Trvalý romantický řád

Kdo začne číst knihu maastrichtského profesora Maar­te­na Doormana s názvem Romantický řád takříkajíc standardně, tj. od začátku, může být poněkud rozčarován. Úvod totiž nikterak nenapovídá, že slibný titul se rozvine v přesvědčivé, autorem pečlivě vyargumentované teze jednotlivých kapitol, v jakousi obhajobu romantismu, oné éry, která prostupuje od počátku 19. století až do naší přítomnosti. Počáteční rozpačitost je na druhé straně pochopitelná, neboť je zřejmé, že čím někdo ví více o svém předmětu zkoumání, tím bude neschopnější jej na úvod stručně představit - třeba prostřednictvím nějaké přesné, výstižné a smysluplné definice. Poněkud nejistě také působí kritické odvolání na Michela Foucaulta a další historizující filozofy 20. století a zejména charakteristika určitého období pomocí pojmu epistémé. Vypadá to na první pohled, že Doorman se až příliš zapletl do kliček moderních filozofických analýz, ba co víc, že úvodní partie nepřesáhne úroveň školských příruček, které musejí povinně zmínit Foucaulta a Kuhna, aby studenti nepřišli zkrátka. (...)