Rozdělený Západ

Jak vznikla diplomatická roztržka mezi USA a některými evropskými státy, předcházející spojeneckému útoku na Irák? Redaktoři Financial Times uskutečnili rozhovory s mnoha představiteli na obou stranách Atlantiku a výsledný obraz vypovídá o diplomatickém dramatu, osobním soupeření a vzájemném neporozumění.

1.

V prvním lednovém týdnu Gerard Araud, ředitel pro strategické záležitosti a bezpečnost, varoval ministra zahraničí Dominiqua de Villepina, že americká vláda je pevně rozhodnuta pro válku v Iráku.

„Chováme se, jako bychom si mysleli, že vlak ještě neopustil stanici," řekl ministru zahraničí. „Ve skutečnosti už však odjel. A my teď jen ležíme na kolejích před ním." Dodal, že Francie nyní musí volit mezi diplomatickou podporou nevyhnutelné války a jednoznačnou opozicí. Varovná slova Gerarda Arauda zazněla jen tři dny poté, co George W. Bush ve svém projevu k americkým jednotkám, chystajícím se na základně Fort Hood v Texasu na odchod do Zálivu, jako vůdce odhodlaný jít do války oznámil: „Jsme připraveni."

Evropa však pocit, že válka v Iráku je nevyhnutelná, nesdílela. Tentýž týden britský ministr zahraničí Jack Straw v Londýně oznámil, že šance na mírové diplomatické řešení jsou 60 ku 40. V Berlíně si německá vláda stále dělala naděje, že proces zbrojních inspekcí, zahájený Radou bezpečnosti OSN v listopadu, odvrátí jakoukoli nutnost vojenského zásahu. Vláda v Paříži se však rozhodla jednat.

Jako předseda Rady bezpečnosti OSN pro měsíc leden poslal de Villepin 9. ledna dopis svému protějšku Colinu Powellovi. Byla to diplomatická obdoba varovného výstřelu. Desátého ledna obtelefonoval ministry zahraničí a navrhl lednové setkání Rady bezpečnosti na úrovni ministrů. Řekl, že setkání by se nemělo týkat Iráku. Mohlo by to vyvolat rozkol. Bude o terorismu: jediném tématu, které by mohlo zachovat křehkou jednotu mezinárodního společenství.

Třináctého ledna se sešel Maurice Gourdault-Montagne, osobní diplomatický poradce Jacquesa Chiraka, s Condoleezzou Riceovou, Bushovou poradkyní pro otázky národní bezpečnosti. Uvedl tři důvody proti spěchu do války - taková akce by podle názoru francouzského prezidenta mohla destabilizovat další arabské vlády v regionu, v jejím důsledku by se do Al-Kajdy mohli začít hrnout noví dobrovolníci a stále neexistuje žádný důkaz o spojení Al-Kajdy s Bagdádem.

Odpovědí mu bylo odmítnutí a oznámení, že přípravy na válku musí pokračovat. Riceová dala jasně na srozuměnou, že podle USA může iráckou krizi vyřešit pouze vojenský zásah, jemuž může zabránit jedině pád nebo odchod Saddáma Husajna.

Gourdault-Montagne se sešel i s Paulem Wolfowitzem, náměstkem ministra zahraničí a hlavním zastáncem vojenské intervence. Od něj se dozvěděl, že operace je možné zahájit do poloviny března, pak už by letní teploty pouštní válku znemožnily. V Paříži si tak uvědomili, že věci se rychle mění a ve Washingtonu už se hovoří méně o výrobě zbraní hromadného ničení a stále více o terorismu a změně režimu.

Setkání Rady bezpečnosti, svolané de Villepinem, bylo naplánováno na 20. ledna. Francouzský a americký ministr zahraničí se spolu setkali noc předtím. Bylo to přátelské setkání, i když de Villepin vyslovil obavy ze směřování americké politiky. De Villepin si všiml, že Colin Powell používá týž jazyk a argumenty jako před týdnem Riceová, a pochopil, že kostky jsou vrženy - tlak vlády je příliš silný a diplomacie už nic nezmůže.

Dvacátý leden se stal dnem „diplomatického přepadení ze zálohy", kdy de Villepin překvapil Powella prudkým veřejným útokem proti ukvapené vojenské akci v Iráku. Vše se seběhlo až po setkání Rady bezpečnosti. Powell nejprve promluvil k novinářům před zasedací místností a odjel na oběd ve francouzské rezidenci na Park Avenue. De Villepin musel jako předseda Rady počkat, až se novináři sejdou na jeho formální tiskové konferenci. Této příležitosti využil k odsouzení zbrklého hnaní se do války. „Nechceme mít nic společného s vojenskou intervencí bez podpory mezinárodního společenství," uvedl. „Vojenská intervence by byla nejhorším možným řešením."

Colin Powell se cítil, jak se vyjádřili jeho spolupracovníci, zrazen. De Villepin však odmítá jakýkoli zlý úmysl. „Nebyl to žádný útok ze zálohy," tvrdí. „Při svém projevu v Radě jsem vůbec nepoužil slovo ‚Irák'. Až na následné tiskové konferenci jsem o Iráku hovořil, a to v odpovědi na velmi útočnou otázku. Řekl jsem, že v této době nic neopravňuje k použití síly. Toto vyjádření pak bylo použito americkou vládou k ospravedlnění jejího postoje, který se přiklonil k válce."

