Republikáni po volbách do kongresu

Už několik měsíců před listopadovými volbami bylo zřejmé, že v nich republikáni prezidenta Bushe utrpí ztráty. Nepřetržitá série nepříznivých zpráv z Iráku, vysoké ceny ropy, spory o podobu přistěhovalecké politiky, nízká popularita prezidenta Bushe i množství skandálů zřetelně favorizovaly kandidáty Demokratické strany. Ti také nakonec roli favorita potvrdili a na úkor republikánů získali téměř třicet křesel ve Sněmovně reprezentantů a šest křesel v Senátu.

V řadách poražených se ocitli i někteří z nejvýznamnějších republikánských politiků - senátoři Rick Santorum a George Allen (ten byl ještě před začátkem volební kampaně považován za jednoho z nejslibnějších republikánských kandidátů pro prezidentské volby v roce 2008) stejně jako vlivní členové Sněmovny reprezentantů Curt Weldon a Richard Pombo. Tyto ztráty, ač při srovnání s výsledky řady předcházejících voleb nijak ohromující, stačily k tomu, aby demokraté získali na úkor republikánů většinu v obou komorách Kongresu (v případě Sněmovny reprezentantů poprvé od roku 1994). Četné neúspěchy republikáni zaznamenali i ve volbách guvernérů (např. Colorado, New York, Maryland či Ohio) a především ve volbách do legislativních těles řady států.

Faktory neúspěchu

O vítězství Demokratické strany rozhodly tři základní faktory: skutečnost, že teroristické útoky z 11. září 2001 nevedly k zásadní změně poměru sil mezi demokraty a republikány (resp. k zásadnějšímu oslabení polarizace amerického stranicko-politického systému), dále válka v Iráku a konečně korupce a sexuální skandály řady republikánských politiků.

Pokud jde o první faktor, po teroristických útocích z 11. září 2001 a propuknutí prvních sporů o další podobu války proti terorismu se zdálo, že vzhledem k tehdejší popularitě politiky prezidenta Bushe by mohlo dojít k podobnému vývoji jako na konci 19. století a později na počátku 30. let 20. století. Tehdy si v prvním případě republikáni a ve druhém demokraté zajistili dlouhodobou loajalitu a podporu natolik široké koalice voličů, že se na několik následujících desetiletí stali dominantní silou stranicko-politického systému. V průběhu 80. a 90. let 20. století dosavadní dlouholetá převaha demokratů skončila, avšak republikáni se přes některé své pozoruhodné volební úspěchy (Reaganova vítězství, získání kontroly nad Kongresem v roce 1994) nedokázali stát novou dominantní silou. Jak vyrovnané jsou síly obou táborů, ukázaly především prezidentské volby v roce 2000, o jejichž vítězi nakonec musel rozhodnout až Nejvyšší soud USA. Volby v letech 2002 a 2004 signalizovaly jen relativně malý přesun voličské podpory ve prospěch republikánů. Jak v této souvislosti konstatoval slavný americký politický komentátor Michael Barone, jestliže v roce 2000 byl poměr sil 50:50, o čtyři roky později se situace změnila na malou převahu republikánů v poměru 52:48. O většinách, jimiž disponovali demokraté o několik desetiletí nazpět, si republikáni mohli nechat jenom zdát.

To samozřejmě neznamená, že by události 11. září 2001 neměly na americký politický život žádný vliv. Právě naopak. Po desetiletí, kdy se pozornost veřejnosti soustředila téměř výhradně na domácí politiku, se témata zahraniční politiky, bezpečnosti a boje proti terorismu opět staly relevantními a na významu neztratily ani v dosud posledních amerických volbách. Problémem ovšem bylo, že jakmile opadl prvotní šok z teroristických útoků a USA rychle rozprášily síly Talibanu a teroristickou síť al-Kajdá v Afghánistánu, otázka další podoby války proti terorismu se do značné míry zpolitizovala a mezi politickými aktivisty a částí elit obou stran se stala stranická příslušnost do značné míry určujícím faktorem jejich postoje k zahraniční a bezpečnostní politice Bushovy administrativy. Zvláště nebezpečným se ukázal být vývoj v řadách Demokratické strany, kde se aktivizovalo silné protiválečné křídlo, které postupně zatlačilo do pozadí umírněné členy strany. Opět se tak projevily odstředivé tendence a polarizace, které lze v americkém politickém systému pozorovat přinejmenším od konce 60. let.

