Weberovské interpretace na půli cesty

Jeden ze zakladatelů sociologie. Autor, který zformuloval tzv. realistické pojetí politiky. Analytik příchodu a rozvoje moderní kapitalistické společnosti. Teoretik byrokracie a racionalizace moci. Autor komparativních studií o světových náboženstvích. Právní teoretik a původce patrně nejrozšířenější definice (národního) státu. Ústřední postava řady metodologických debat ve společenských vědách. Politický liberál, demokrat, nacionalista i imperialista. Historik, politolog, státovědec, sociolog, ekonom, filosof i právník. Tím vším byl, případně za to všechno byl prohlašován. Jak v jedné z úvodních kapitol své knihy uvádí Marek Loužek, téměř všechny společenské vědy mají sklon si jej „přivlastňovat".

V jistém smyslu můžeme Maxe Webera (1864-1920) chápat jako člověka, který ztělesňoval společné (zejména metodologické) kořeny moderních empiricky orientovaných sociálních věd. Jen obtížně bychom hledali jiného autora, který srovnatelným způsobem zasáhl do tolika společenskovědních disciplín. Letmý pohled do databáze odborných periodik posledních deseti let napovídá, že jeho dědictví dodnes vyvolává v sociologii, politické vědě, ekonomii, historii i dalších oborech živé diskuse. Od roku 2000 dokonce vychází odborný časopis s názvem Max Weber Studies.

Z rozsáhlého Weberova díla byla dosud do českého jazyka přeložena jen malá část; zároveň ani objem české sekundární literatury se nemůže měřit s německou, angloamerickou či francouzskou produkcí. Marek Loužek si pro svou rozsáhlou práci stanovil pozoruhodný úkol, totiž podat komplexní a systematický pohled na životní dílo Maxe Webera a zároveň analyzovat recepci a intepretaci Weberova odkazu v příslušných společenskovědních disciplínách. Nemá patrně smysl, abychom na několika stranách ve zhuštěné formě opakovali to, co Loužek podává na stranách šesti stech. Jelikož má tento časopis v titulu vetknuto slovo „politika" a jelikož autor tohoto textu je povoláním politolog, budou následující řádky věnovány především politologickým (politickovědním) dimenzím Weberova díla, ačkoliv je zřejmé a pochopitelné, že řada témat se překrývá se sociologií či ekonomií, případně vychází z podobných metodologických postulátů. Nejprve se nicméně krátce zastavíme u zbylého obsahu Loužkovy knihy, neboť její přednosti a nectnosti neberou na dělbu práce mezi jednotlivými disciplínami ohled.