Bez ohledu na interpretaci už byla škoda napáchána. Od tohoto okamžiku byly neshody mezi Francií a USA v otázce Iráku nevyhnutelné a názory se začaly polarizovat. Pracovníci Bílého domu však potvrzují, že francouzská analýza byla blízko pravdy. Americký prezident a jeho nejbližší spolupracovníci dospěli k názoru, že vojenský zásah je nevyhnutelný, v polovině prosince, přibližně čtyři týdny předtím, než Gourdault-Montagne navštívil Washington.

Tehdy byl Bush seznámen s Husajnovou deklarací reagující na obvinění z vlastnictví chemických, biologických a jaderných zbraní nebo pokusů o jejich výrobu. Bushovi poradci prohlásili, že dokument je nedůvěryhodný a dokládá, že Husajn učinil „strategické rozhodnutí" nespolupracovat.

Jeden člověk v úzkém kontaktu s Radou národní bezpečnosti uvedl, že převládl pocit, že Bílý dům je vysmíván, že si diktátor tropí šašky z prezidenta, což Bílý dům pohněvalo, a pak už nebyly žádné vyhlídky na diplomatické řešení.

Mnozí z prezidentova okolí tento závěr očekávali a byli proti dalšímu vyslání inspektorů OSN do Iráku. Například viceprezident Dick Cheney už 26. srpna prohlásil, že Saddám dovedl k dokonalosti hru na úskoky a ústupky a je mistrem v zapírání a podvádění, a proto by návrat inspektorů neposkytl žádnou jistotu, že Saddám plní rezoluce OSN.

Avšak jiní členové Bushovy administra­tivy, Brent Scowcroft, někdejší šéf Riceové jako poradce pro národní bezpečnost, a James Baker, bývalý ministr zahraničí, usilovali o kompromis a během letních měsíců se snažili získat podporu OSN pro tuto akci.

Bush se z letní dovolené vrátil přesvědčen, že je potřeba v otázce Iráku pokročit dále. Rovněž byl stoupencem „změny režimu" požadované Kongresem. Souhlasil však, že kauza Irák se bude řešit přes OSN.

Když britský premiér Tony Blair 7. září přijel na neformální summit v Camp Davidu, Bush už byl nakloněn řešení prostřednictvím OSN. Dick Cheney byl přítomen, ale neřekl ani slovo. Blair Bushe varoval, že pokud Saddám bude souhlasit se všemi požadavky, bude pak možná nutné od přímé změny režimu upustit. Žádný z nich si však nemyslel, že by byl Saddám natolik inteligentní, aby se tak zachoval.

Dokonce i Francie tehdy souhlasila. A všichni se spokojili s tím, že pokud irácký diktátor nebude spolupracovat, důsledkem bude vojenská akce, o niž usiloval Cheney.

Tím, že dal OSN poslední šanci „prokázat svou důvěryhodnost", utěsňoval americký prezident trhliny ve své administrativě a rovněž reagoval na volební tlaky - podle jeho poradců totiž voliči v listopadových volbách do Kongresu preferovali podporu OSN pro americkou politiku.

Chirac 8. září v interview pro New York Times navrhl kompromis, který by odvrátil nevyhnutelnost války. Rada bezpečnosti by neměla schválit jednu rezoluci, ale dvě. Rýsoval se tedy kompromis, byť jednání o konečném znění Rezoluce 1441 znamenala osm týdnů úporného diplomatického úsilí. Britové se honosili tím, že Bushe dostali do OSN (byť veškerá práce spočívala na Powellovi), a Francouzi zajistili jednohlasné přijetí rezoluce - k překvapení Londýna i Washingtonu.

Mezitím však v Evropě došlo k důležitým politickým změnám, které učinily překlenutí transatlantických rozporů ještě obtížnější. Válka v Iráku se stala důležitým tématem volební kampaně v Německu.

Kancléř Schröder pod tlakem veřejnosti, jež byla proti válce, prohlásil, že Německo akci USA nepodpoří, ani kdyby byla schválena OSN. Nazval ji „vojenským dobrodružstvím". Washington jeho slova odsoudil jako cynickou volební kampaň a Schröderova kritika se Bushe velmi dotkla.

Podle prezidentových spolupracovníků je Bush přesvědčen, že ho Schröder při soukromém rozhovoru v květnu v Berlíně jednoznačně ujistil, že kancléř otázku Iráku v kampani nezneužije. Bush tudíž Schröderovi doposud neodpustil.

Riceová prohlásila, že vztahy byly „otráveny". Německý pacifismus však posílil protiválečné hnutí na celém kontinentu a byl rovněž signálem pro Chiraka, že by ve svém boji za diplomatické řešení nebyl osamocen.