Ačkoliv se zdá, že protiválečné křídlo zatím nemá v Demokratické straně většinu, na vnitřní dění ve straně získalo silný vliv. Jednoznačným důkazem se staly demokratické prezidentské primárky v roce 2004, v nichž se počátečním favoritem stal protiválečný kandidát Howard Dean, aby nakonec nominaci získal senátor John Kerry, jehož názorová blízkost k protiválečnému křídlu se i přes jeho nepříliš radikální program dala už tehdy vytušit. V demokratických primárkách naopak zcela propadl dlouholetý senátor za stát Connecticut a oficiální demokratický kandidát na viceprezidenta v roce 2000 Joseph Liebermann, který jako jeden z mála čelných demokratických kandidátů zastával v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky stanoviska blízká politice Bushovy administrativy (včetně války v Iráku).

Liebermannův politický osud leccos vypovídá o tom, jakou podporu má u americké veřejnosti válka v Iráku a pokračování boje proti terorismu. Poté, co Liebermann ani po svém neúspěchu v roce 2004 nezměnil svá stanoviska, stal se v roce 2006 při své obhajobě svého senátorského mandátu prvořadým cílem protiválečného křídla své vlastní strany a v demokratických primárkách byl poražen milionářem a protiválečným kandidátem Nedem Lamontem.V listopadových volbách proto Liebermann v Connecticutu kandidoval jako nezávislý a díky podpoře ze strany republikánských a nezávislých voličů poměrně jasně zvítězil. (Po svém vítězství se pak navrátil do řad demokratů, čímž jim zajistil těsnou většinu v Senátu.) Liebermannovo jasné vítězství v jednom z politicky nejliberálnějších států USA přitom na jednu stranu demonstrovalo, že protiválečné nálady se v USA ani zdaleka netěší většinové politické podpoře, avšak současně potvrdilo, jaká rizika nese pro umírněné demokratické politiky byť jen omezená podpora Bushovy administrativy. (Liebermannovo vítězství bylo možné jen díky tomu, že Republikánská strana do voleb nasadila poměrně obskurního kandidáta a vyhnula se krokům, které by mohly senátora ve volbách výrazněji oslabit.)

Nezávislí na vzestupu

V situaci, kdy ve volbách v letech 2002-2006 hlasovaly přibližně stejně početné tábory republikánů a demokratů téměř výhradně v souladu se svou stranickou příslušností, stoupl v uplynulých letech paradoxně význam nezávislých voličů - tedy těch, kteří se nehlásí k žádné z obou velkých politických stran, o politiku se obvykle příliš nezajímají, k volbám chodí v nejmenším počtu a o tom, koho podpoří, se rozhodují až na poslední chvíli. Narozdíl od voleb v roce 2004 se však tentokrát nezávislí voliči pod vlivem téměř nepřetržité série špatných zpráv z Iráku a odhalení korupčních skandálů řady republikánských politiků jednoznačně přikláněli k volbě demokratických kandidátů. Ačkoliv se ještě v září zdálo, že energická kampaň prezidenta Bushe na podporu republikánů přinese své ovoce (a napomůže celkové ztráty minimalizovat), odhalení nových republikánských skandálů (sexuální skandál a následná rezignace kongresmana Marka Foleyho, zahájení vyšetřování vlivného kongresmana Curta Weldona a členů jeho rodiny ze strany FBI aj.) tuto snahu zmařilo.

Krátce před volbami se tak většina nezávislých voličů, kteří šli nakonec hlasovat, přiklonila s definitivní platností k demokratům. V ohrožení se tak skoro přes noc ocitli mnozí republikánští kongresmani, jejichž obvody byly dosud považovány za zcela "bezpečné". Řada z nich svou předvolební kampaň, případně i další povinnosti, které s sebou výkon veřejné funkce v USA nese, podcenila a právě z nich se paradoxně rekrutovala až polovina celkových republikánských ztrát ve Sněmovně reprezentantů. Dalších sedm mandátů ve Sněmovně reprezentantů (a 1-2 křesla v Senátu) republikáni ztratili kvůli výše zmíněným skandálům a jen asi 5-7 republikánských kongresmanů (většinou v obvodech, kde v prezidentských volbách v roce 2004 zvítězil John Kerry) bylo poraženo i přesto, že se nezapletli do žádných skandálů a vedli optimální politickou kampaň. (Pouze tato křesla ve Sněmovně reprezentantů a pravděpodobně jen jeden mandát v Senátu tedy republikáni ztratili přímo kvůli válce v Iráku.)

Ačkoliv demokraté ve volbách získali kontrolu nad oběma komorami Kongresu, jejich většina je natolik slabá, že bez dohody s republikány a především s Bílým domem nemohou doufat v prosazení většiny svých vnitropolitických priorit. I kdyby totiž jejich legislativní návrhy schválil Kongres, nebudou mít ve většině případů dostatek sil, aby přehlasovali případné prezidentovo veto. Na druhou stranu však i demokraté mají nyní mnohem větší šanci zablokovat, zpomalit či případně zcela zmařit iniciativy Bushovy administrativy. Hrozí proto, že pokud se administrativě a demokraty ovládanému Kongresu nepodaří v konkrétních případech domluvit na potřebných kompromisech, může dojít k zablokování jakýchkoliv pokusů o potřebné reformy (například sociálního systému, přistěhovalecké politiky aj.). V nejzazším případě by mohlo na další dva roky dojít i k celkovému ochromení schopnosti administrativy dále realizovat některé své politické iniciativy.

