Šátky cizí a naše

Případ studentek ze Somálska a Afghánistánu ukazuje, že šátkové aféry, jitřící de­mokratické společnosti na západ od našich hranic již delší dobu, dorazily i do našich končin. Ostatně, dalo se to čekat. Argument, že našich muslimů je málo a většina z nich navíc není nábožensky aktivních – který sdílí i současná obhájkyně veřej­ných práv –, je poněkud krátkozraký. Co není dnes, může být zítra: a v současném propojeném světě to platí doslova.

O co v šátkových aférách jde? Jako u mnoha záležitostí, i tato v sobě spojuje mnoho úrovní, kterým není snadné porozumět.

První z nich je rovina mravů, která většinou nemá etický ani politický náboj. Mravy jsou, řečeno s klasikem, samozřejmé věci, které nezkoumáme, dokud do naší obce nedorazí cizinec. Je to pěkně vidět na kovbojkách. Do městečka přijde muž, který má jiné zvyky než prostí honáci krav. Nosí pistole nízko u pasu, tváří se hro­zivě, má oholenou tvář a nezdraví v koloniálu. Domácí si šuškají, že tento chlapík bude mít asi něco za lubem – a většinou mívají pravdu. Podobně je tomu i s našimi mravy, které se týkají jídla nebo třeba oblečení.

V této souvislosti je zapotřebí se zmínit o toleranci, respektive o jejích hranicích. Je pěkné, že v našich geografických šířkách a délkách jsme si už zvykli na to, že mo­hou mít i našinci různé mravy. Konečně, každá generace v posledních desetiletích si prosadila své normy (džíny, dlouhé vlasy nebo tetování). Hranice však existují stále a většinou souvisejí s rolemi: žákyně bojuje za své minisukně, přísná kantorka preferuje dlouhé; syn bojuje za své vlasy po pás, otec by ho rád viděl u pravidelného zástřihu. Co se týče šátků, na úrovni mravů bychom s tím tedy zásadní problémy mít neměli. I když: naše civilizace je založena i na zásadě, že jsou veřejná naše jména a obličeje. O čem například vypovídají naše občanské průkazy? Proto by mne jakož­to učitele přinejmenším zarazilo, kdyby na zkoušku přišla dívka se zahalenou tváří a já se jí mohl dívat pouze do očí…

Druhou rovinou je symbolická oblast, kterou oplývají náboženské systémy. S oblastí mravů těsně souvisí, ale může mít a většinou i má vědomou, tj. etickou dimenzi. Šátek může v tomto smyslu znamenat i přihlášení k nějakému světonázoru či protest proti jinému. Moje prababička nosila šátek ze zvyku a proto, aby jí nena­chladly uši. Dnes může mít i mladá dívka v Evropě hidžáb a případně i burku proto, aby se líbila Bohu a plnila náboženské příkazy. Bohužel, dnešní demokracie jsou konfrontovány právě s tímto významuplným světem náboženských symbolů, při­čemž se v diskusi ocitají hned dvě naše západní ideje, totiž koncepce svobody, která v podstatě říká, že si může každý nosit, co chce, a tedy i vyjadřovat své smýšlení podle libosti, a koncepce rovnosti, která tvrdí, že ve státních školách má být garan­továno sociální vyrovnání a zachována náboženská neutralita. Prakticky to zname­ná mnoho paradoxů. Britská tradice je založena víceméně na svobodném principu, přesto se kvůli sociální rovnosti v mnoha školách dodnes nosí uniformy. Ve Francii jako v zemi, v níž díky odlišné historii existují především školy státní a měly by být podle původních představ ostrovy tolerance, mají právě s náboženskými symboly největší problémy. A to nikoli pouze proto, že tam žije mnoho muslimů, ale přede­vším proto, že s konceptem veřejné neutrality svádí boj náboženství, které mělo být podle západních revolucionářů (včetně těch francouzských) na smetišti dějin. Na tomto místě by si zasloužilo poznámku i nošení ideologických symbolů, včetně na­hnědlých či narudlých, ale to by bylo na jiný komentář. V každém případě má i naše civilizace (nerovnoměrně) sklon k jisté netoleranci, a to díky historické zkušenosti s totalitami.

Třetí úroveň vytváří společenský spor, který vyvolává drobná součást oděvu. To je již politikum par excellence. Pokud zůstává nošení zvykových a náboženských symbolů v kompetenci školy, zdá se, že problémy by nemusely být tak veliké, respek­tive že by mohly zůstat na lokální úrovni. Vyžaduje to samozřejmě rozumné vedení těchto školských institucí, neboť případy tohoto typu jsou často řešitelné komunika­cí s žáky, popřípadě s rodiči. V nedávné minulosti ale došlo na Západě k průlomu, který byl symptomatický a nakažlivý. Ze škol začaly tyto kauzy odcházet k soudům a do parlamentních debat. Začali se jimi zabývat nikoli ředitelé, ale soudci a mi­nistři. Není možné se tomu divit v době, kdy je naše západní kultura postavena do bezpečnostních rizik, především v souvislosti s bojem proti rostoucímu nebezpečí islámského terorismu. Z otázky pouhého mravu a nošení světonázorového symbolu se tak stala otázka politická, která má samozřejmě polarizující potenciál. Nebude to zřejmě dlouho trvat a nabídky řešení těchto problémů se objeví i v programech našich politických stran.

Na celé věci je podstatné, že v ní oscilujeme mezi dvěma póly. Ale koneckonců bychom na to mohli být už trochu zvyklí: balancovat mezi svobodou a rovností, mezi soukromou a veřejnou sférou, mezi ideologií a zdravým rozumem a mezi ví­rou a sekulárností se učíme na našem kontinentě už několik staletí.