Jeden německý vládní činitel prohlásil, že vládlo všeobecné očekávání, že po volbách by se Němci postavili na stranu USA. Podle jeho názoru si Francouzi mysleli, že se Němci podrobí americkému tlaku, a Němci si o Francouzích mysleli totéž, ale deset dní po volbách, které se konaly 22. září, si Chirac uvědomil, že Schröder drží stále stejnou linii. Pak se začalo stanovisko Francouzů vyostřovat.

Chirac byl právě s velkou převahou znovu zvolen díky zhroucení Socialistické strany a vlně odporu proti ultrapravicovému Le Penovi z Národní fronty. Poprvé za pět let měl vládu tvořenou svými středopravicovými přívrženci a byl odhodlán využít manévro­vacího prostoru, který se mu naskytl, doma i v zahraničí.

Chirac a Schröder si nikdy nebyli sympatičtí, ale měli zvláštní důvod snažit se spolu vycházet: na 22. ledna se chystaly oslavy 40. výročí Elysejské smlouvy, která ustanovila francouzsko-německé partnerství v srdci EU.

Výsledkem bylo, že nejvyšší diplomaté v Berlíně a Paříži řadu měsíců spolupracovali na společné politice mnohem úžeji, než jak byli do té doby zvyklí. Nejdříve se to projevilo na bruselském summitu EU v říjnu, kdy k Blairově velkému překvapení Chirac a Schrö-der předložili dohodu o financování zemědělské politiky.

Vladimír Putin v Moskvě se cítil přehlížen. I on pochyboval o rozumnosti války v Iráku. Amerika se domnívala, že ji nakonec pod­poří, že se mu stejně jedná nejvíce o peníze, o splacení iráckých dluhů Rusku a zachování kontraktů ruských ropných společností. Washington se mýlil. Moskva se obávala přílišného amerického unilateralismu, byla dotčena, že USA nijak neodměnily podporu Ruska po teroristických útocích z 11. září 2001, a navíc tu zapracoval i vliv domácí politiky - Putin byl odhodlán nedat svým nacionalistickým a komunistickým odpůrcům příležitost ho napadat. Rusko se pomalu, ale jistě blížilo pozicím Francie a Německa.

Vysocí američtí představitelé připouštějí, že nejprve považovali ekonomické zájmy za prvořadé, ale jak situace v prvních měsících roku 2003 eskalovala, ustupovaly ekonomické záležitosti do pozadí.

Po schválení Rezoluce 1441 v Radě bezpečnosti 8. listopadu zavládl na krátkou dobu pocit, že válka se dá odvrátit. A kdyby byla nevyhnutelná, mohli by se do ní zapojit i pochybovači. Francie už tehdy vedla jednání o možné účasti svých jednotek. Během jednání v OSN dokonce souhlasila s názorem, že Husajn patrně nebude s inspektory OSN spolupracovat. Válka byla pravděpodobná. V prosinci proběhla jednání o vyslání 15 000 francouzských vojáků v rámci spojeneckých sil a ještě 7. ledna Chirac svým vojenským velitelům řekl, že mají být připraveni „na jakoukoli eventualitu".

To bylo den po de Villepinově schůzce s Araudem. Během dalších tří týdnů se Chirac zatvrdil proti jakékoli brzké akci. Věděl, že teď se může spolehnout na Schrödera. Rovněž si byl vědom náznaků sympatií z Putinovy strany. Evropská veřejnost byla výrazně proti akci vedené Američany.

Při oslavách Elysejské smlouvy Chirac, jemuž stál po boku Schröder, prohlásil: „Válka je vždy přiznáním porážky... nejhorším z řešení. Proto je potřeba udělat vše, aby k ní nedošlo." Naznačil, že je to společná evropská politika, což ovšem nebyla pravda.

Byl to osudný den. Francie, Německo a Belgie v Bruselu zablokovaly Američany vedenou iniciativu usilující o podporu NATO pro Turecko v případě irácké odvety. Druhého dne ve Washingtonu ministr obrany Donald Rumsfeld odmítl obavy „staré" Evropy a řekl, že těžiště se posunuje na východ. S přispěním USA se v Evropě schylovalo k rozkolu.

2.

Jestliže transatlantické spory o nutnost války proti Iráku byly nejprve vyhroceny vzájemným nepochopením a osobními spory, bylo následující ochlazení vztahů vyvoláno záměrně - a s vědomím Washingtonu.

Václav Havel trávil poslední večer své státní návštěvy na Slovensku v Hviezdoslavově divadle v Bratislavě. O dva dny později jeho prezidentské období končilo. Čekalo ho však ještě dramatické poslední dějství. Byla totiž sháňka po jeho podpisu pod významný dokument.

Jak napětí ohledně nadcházející války s Irákem houstlo, Británie a Španělsko tajně rozpracovávaly myšlenku deklarace solidarity s USA. Měla být publikována 30. ledna jako otevřený dopis v listu The Wall Street Journal a řadě dalších národních deníků v Evropě. Měla ukázat, že protiválečné stanovisko Francie a Německa nepředstavuje názor celé Evropy.