Změny v zahraniční politice?

Předtím, než se dostaneme k tomu, co vítězství demokratů může znamenat pro další osud amerického angažmá v Iráku, je třeba upozornit na dva jevy, které bylo možné v letošních volbách zaznamenat. Tím prvním je volební neúspěch radikální protipřistěhovalecké politiky, kterou i přes nesouhlas Bílého domu prosazuje část konzervativních aktivistů a republikánských zákonodárců. Není to ostatně nijak překvapivé. Přistěhovalecká politika a boj proti rostoucí imigraci mohou být pro určité politické subjekty vhodným hlavním volebním tématem v převážně kulturně a etnicky homogenních státech, kde se uplatňuje nějaká forma volebního systému poměrného zastoupení. Dává však jen malý smysl v zemi, jejíž obyvatelstvo se skládá z emigrantů a potomků někdejších emigrantů a kde vzhledem k většinovému volebnímu systému musí každá z obou relevantních politických stran usilovat o získání podpory co možná nejširší koalice voličů. Volební porážka několika čelných stoupenců radikální protipřistěhovalecké politiky však naznačila, že ani přes obecnou nespokojenost s rostoucím přílivem nelegálních přistěhovalců a souhlas se zpřísněním kontroly hranic není většina Američanů nakloněna realizaci skutečně radikálních opatření.

Poměrně překvapivým jevem však bylo, že i letošní americké volby potvrdily dlouhodobý vzestup protekcionistických nálad v americké společnosti. Mezi poraženými republikánskými zákonodárci se ocitla i řada stoupenců liberalizace světového obchodu, zatímco jejich vyzyvatelé se až na několik výjimek rekrutovali z řad zastánců ekonomického protekcionismu. Úspěch stoupenců ekonomického protekcionismu je překvapivý především z toho důvodu, že USA se několik posledních let těší silnému hospodářskému růstu a poklesu celkové míry nezaměstnanosti na rekordně nízkou úroveň. Bez ohledu na příčiny tohoto jevu však lze konstatovat, že za této situace nelze přinejmenším v následujících dvou letech čekat ze strany USA větší ochotu k další liberalizaci světového obchodu, přičemž ke zlepšení situace nemusí nutně dojít ani po volbách v roce 2008.

Pokud jde o americkou zahraniční politiku a další osud amerického vojenského angažmá v Iráku, vítězství demokratů si už vyžádalo několik "obětí", včetně rezignace ministra obrany Donalda Rumsfelda (ten by však s velkou pravděpodobností odstoupil i v případě, že by si republikáni kontrolu nad Kongresem udrželi) a velvyslance u OSN Johna Boltona. Vzhledem k současné síle protiválečného křídla Demokratické strany nelze ani očekávat, že by Kongres souhlasil s dlouhodobějším zvýšením početních stavů amerických sil v Iráku a pravděpodobný se nezdá být ani jeho souhlas s případným vojenským zásahem proti Severní Koreji, Íránu či Sýrii (ačkoliv obě dvě posledně jmenované země hrají podle všeho aktivní roli při destabilizaci bezpečnostní situace v Iráku). Teoreticky by se také protiválečně smýšlející demokraté mohli pokusit vynutit v podstatě okamžité stažení amerických jednotek z Iráku zastavením financování vojenských operací; takový postup by však patrně vyvolal silný odpor i v řadách samotné Demokratické strany.

Jak ukázal hladký průběh schvalování nominace bývalého ředitele CIA Roberta Gatese do funkce nového ministra obrany, demokraté se prozatím spokojí se snahou přimět administrativu k plnění doporučení Baker-Hamiltonovy expertní skupiny (jejímž členem byl ostatně i sám Gates). Vzhledem k tomu, že část jejích doporučení již administrativa dávno realizuje, zatímco jiná představují spíše zbožná přání, v jejichž úspěšnost snad nevěří ani samotní členové expertní skupiny (viz doporučení, aby se USA pokusily získat pomoc Sýrie a Íránu při řešení situace v Iráku), k zásadnímu střetu administrativy s Kongresem dojde pravděpodobně jen v tom případě, že se demokraté rozhodnou bez ohledu na vývoj bezpečnostní situace trvat na splnění té části doporučení, která předpokládá snižování stavů amerických sil v Iráku.

Autor je postgraduálním studentem politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.