Výpověď o osudu Anatolije Marčenka

Výpověď o osudu Anatolije Marčenka

Ivana Ryčlová

Se jménem Antolij Marčenko jsem se setkala poprvé na sklonku roku 1989. Držela jsem v rukou knihu básnířky Ratušinské Šedá je barva naděje, popisující čerstvě prožité hrůzy jednoho ze sovětských politických lágrů, a byla jsem v šoku. V době, kdy se celý západní svět nacházel v radostné euforii, že vláda Michaila Gorbačova učinila konec existenci tohoto strašidelného nástroje totalitní moci, jsem v epilogu datovaném zářím 1987 četla: „…Nedočkal se svobody a umřel ve vězení Anatolij Marčenko, a každý den někdo umírá – i dnes umřou a zítra taky…“ V následujících letech mi tato věta vyvstávala velkými písmeny před očima pokaždé, když byl Michail Gorbačov mediálně veleben jako ten, co propustil „tisíce politických vězňů a disidentů…“ Ačkoliv se Marčenkův osud příliš neliší od osudu milionů nespravedlivě odsouzených sovětských občanů, jejichž životy rozbila léta gulagu, jeden zaznamenáníhodný rozdíl zde je. Marčenko jako první popsal realitu poststalinského politického lágru. Jeho próza Moje výpovědi (1967) – lakonická, nekompromisní a velmi výstižná – byla prvním literárním dokumentem vypovídajícím o tom, že sovětské lágry pro politické vězně jsou stejně strašné, jako byly za Stalina. I když se autorovo přání, aby toto svědectví doputovalo k „humanistům a pokrokovým lidem jiných zemí“, splnilo – kniha byla okamžitě na Západě přeložena – světové pokrokové síly zůstaly k autorovu překvapení netečné. A jak bývá dobrým zvykem světových pokrokových sil, jež zpravidla pečlivě váží, kam upřou svoji šlechetnou energii, zůstaly netečné i tenkrát, když se v létě 1968 stahovala mračna nad naší zemí. Poté, co v druhé polovině července roku 1968 sovětská média a tisk socialistických zemí zveřejnily, že státy Varšavské smlouvy v čele se SSSR považují reformy probíhající v Československu za nepřípustné, jediný, kdo veřejně vystoupil na obranu svobody našeho státu, byl Anatolij Marčenko. V otevřeném dopise adresovaném redakci rozhlasové stanice BBC, západním deníkům L’Humanité, L’Unitá, Morning Star, tiskovému orgánu sovětské moci, deníku Izvestija, a redakcím Rudého práva, Literárních listůPráce 22. července 1968 mj. napsal:

 

„…Styděl bych se za svůj národ, kdybych věřil, že opravdu jednomyslně podporuje politiku ÚV KSSS a vlády vůči Československu. Jsem přesvědčen, že tomu tak ve skutečnosti není, že můj dopis není jediný, že se jenom takové dopisy u nás nezveřejňují. Jednomyslnost našich občanů je i v tomto případě fikcí, uměle vytvářenou porušováním té svobody slova, která se uskutečňuje v ČSSR. I kdybych byl s tímto názorem osamocen, nevzdal bych se ho. Protože mi jej napovědělo svědomí…“

 

Většinu z osmačtyřiceti let svého života strávil Marčenko v lágru, mimo jiné i kvůli svému postoji k okupaci Československa. Andrej Sacharov nazval Marčenka „jedním z pozoruhodných lidí naší doby“. Pojďme tedy po letech osud tohoto mimořádného člověka, o němž málokdo z českých čtenářů tuší, že byl provázán s historií naší země, připomenout. (…)