Když se Havel 29. ledna usadil do svého sedadla v divadle, byly už zajištěny podpisy představitelů Polska, Maďarska, Dánska a Portugalska. Nechybělo dokonce ani jméno Silvia Berlusconiho za Itálii, jednoho ze zakladatelských států poválečného evropského projektu. Češi byli tvrdší oříšek. Kancelář Vladimíra Špidly prohlásila, že je nemožné získat pro takovou deklaraci podporu parlamentu. Vypadalo to, že Češi budou vynecháni. Bruce Jackson ve Washingtonu si však myslel něco jiného.

Jackson není ani vládní úředník, ani anonymní soukromá osoba. Tento někdejší důstojník vojenské rozvědky a bývalý bankéř z Wall Street působí jako jakýsi vyslanec USA v bývalém sovětském bloku. Za posledních deset let byl prostředníkem mezi Washing­tonem a budoucími členy NATO ve střední Evropě a neúnavným propagátorem rozší­ření NATO. V Bushově vládě má značný, byť neurčitě definovaný vliv.

Den před publikováním deklarace Jackson zavolal na české velvyslanectví ve Washingtonu a nabádal úředníky, aby nepolevovali v úsilí získat podporu Čechů. Havlův podpis by deklaraci dodal lesku, navíc prezidentovi zbývá již jen 72 hodin ve funkci a může jednat nezávisle na představitelích vlády.

Saša Vondra, náměstek ministra zahra­ničí, se nakonec k Havlovi dostal o přestávce v divadle. Prezident neměl čas si text přečíst, ale byl informován o jeho obsahu a souhlasil s připojením svého podpisu. V čísle 10 na Downing Street, kde byly podpisy koordinovány, úředník požádal o potvrzení, ale český úředník mu sdělil, že na to už není čas, prezident už byl zpět na svém místě. Prostě jim musí stačit jeho slovo.

Když deklarace druhý den ráno vyšla, znamenala pro Evropu šok. Odhalila základní rozpor mezi zastánci a odpůrci amerického vojenského zásahu v Iráku. A další problémy na sebe nenechaly čekat. Týž den dostaly vlády deseti dalších zemí střední a východní Evropy - z nichž všechny byly kandidáty na přijetí do NATO a byly známy jako Vilniuská desítka - text vlastní deklarace. Prohlášení, které americkou politiku podporovalo ještě jednoznačněji než Dopis osmi, sepsal Jackson.

Pár dní předtím byli lobbyisté na obědě na slovenském velvyslanectví ve společnosti dalších představitelů V10 v USA. Hovořili o prohlášení k Iráku, které by ukázalo solidaritu s USA pouhých pár týdnů před hlasováním Kongresu o přijetí sedmi zemí do NATO. Toto prohlášení mělo váhající senátory přesvědčit, že nemusí pochybovat o věrnosti Východoevropanů vůči USA. Jackson deklaraci sestavil a poslal na litevské velvyslanectví, které ji pak rozeslalo ostatním. Jak se pravilo v e-mailu, o textu už se nedalo diskutovat.

Východoevropská ministerstva zahraničí text obdržela pozdě v pátek 31. ledna. Měl být publikován 5. února, kdy měl Colin Powell předložit Radě bezpečnosti důkazy o iráckých zbraních hromadného ničení. V textu se dokonce hovořilo o „přesvědčivých důkazech" předložených Powellem, byť o nich ještě nebylo ani vidu, ani slechu. Den před Powellovým vystoupením, přibližně v 16 hodin, zástupci zemí V10, shromáždění na litevském velvyslanectví, podepsali Jacksonův text, v němž učinili jen pár drobných změn.

Příští den ráno se Powell chystal pronést svůj projev a obrazovky byly připraveny ukázat satelitní záběry pohybujících se kamionů, možných mobilních laboratoří pro vývoj zbraní, a CIA dala k dispozici kazety s debatami iráckých představitelů o ničení důkazů.

Než začal, provedli Evropané další manévry. Bulhaři se obávali reakce EU a noc předtím ukázali dokument Francouzům, svým tradičním spojencům, kteří byli zděšeni formulací o Powellových „přesvědčivých" důkazech proti Iráku.

Vliv Dopisu osmi a prohlášení skupiny V10 na vnitřní evropskou politiku není možné brát na lehkou váhu. První dokument ukázal, že členové EU jsou rozděleni. Druhý odhalil, že jiný názor má „stará" Evropa, vedená Francií a Německem, a „noví" uchazeči o členství, vzešlí z Varšavské smlouvy.

Jejich dopad nemá ani tak co do činění s obsahem jako spíše se způsobem jejich přípravy. Mnozí je považovali za doklad Američany vedeného spiknutí usilujícího o rozdělení Evropy. Nejen že byla vynechána Francie a Německo, ale nebyly dodrženy ani postupy EU - ani Řecko, právě předsedající EU, ani Javier Solana, „vysoký představitel" pro zahraniční politiku, nebyli informováni.

Dvacátého sedmého ledna Solana po dlouhém a obtížném vyjednávání konečně dospěl k dohodě o společné politice 15 členských zemí o Iráku, kdy ji formálně schválili ministři zahraničí - shodli se alespoň na tom, že inspektoři by měli být v Iráku a mělo by jim být umožněno pokračovat v práci.

