším zdrojem světového napětí. Vnímáme zde i linie střetů mezi Západem a Orientem, světskostí a náboženstvím, šíitským a sunnitským vlivem, navíc je zde i jedno specifikum v tom, že šíitský Írán, jehož zájmem je vždy co největší destabilizace tohoto prostoru převážně ovládaného sunnity a Židy, podporuje sunnitský Hamás. To, že ještě nepropukla zničující válečná konfrontace, vyúsťující v konečné řešení sporu, má dvě hlavní příčiny. Jsou jimi doposud naprostá vojenská převaha Izraele spolu se vždy zřetelně deklarovaným spojenectvím Spojených států. Veškeré politické úsilí o definitivní mírové urovnání permanentně ztroskotává, protože nesmiřitelnost je již příliš hluboká a mír by nutně vyžadoval velké kompromisy, které není nikdo ochoten podstoupit. O marnosti diplomatických pokusů svědčí i celá desetiletí zdlouhavých jednání, kdy všechny takzvané mírové dohody jsou v podstatě pouze konkrétními formami příměří a vymezováním jakéhosi statu quo. Všechny konsenzy znamenají jen taktické ústupky. Toho jsou si samozřejmě vědomy Spojené státy, jediný důležitý zprostředkovatel urovnání konfliktu. Je ale také zřejmé, že „mírový proces" musí formálně pokračovat dál.

Zcela marné jsou občasné evropské snahy o viditelnější podíl na urovnávání konfliktu. Skutečný vliv Evropy je naprosto marginální. Muslimové ji pro její oportunismus nerespektují, pro Palestince má význam pouze jako zdroj finanční pomoci, a Izraelci jí zase nedůvěřují. Evropané dnes již nemohou vnímat onu metafyzickou rovinu sporu, sami ztratili k transcendentnu vztah a ze strachu zavírají oči před útočnými ideologiemi, jsou to však právě ony, které je nedávno málem zahubily. K pochopení hloubky střetu mají blíže idealističtí Američané. Evropský postideologický relativistický konsenzualismus v tomto prostředí jako metoda nemůže uspět. Navíc jsou většinou Evropané, více či méně skrytě, protiizraelští. Z jedné strany to vyplývá z politického pragmatismu. Například ve Francii žije sice 600 tisíc Židů, což je nejvíce ze států Evropské unie, ale také 4 miliony Arabů. Další motivy protiizraelských postojů pramení z intelektuálského antikapitalismu (židovští průmyslníci a bankéři byli vždy symbolem plutokracie) a antiamerikanismu (socialisty vždy iritující Spojené státy Izrael podporují), což jsou stereotypy levicového liberalismu, ovládajícího myšlení většiny evropských intelektuálů. Paradoxem je, že původní izraelské kibucy byly zakládány na komunistickém étosu a že mnozí Židé byli u zrodu socialistických ideologií a stáli v čele levicových stran. Domnívali se, že pomocí socialismu bude vymýcen i antisemitismus. Protiizraelské postoje však nemohou být příliš otevřené, protože nad Evropou dosud leží stín holocaustu a obavy z nařčení z antisemitismu jsou stále silné.

Mohlo by se zdát, že dlouhodobý pat v palestinsko-izraelském konfliktu Izraeli vyhovuje, protože ve dvou válkách vydobyté územní pozice svojí zastrašovací vojenskou mocí úspěšně hájí. Čas ale pracuje proti němu. Je ostrůvkem v islámském moři, jehož vlnobití bude stále silnější. Před smetením z povrchu Izrael zatím chránila jeho vojenská nadvláda a dosud nezpochybnitelné spojenectví Američanů. Zde se však vynořují hrozby. Jsou to jednak trhliny v tradičních spojeneckých vazbách a jednak potenciální nebezpečí narušení izraelské zbrojní převahy realizací íránského jaderného programu. Nejistoty vyvolává především změna amerického přístupu. Prezident Obama chce světu ukázat nové, vstřícnější a všem více naslouchající Spojené státy, které by se měly podle něj zbavit bushovského černo-bílého idealismu. Relativizace postojů má zmírnit protiamerické nálady všelijak frustrovaného světa, které tolik trápí americké liberály. Izrael ale na vstřícnost nevěří. Lze ji interpretovat i jako slabost, a to může být nebezpečné. Židé se od minulosti odtrhnout nemohou, jsou historií determinováni. V době revize amerického přístupu přichází i slábnutí britské proizraelské podpory a rovněž i praktická ztráta důležitého spojence Turecka, které začíná otevřeně sympatizovat s Íránem, když pochopilo, že brány Evropské unie jsou pro něj zavřené. Rozplynutí evropských iluzí oslabilo sekularismus a povzbudilo vládnoucí islamisty v dějinách moderního Turecka k bezprecedentním, sondážním atakům na politickou hegemonii armády, jinak dosud stále významné součásti zbraní NATO, jež byla vždy garantem tureckého sekulárního vývoje.

Stoupající nervozita Izraelců, která se v jejich krocích projevuje stále zřetelněji, by ale mohla vyvolat katastrofu. Zachovat chladnou hlavu, když pociťují erozi svých tradičních opor, je stále obtížnější. Izrael za žádných okolností nesmí nabýt přesvědčení, že jej opustila i Amerika a že zůstal osamocen. Židé již nikdy pasivně nepřipustí nový holocaust. Pokus o zničení Izraele by přivodil obrovský třesk. Toho jsou si naštěstí všichni aktéři vědomi. Anebo dojde k dalšímu hromadnému židovskému exodu jako pokračování cesty historického údělu? Mír mezi Palestinci a Židy dnes možný není, možné je pouze mrazivé příměří. Asi takové, že může charedi v černém klobouku procházet spěšným krokem nepřátelským územím uličky El-Wad v muslimské čtvrti starého Jeruzaléma k posvátné Západní zdi, jako by okolím nevnímán a on sám okolí nevnímající. Nebo takové příměří na sudu se střelným prachem, kdy žáci muslimské náboženské školy v bílých košilích a černých kalhotách a polobotkách hrají v přestávce výuky fotbal na okraji Haram aš-Šaríf, tedy Chrámové hory, a jen pár stovek metrů od nich u Zdi nářků se za extatického, rytmického kývání modlí Židé. Ničeho víc, než takovéto zdánlivé netečnosti dvou oddělených světů, nelze dosáhnout.