Společnost druhé šance

Konzervativní opozice to nikde nemá jednoduché: v postindustriálním světě je politické dělení na pravici a levici nezřetelné, jakoby rozpité. Většina bazálních konzervativních idejí spojených s fungováním tržních a sociálních mechanismů byla vzhledem ke své nezpochybnitelné účinnosti socialistickými rivaly bezostyšně zužitkována. Demontáž sociálního státu, který byl ještě před půlstoletím exemplární vymožeností socialistické teorie a praxe, je nyní všude hbitě prováděna rukama samotných socialistů, jež naoko vydávají svůj ústup za soudobý projev pokroku. Konzervativcům zpravidla nezbývá než se přít jen o tempo bouracích prací, což je málo na vybuzení velkého voličského nadšení.

Snad nikde to není tak zřejmé jako ve Velké Británii, právě proto, že nikde jinde necizopasila levice tak nestydatě a úspěšně na ideovém odkazu pravice. Tony Blair lépe než ostatní pochopil, že polemizovat po pronikavém úspěchu thatcherovských reforem s myšlenkou „malé vlády", což znamená co nejmenší státní přítomnost v ekonomice, je sebevražedné. Malá vláda přestala být předmětem ideologických debat, náhle se z ní stala nezpochybnitelná skutečnost. A toryové najednou měli problém, jak najít na Blairově politice něco, zač by jej mohli přesvědčivě plísnit. „Noví labouristé" odhodili svou levicovou minulost a překročili ve své praxi nejodvážnější politické fantazie adeptů Miltona Fried­mana. Navíc kteroukoli vhodnou myšlenku, již opozice pracně vypotila jakožto nosný prvek svého pozitivního programu, labouristická vláda bez váhání odcizila.

Nyní se však situace mění: samotní labouristé, dříve loajální vůči svému lídrovi, hlasitě volají po Blairově rezignaci. Více než polovina Britů žádá premiérův odchod ještě do konce letošního roku. 55letý Gordon Brown, nynější ministr financí, jemuž Blair slibuje do roka a do dne přenechat otěže ve straně, bude v příštích volbách soutěžit s 39letým Davidem Cameronem, mladým a dynamickým vůdcem toryů. Podle průzkumů mají nyní konzervativci před labouristy zhruba 10% náskok, zatímco ještě před rokem přibližně o stejnou délku zaostávali. Aby vytáhli svou stranu z močálu opozičnosti, potřebovali Cameron a jeho hlavní ideolog, 36letý Steve Hilton, dokázat skoro nemožné: označit a „zaklajmovat" na místě pravolevého dělení jakousi novou politickou osu a provést odpovídající „rebranding" strany. Tímto slovem je označováno opatření obchodní společnosti novou ochrannou známkou, logem a jinými náležitostmi, které tvoří její image. Jinak řečeno, ze „starých dobrých konzervativců" měl Cameron udělat „nové konzervativce" schopné vyzvat na souboj a porazit „nové labouristy".

Cameron to udělal velmi efektně v programovém projevu v Centru sociální spravedlnosti, což je nevládní organizace bojující s chudobou. Tím uštědřil labouristům první citelný políček, neboť téma sociální spravedlnosti pokládali za své dědičné vlastnictví. Důležitější však byl obsah projevu nazvaného „Společnost druhé šance".

Cameron nabídl logiku, v níž už nepostačuje upínat se k „malé vládě". „Malá vláda" může dobře fungovat jen v součinnosti s „velkou společností", a tou je taková společnost, kde jsou technologie a kultura zacházení s lidskými zdroji postaveny na zcela nových základech. „Společnost druhé šance" vždy dává jedinci možnost znovu nastartovat život od nuly a zcela realizovat svůj zbylý potenciál nezávisle na věku, zdraví nebo hmotných a rodinných okolnostech. Je to pravý opak ideálu Británie jakožto země ve výslužbě, jejíž obyvatelstvo má již všechno za sebou, ať jsi mlád nebo stár. Právě takový „ideál" v souladu s eurostandardem nabízí Britům Gordon Brown.

Přísně vzato, koncepce „druhé šance" není absolutní novinkou. Zrodila se z praxe „třetího sektoru", nevládních organizací zabývajících se resocializací lidí po výkonu trestu nebo bezplatnou rekvalifikací nezaměstnaných. Slogan o „společnosti druhé šance" by se dal odbýt jako druh předvolební rétoriky, jako snaha řečníka využít slovní spojení módní v kruzích nekomerčních organizací, nebýt toho, že David Cameron pojal myšlenku „druhé šance" jakožto ustavující celonárodní ideu. Tím z ní činí základ nového systému politických souřadnic.

V závěru 20. století dostala rychlost sociálně-výrobních proměn přímo zběsilý spád. Za život jedné jediné generace se může svět obchodu a profesionální činnosti od základu proměnit až několikrát. V průběhu několika málo desetiletí se rodí profesionální společenství, rozvíjejí se ke zralosti a pak bolestivě zanikají proto, že po jejich příslušnících není společenská poptávka. Aby nebyla hozena přes palubu, začínají vytvářet poptávku uměle, jednoduše ji fingovat anebo lobovat za převod své profesní činnosti z kategorie reálně žádaných do statutu veřejně prospěšných či sociálně významných. Nátlakové skupiny pak dokáží vyždímat z vlády finanční podporu pro nepotřebné projekty a činnosti, a tak zachovat příjmové zdroje a standard po zbytek života postižené generace (a možná i déle). Tento na první pohled velmi lidumilný princip postupně brzdí a znehybňuje společnost ve vývoji, neboť existuje hodně bednářů, pletačů košíků nebo tiskárenských sazečů, kteří se pomocí vlivných zastánců a s poukazem na svůj hodnotný příspěvek k národním tradicím budou ještě dlouho domáhat státních dotací na své cechy i přesto, že nové technologie dávno učinily jejich profese obsoletními. Tradiční pravice, když odmítala podporovat vše přežité, vytlačovala velké skupiny obyvatelstva do pásma chudoby a ztrácela je jako voliče, zatímco levice je sice jako voliče získávala, ale zároveň přitom projedla a promrhala růstovou dynamiku nastartovanou pravicí.

Vytvoření sociální infrastruktury a kultury společenské mobility, která by stimulovala a pokládala za zcela normální možnost několika profesionálních kariér v průběhu jednoho lidského života, a tím i oddalovala nástup důchodcovského stavu - toť úkol hodný národa, jenž si činí nárok na vůdčí postavení v globalizovaném světě. Konkurenceschopnost společnosti může být zajištěna jen tím, že většina obyvatelstva bude vyvedena z bludného kruhu reprodukce životního způsobu odumřelých průmyslových odvětví do prostotu reálné poptávky. Tím, že vyhlašuje projekt budování nové britské společnosti - „společnosti druhé šance" -, a tím, že sám sebe pasuje do úlohy manažera tohoto projektu, oznamuje David Cameron svůj nárok na niku národního pokrokářství, na prostor budoucnosti, zatímco svým oponentům přenechává eurostandardní integrační konzervatismus, ideologii konce 20. století.