Za tři dny vyšel Dopis osmi. Solana se o něm dověděl z rádia. Podle jednoho jeho spolupracovníka byl rozhněván, zklamán a sklíčen. Cítil se být zrazen členy EU i kan­didátskými zeměmi, které dopis podepsaly. Nejen že mu vrazily dýku do zad, ale společná zahraniční a bezpečnostní politika byla v troskách. Žádný ministr neměl odvahu ho informovat předem, nikomu na Evropě nezáleželo. Londýn a Madrid však dopisem namířily především proti Francii a Německu, nikoli proti celé EU.

Předpokládalo se, že Američané měli prsty v obou dopisech, protože první byl nejprve publikován v The Wall Street Journal a v druhém byl zapleten Jackson.

Dopis osmi původně navrhl Mike Gonzalez, zástupce vedoucího redaktora listu The Wall Street Journal Europe. Spojil se s kanceláří Tonyho Blaira v Londýně a Silvia Berlusconiho v Římě, ale ti neprojevili nijak valný zájem. Větší odezvu měl u pracovníků kanceláře Josého Aznara v Madridu. Alberto Carnero, premiérův diplomatický poradce, napsal první koncept, který pak Aznar poslal do Downing Street. Aznarovo nadšení se přeneslo i na Blaira.

Oběma premiérům vadilo tradiční chování Francie a Německa při vytyčování agendy EU. Především Chiraka shledávali povýšeným a arogantním. Francouzsko-německé oslavy 40. výročí podepsání Elysejské smlouvy 22. ledna však byly poslední kapkou. Chirac během nich prohlásil: „Po čtyřicet let byl každý zásadní krok učiněn díky motoru, který představují Německo a Francie... Zkušenost ukazuje, že když spolu Berlín a Paříž souhlasí, Evropa jde vpřed, když spolu nesouhlasí, Evropa vyčkává."

Právě tato povýšenost pohněvala Aznara. Dopis osmi byl tedy příležitostí, jak Francii a Německo odkázat do patřičných mezí. Blair měl možnost ukázat, že v Evropě je i alternativní vůdčí pól, a Aznar se mohl Chirakovi pomstít za to, že se postavil na stranu Rabatu v otázce marocké okupace ostrova Perejil. A pro všechny signatáře to byl signál, že rozšířená Evropa může vytvářet aliance, které mají dostatek hlasů na to, aby v Radě Evropy převážily osu Paříž-Berlín. Francie reagovala okamžitě: ministr zahraničí de Villepin zrušil setkání se svým protějškem Jackem Strawem, údajně pro zaneprázdnění s přípravou francouzsko-afrického sumitu. Tomu však v Londýně nikdo nevěřil.

Ve Washingtonu byli Dopisem osmi nadšeni. Bush poslal španělskému premiérovi vlastnoruční vzkaz: „Jose Mario, Bůh žehnej Tobě a Španělsku. George W."

Bushova administrativa trvá na tom, že s dopisem neměla nic společného. Vládní představitelé dokonce působí dojmem, že to pro ně bylo překvapení, byť příjemné. Bílý dům byl ale o všem informován. Dan Bartlett, ředitel komunikací, a Dan Fried z Rady národní bezpečnosti byli s plánem napsat takový dopis obeznámeni. Den před jeho vydáním poslal Alastair Campbell, mluvčí britského premiéra, jeho kopii do Bílého domu.

Osmého února se v Mnichově konalo každoroční setkání nejvyšších amerických a evropských vojenských a civilních představitelů, které se stalo diplomatickým minovým polem. Po jednom uzavřeném zasedání se Jackson doznal k autorství dopisu V10: „Pokud si Francie a Německo myslí, že mohou ovládat Evropu a uzavírat vlastní spojenectví, můžeme my taky."

Ještě pozoruhodnější byla konfrontace německého ministra zahraničí Joschky Fischera a amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, který o týden dříve označil Francii a Německo za „starou Evropu" a prohlásil, že „těžiště se posunuje na východ". Fischer na to reagoval emotivním proslovem, v němž své americké posluchače žádal, aby pochopili, že když dali Německu demokracii, táž demokracie jeho vládě neumožňuje ignorovat veřejné mínění a podporovat válku. Jeho projev však na Rumsfelda nezapůsobil. Po návratu do Berlína Fischer svým nejvyšším diplomatům oznámil: „Teď už nemůžeme nic dělat." Během několika dní se atmosféra mezi Evropou a Amerikou vyostřila.

V sídle NATO se však rýsoval daleko závažnější konflikt. Turecko po poradě s USA požádalo NATO o podporu v případě, že by válka vedla k iráckému vpádu na jeho území. Byla to problematická žádost, částečně proto, že mnozí v Evropě měli podezření, že USA k ní Ankaru přiměly s cílem opatřit svým vojenským plánům mezinárodní podporu. Ale tradice a zásady Severoatlantické aliance vždy hlásaly, že pokud jeden členský stát požádá o podporu, NATO mu ji neodepře. Právě to však 10. února Německo, Francie a Belgie v Severoatlantické radě učinily.

