Volyň tam v dáli

Od návratu převážné většiny českých kolonistů, resp. jejich potomků z části západní Ukrajiny uplynula doba téměř stejně dlouhá jako trvání jejich volyňské „mise“. Žijící pamětníci Volyně jsou dnes zhruba stejně staří jako ti, kdo v dětském věku odjížděli s rodiči někdy kolem roku 1870 do neznámého prostředí a dožili se cesty zpátky v roce 1947.

Neměl jsem u knihy Volyň tam v dáli v úmyslu vytvořit historickou knihu nebo národopisný dokument. Sám z Volyně nepocházím, narodil jsem se v Československu. Volyňský Čech byl můj otec, po němž mám kromě příjmení také jméno. Jako účastník zahraničního odboje na východní frontě se vrátil do republiky už v roce 1945; ve chvíli, kdy skončila válka, mu ještě nebylo devatenáct let. Získal prozatímní občanství ČSR (definitivní až v roce 1949), na Volyň, která se znovu stala součástí SSSR, se vracet nechtěl. Po odchodu z armády se usadil na Žatecku a začal úspěšně hospodařit. Maminka byla zdejší, pocházela z Hořesedel u Rakovníka, někteří příbuzní z její strany byli mezi „odsunutými“ Němci. Rodiče byli stejně staří, seznámili se na taneční zábavě. Volyňskou atmosféru, zvláštní volyňský jazyk a obyčeje, ale také pravoslavnou zbožnost jsem vnímal od útlého dětství u svých prarodičů, kteří se s většinou „Volyňáků“ vrátili na jaře 1947. Ona atmosféra a vyprávění o Volyni měly zásadní vliv na utváření mé obraznosti: přímo magickou roli zde sehrával dědův větrný mlýn.

S osobnostmi české kultury, které Volyň zažily v mladistvém věku buď přímo, nebo podobně jako já v „obalu“ rodiny přesazené většinou do zpustošeného pohraničí, jsem hovořil o jejich práci a případně i o tom, jak zvláštní volyňská zkušenost trvá a projevuje se v jejich díle. S Bohdanem Holomíčkem, Andrejem Krobem, Milanem Balabánem nebo s Jiřím Oličem jsem se poznal v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let kvůli jejich umění, společnou volyňskou zkušenost jsme zjistili dodatečně. S Rostislavem Zárybnickým jsme se setkali po více než padesáti letech až v jeho libereckém ateliéru v roce 2007.

Rozhovory jsem doplnil svědeckými výpověďmi, „příběhy“, vesměs přímých pamětníků. Ke své lítosti musím uvést, že v knize nejsou zachyceny dva příběhy, s nimiž jsem původně počítal: vzpomínání mého strýce Antonína Umlaufa (1927–2015) a mého kmotra Rostislava Kubišty (1923–2014). Důvod, proč se tak nestalo, vysvětlují údaje v závorkách za jejich jmény. Rostislav Kubišta však vylíčil svůj příběh v cyklu České televize Neznámí hrdinové. Ze svědectví shromážděných v knize Volyň tam v dáli také vyplývá, že Volyň byla v době poslední světové války součástí „krvavých zemí“, o nichž ve stejnojmenné knize hovoří americký historik Timothy Snyder. O tom vypovídá i příběh Miroslava Němce ze Zdolbunova, narozeného v roce 1932, jehož rodina se po válce usadila ve Vojkovicích u Brna. (…)