Skrytá církev po dvaceti letech

Od té doby, co jsme napsali s Petrem Fialou knížku Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinotés, čas od času dostávám otázky, jak se dívám na fenomén skryté církve po několika letech, ba desetiletích, a jak hodnotím církevní aktivity v minulosti a jak se dívám s odstupem času na celou problematiku. Tento stručný text jsem napsal zejména s ohledem na tyto dotazy, ale také proto, že po letech nepominul jeden z motivů napsat o českém církevním podzemí celou knížku. Totiž skutečnost osobních vazeb, které mne vázaly ke světu skryté církve - před lety to bylo přátelství s Vladimírem Vítkem řečeným Loupežník a kontakty se Stanislavem Krátkým, plné obdivu k jeho neutuchajícímu optimismu, dnes spíše blízkost k osobnostem pražské obce kolem Jana Konzala, který se v tomto roce dožívá pětasedmdesátých narozenin. Můj vztah k fenoménu skryté církve není tedy povýtce historický, což rád připouštím. Přesto se neustále pokouším o nestranný pohled, k čemuž mne nabádají etické maximy mé profese. Následující řádky je možné chápat i jako jakési shrnutí některých aspektů složitého problému, a to shrnutí z mé dnešní perspektivy a úrovně poznání. (...)