Téhož dne navštívil Chiraka ruský prezident Putin, který se právě vracel z Berlína z návštěvy u Gerharda Schrödera. Chirac věděl, že Putin je s americkou politikou nespokojen. Nyní byl rozhodnut ho přesvědčit.

Nejprve zcela nečekaně změnil francouzské stanovisko k Čečensku. Francie byla jedním z nejostřejších kritiků Moskvy v oblasti lidských práv. Tentokrát Chirac pochválil Putinovo referendum o budoucnosti Čečenska - jako první mezi západními představiteli. Pak, když Putin stále seděl v jeho pracovně, přijímal Chirac asi tucet pečlivě načasovaných telefonátů od představitelů států z různých koutů světa, kteří vyslovovali podporu francouzskému a německému postoji k Iráku.

Týž den Putin, s nímž má Bush údajně zvlášť přátelské vztahy, zaujal stejnou pozici jako Francouzi a Němci: „Jsme proti válce." Chirac řekl totéž a kategoricky dodal: „Dnes neexistuje důvod pro válku." Chirakova zdvořilost vůči Putinovi ostře kontrastovala s jeho hněvem vůči státům skupiny Vilnius 10, které podle něj „propásly příležitost být zticha".

Rozkoly mezi Bushem a lidmi, které ještě donedávna nazýval svými přáteli, tak byly zdánlivě nepřeklenutelné. Stále tu však byli i spojenci, především Blair a Aznar. Navzdory svým poradcům Bush souhlasil, že se pokusí tyto neshody překonat - slíbil Blairovi, že se vrátí do OSN a získá druhou rezoluci opravňující k vojenskému zásahu. Jak se ukázalo, toto rozhodnutí byl omyl.

3.

Před rozbřeskem 20. března udeřila americká letadla a rakety vypálené z moře na Bagdád při neúspěšném pokusu zabít iráckého prezidenta Saddáma Husajna. Televizní záběry vysílané po celém světě byly v něčem velmi povědomé, téměř ničím výjimečné. Od Bagdádu po Bělehrad a Tora Bora a zpět do Bagdádu byl obraz amerických raket ničících nepřátelské cíle téměř běžnou součástí éry po skončení studené války.

Za těmito známými výjevy však oné noci byla zásadně změněná realita. Zahájení protiiráckého tažení neznamenalo nic menšího než počátek nového světového řádu, období, kdy USA neberou v úvahu omezení a rovnováhu multilaterálních systémů a dle vlastní úvahy prosazují svou nesmírnou politickou a vojenskou převahu.

Rada bezpečnosti pro akci nehlasovala, byť byla uskutečněna ve jménu obrany věrohodnosti OSN. Proto byla tato instituce vážně oslabena. Ale nejdůležitější obětí této revoluce v mezinárodních vztazích je samotná transatlantická aliance, tento základ bezpečnosti západního světa minulých padesáti let. Poprvé od vietnamské války se americké síly angažovaly ve velkém vojenském konfliktu bez podpory či souhlasu některých nejdůležitějších evropských spojenců. Ačkoli ministr obrany Donald Rumsfeld hovořil o „koalici ochotných", sestávající z více než 50 států, ve skutečnosti se jednalo o americké drama, v němž Britové hráli vedlejší roli, Australané dostali štěk a pár malých východoevropských zemí spolu s dalšími tvořilo chór. Ostatní vůdčí evropští členové aliance, především Francie a Německo, byli nepřítomni coby členové podivné protiválečné aliance s Ruskem, odpůrcem USA na mezinárodní scéně po půl století.

Zatím se nedá říci, nakolik jsou napáchané škody trvalé, ale není pochyb, že hlavní instituce mezinárodního systému, které tvoří toto spojenectví - NATO a OSN - byly vážně poškozeny. A kromě transatlantického rozkolu došlo i ke konfliktu v Evropě, který otřásl některými pečlivě budovanými institucemi Evropské unie.

Kde se stala chyba? Dalo se tomuto ničivému konfliktu vyhnout? Nakolik vážné jsou vzniklé škody? Může být spojenectví obnoveno?

Téměř všichni aktéři uznávají, že se dopustili určitých nevyhnutelných chyb, které situaci vyhrotily. Většinou obviňují druhé ještě více než sebe. Mnozí poznamenávají, že 9. listopadu, kdy Rada bezpečnosti schválila Rezoluci 1441, ještě transatlantická vzájemná podpora existovala. Ale semena sváru byla zaseta právě v tomto úspěchu, protože opatření na prosazení požadavků OSN na odzbrojení Iráku byla záměrně obecná. Další považují za chybu, že Chirac při eskalaci krize nepřiletěl do Washingtonu, nebo že Powell s evropskými diplomaty nejednal usilovněji.

Mnozí vidí velmi kriticky osobní spory. Bush nikdy neodpustil Schröderovi protiválečnou rétoriku, kterou si zajistil opětovné zvolení v září 2002. V lednu Rumsfeldovy poznámky o „staré Evropě" v kritické chvíli podráždily evropské představitele. Nevyzpytatelné chování de Villepina, zejména jeho - jak to Američané rozhořčeně nazvali - přepadení Powella „ze zálohy" v OSN 20. ledna, odradilo na americké straně ty, kteří byli ochotni tvrději pracovat na dohodě s Francouzi a Němci. Blair a Aznar neviděli rádi Chirakovo zpupné chování a ještě více se utvrdili ve svých proamerických postojích. Blairovo odhodlání usilovat o druhou re­zoluci OSN navzdory jasným náznakům, že tento pokus nevyjde, mu sice pomohlo přežít politickou krizi doma, ale ještě více rozšířilo propast mezi oběma stranami Atlantiku.

Záhadní Američané organizující dopisové kampaně Evropanů prohloubili vnitřní rozkoly na kontinentu a zvýšili obavy mnohých z amerického jednání. Chirakův podivný výlev, že východoevropské vlády by se měly naučit „chovat", jen podnítil proamerické nálady mnoha někdejších členů sovětského bloku.

Tyto druhy omylů se však neodehrávají ve vzduchoprázdnu a obvykle jsou výsledkem hlubších problémů. Především je ale třeba skoncovat s jedním mýtem, totiž dojmem obou stran, že ti druzí jednali jen v zájmu nějakých krátkodobých materiálních či politických cílů. To nebyla pouze „válka o ropu", jak tvrdili někteří evropští kritici, ani odplata za Bushova otce. Bylo to mnohem složitější a v sázce byla bezpečnost USA, budoucnost Středního východu a často nejasně defino­vané pojmy jako svoboda a demokracie. Na evropské straně nebyla francouzská, německá a ruská opozice motivována pouze touhou uhájit lukrativní kontrakty s Irákem nebo strachem ze ztráty vlivu v post-saddámovském Bagdádu. Jak říkají Francouzi, byl to spor o „ideje a principy". Nešlo pouze o strach z americké nadvlády a unilateralismu.

Rovněž zde zapracovala demokracie - v této krizi sehrálo veřejné mínění větší úlohu než ve většině ostatních diplomatických konfliktů za posledních 30 let. Evropské veřejné mínění se odhodlaně postavilo proti válce, v Americe se nevelká, ale stále početná většina postavila za prezidenta. Překonání této propasti bylo obtížné ze dvou dalších důvodů. Obě strany byly přesvědčeny, že hájí vysoké mravní zásady. Bush považoval irácký režim za „zločinný" a prosazoval nezbytnost jeho svržení. Blair postupně zaujal totéž stanovisko. Chirac a jeho spojenci se zase snažili zachovat primární důležitost systému mezinárodního práva a chtěli zabránit rozpoutání války, dokud budou k dispozici diplomatické možnosti.

Evropa si patrně mylně vyložila signály vysílané americkou administrativou. Během jednání v OSN o rezoluci 1441 ve Washingtonu převládal pocit, že to stejně má být jen zástěrka pro to, co USA plánují udělat, ať se situace vyvine jakkoli. Přesto v OSN téměř zavládlo nadšení po Bushově projevu ze dne 12. září, kdy Radu bezpečnosti vyzval, aby proti Iráku zakročila. Toto nadšení živilo byť jen dočasnou naději, že válce je možné se vyhnout. Tuto naději posílil úspěch jednání o rezoluci 1441, ale tato jednota neměla pevný základ. Rezoluce nikdy nestanovila jasný časový rozvrh pro inspekce zbraní a ani jednoznačně nedefinovala, co je to „závažné porušení". Vše se ještě zkomplikovalo častými ministerskými zasedáními Rady bezpečnosti, protože politici měli na veřejnosti sklon k velkým gestům, místo aby nechali profesionální diplomaty diskrétně jednat. Další ne­úspěšné pokusy shodnout se na druhé rezoluci pak měly obzvláště nešťastný dopad.

Ve svých hodnoceních situace různí politikové hovoří o selhání diplomacie na všech stranách, o menším úsilí při budování koalice ve srovnání s rokem 1991, o atmosféře „buď jste s námi, nebo na vás nezáleží, protože do války stejně půjdeme", a o projevech instinktivního antiamerikanismu.

Stejně jako Rada bezpečnosti bylo poškozeno i NATO, a to právě proto, že je ztěles­něním transatlantického partnerství. Hlavní problém spočívá v tom, že evropští spojenci a americká vláda nesdílejí totéž hodnocení bezpečnostní situace nebo tutéž definici hrozby. Hodnocení obecného ohrožení je ale podmínkou solidarity vojenské aliance.

James Steinberg, náměstek poradce pro národní bezpečnost za prezidenta Clintona, se domnívá, že USA považují status quo v převážné části světa za potenciálně nebezpečný a destabilizující, kdežto podle většiny Evropy, především Francie a Německa, status quo představuje stabilitu. Od ledna 2002, kdy Bush označil Irák, Írán a Severní Koreu za „osu zla", se USA rozhodly usilovat o změnu režimu v Iráku. To však nikdy nebylo cílem Evropy.

Nejde ale jen o to, že obě strany vidí hrozby odlišně, ony se neshodnou ani na postupu proti nim. Na straně jedné se zdá, že Američané jsou stále odhodlanější použít k řešení globálních hrozeb svou politickou a vojenskou sílu. Evropané však dávají přednost pravidlům systému mezinárodního práva, v němž je vojenská akce legitimizována pouze multilaterálními institucemi. Evropskou unii, založenou na multilaterálním vyjednávání, považují za obdobu téhož.

Rozhodnutí americké vlády vést válku proti terorismu na základě „koalic ochotných" v Bruselu považují za podlomení existence NATO, které je svou podstatou stabilní koalicí. Paul Wolfowitz, náměstek amerického ministra obrany, hned v prvních dnech po 11. září 2001 dal najevo, že USA využijí aliance tehdy a takovým způsobem, jak uznají za vhodné.

Evropané a Američané se tedy neshodnou na hodnocení bezpečnostní situace; další potíž pak je, že Evropané se neshodnou mezi sebou. V jádře každého pokusu o ustanovení společného strategického konceptu vyjadřujícího evropské zájmy i společné zájmy s USA musí být vztah s Amerikou. A to je problém, který je ztělesněn ve sporu mezi Francií a Británií o Irák. Měla by se Evropa snažit Washington ovlivnit tím, že bude věrným spojencem jako Tony Blair, nebo je účinnější francouzská strategie vytváření alternativních diplomatických spojenectví?

Řada Evropanů po Iráku patrně dospěla k názoru, že ani jedna vláda neměla na Američany podstatný vliv. Javier Solana se domnívá, že jejich rivalita podlomila diplomatickou sílu Evropy. Skutečností však zůstává, že budoucnost transatlantického partnerství bude mnohem více určována z Washingtonu, hlavního města jediné supervelmoci, než z Bruselu.

V posledních týdnech jsou na obou stranách Atlantiku patrny snahy hledat společná východiska. Bush se v Evianu poprvé od krize setkal s nejvyššími evropskými představiteli a před pár týdny nařídil svým odborníkům na národní bezpečnost, aby navrhli způsob přetvoření aliance. Minulý týden schválila Rada bezpečnosti rezoluci o uspořádání Iráku. Francie, Německo a Rusko ji podpořily, byť stále zdůrazňovaly, že rezoluce „nelegitimizuje" válku.

NATO se rovněž snaží o obnovu. Minulý měsíc Severoatlantická rada souhlasila, že NATO by mělo převzít mírové operace v Afghánistánu. Tento měsíc schválila podporu Polsku, které se bude podílet na mírové misi v Iráku. A jednotka rychlého nasazení (NATO Response Force), která by měla dát Alianci nové možnosti působit mimo její geografickou oblast, už překonala nezájem USA a opozici Francie. Condoleezza Riceová, poradkyně pro národní bezpečnost, tento týden prohlásila, že ve vztahu není důležitá ideologie, ale praktické cíle. Hovořila o „nešíření zbraní... boji s nemocemi a chudobou v zaostalých oblastech světa a.... globální ekonomice a obchodu". „Máme spoustu společných úkolů," uvedla. Jenže úkoly, na nichž se shodneme, nejsou nikdy tak naléhavé jako úkoly, na něž máme odlišný názor.

Ve Washingtonu by selhání diplomacie v době před válkou mělo vyvolat zamyšlení, stejně jako se to stalo v Evropě. Začít by se mohlo s rozborem toho, proč Američané přišli o tolik spojenců včetně Turecka, Ruska, latinskoamerických zemí v Radě bezpečnosti, nemluvě o Francii a Německu. Dále je zapotřebí se zabývat otázkou, nakolik budou USA v budoucnosti využívat mezinárodní instituce. Mnozí by se mohli domnívat, že neúspěch snah získat si Radu bezpečnosti OSN jen dokládá nepotřebnost této organizace. Avšak po válce v Iráku se ukazuje, že existují životně důležité úkoly, jako jsou mírové mise, humanitární pomoc a budování institucí, k jejichž plnění je OSN vybaveno, kdežto USA nikoli. Není možné se zabývat jen úzce definovanou bezpečností. Globální ekonomika spočívá na systému pravidel, na něž dohlíží Světová obchodní organizace, Mezinárodní měnový fond atd. To je mezinárodní řád, na němž závisí i americká ekonomika.

A pak je tu otázka Evropy. Záleží Washingtonu ještě na transatlantickém spojenectví a na Evropě? Z úzce bezpečnostního hle­diska patrně méně než kdysi. Proto je NATO evidentně méně důležité. Avšak milióny evropských a amerických zaměstnavatelů a zaměstnanců mají pádný důvod pro to, aby trans­atlantické vztahy zůstaly pevné. Mezi těmito dvěma největšími ekonomickými mocnostmi denně proudí miliardy dolarů a euro v obchodech a investicích a z ekonomického, když už ne vojenského, hlediska je Evropa stejnou supervelmocí jako Amerika. Právě tato skutečnost by měla být základem nového transatlantického partnerství, i když stará aliance, která vítězila za studené války, v období po 11. září skomírá.

Připravil Pavel Dufek, mírně kráceno a upraveno.