Dvakrát deset kapitol přibližuje život a dílo Maxe Webera, od jeho historických esejů po metodologické stati, a shrnuje reakce, které Weberovy myšlenky vyvolaly u dalších generací společenských vědců, případně normativně orientovaných (politických) teoretiků. Předností knihy je nesporně její komplexnost a objem informací, které v obou těchto blocích nabízí. Čtenář se dozví skutečně o všech zákoutích Weberova myšlení a i těch nejdůležitějších reakcích a interpretacích, které jeho myšlenky podnítily. Systematické, až didaktické dělení textu do tematicky uzavřených kapitol, sekcí a podsekcí je bezpochyby legitimní volbou, jež má zřejmý analytický smysl, a autor tento záměr hned v úvodu připouští. Jenomže: k následné syntéze myšlenek nedochází ani v rámci jednotlivých (sub)sekcí, jež mnohdy končí delší citací (zejména oněch sekundárních) děl, aniž by následovalo byť jen krátké shrnutí významu popisovaných diskusí pro širší společenskovědní kontext. Dozvídáme se například jen to, že Weberova koncepce racionality má své zaryté obhájce i odpůrce - což je mimochodem osud prakticky všech Weberových konceptů a koncepcí. Loužek sice shrnuje argumenty obou stran, ovšem po jejich výčtu sekce náhle končí několikavětou citací jednoho z diskutovaných děl. Stejně jako v převážné většině dalších tematických bloků zde autorovi recenze chybí jakákoliv návaznost na širší debaty dané problematiky, tedy nejenom ty, které se přímo dotýkaly díla Maxe Webera. Nedostává se ani pokusu o syntézu jednotlivých kritik adresujících odlišné disciplíny či odlišná témata, nicméně patřících do jednoho - například marxistického - proudu. Závěrečné sekce na konci každé z kapitol k těmto účelům přímo vybízejí, autor však (bohužel) volil cestu mechanického shrnutí předchozích informací. Nejde o to, aby se devadesát či více let staré koncepty nekriticky aplikovaly na ryze aktuální problémy (toto transcendentalistické pojetí, jež je mimochodem jedním z ústředních metodologických problémů studia dějin politického myšlení, sám Loužek upozadil ve prospěch kontextuálněji orientovaného historismu), nýbrž o skutečnost, že vývoj ekonomie, politologie, sociologie, historie, právní teorie a dalších společenskovědních oborů nekončí Maxem Weberem a interpretacemi jeho díla, ač jimi mohl být motivován a inspirován. Analytický rozklad Webera není - až na krátkou a stručnou závěrečnou kapitolu - vyvážen alespoň snahou o opětovnou syntézu. Systematicky zpracovaná a informačně nabitá kniha tak zůstává pouze jakousi „příručkou Webera", jakýmsi tematicko-chronologickým soupisem všeho, co se Weberova díla nějak dotýká, aniž by se snažila přinést nové náhledy či interpretace dané problematiky.

Nelze si také odpustit poznámku týkající se redakčního dohledu nad textem knihy. Není možné chtít po samotném autorovi, aby na šesti stech stranách „vychytal" všechny omyly a nepřesnosti, k nimž při psaní nevyhnutelně dochází. Setkává-li se však čtenář opakovaně s chybami v souhlasu přísudku s podmětem, chybějícími slovy ve větách, zkomolenými vlastními jmény i odbornými termíny, pravopisnými hrubkami, syntaktickými nedomyšlenostmi a dalšími podobnými nepřesnostmi, neudělá si patrně příliš pozitivní obrázek o péči, kterou nakladatelství Karolinum této ambiciózní práci věnovalo.

Legální panství a etická neutralita

Ačkoliv si žádná společenská věda nemůže Webera plně přivlastnit, bývá všeobecně chápán především jako sociologický myslitel - což se může zdát jako paradoxní vzhledem k tomu, že sám Weber nesouhlasil se zřizováním sociologických kateder, sociologii chápal jako vědu „stojící na nohou" ostatních věd a prohlašoval, že „většina z toho, co se pod jménem sociologie skrývá, je podvod". Jeho skepse vyplývala zejména z kolektivistických či (v metodologickém smyslu) holistických sklonů sociologické teorie, jež byly vlastní mimo jiné i dalšímu ze zakladatelů moderní sociologie, Émile Durkheimovi. Politická věda, jak ji chápeme dnes, nebyla v době Maxe Webera ještě plně etablována. Jeho nejvýznamnější „politologická" díla (esej „Politika jako povolání", typologie panství, definice státu) proto spadají - jak v reálu, tak v Loužkově knize - do oblasti sociologie politiky, případně sociologie práva. Ať se však zaměříme na kteroukoliv oblast Weberova bádání, vždy se setkáme s ústředním fenoménem racionalizace a byrokratizace, který podle něj vyjadřoval podstatu západní společnosti na přelomu 19. a 20. století. „Odčarování" světa se projevilo zejména v neosobním charakteru moderního státu, v legálním (na autoritě pozitivního práva založeném) typu panství, které Weber stavěl do kontrastu s panstvím tradičním (legitimovaným tradičními normami, mýty a podobně) a charismatickým (všeobecně přijímaná politická autorita vychází z osobních charakteristik vůdce). Na jedné straně viděl ve formalizaci - a tudíž předvídatelnosti - politické autority nutnou podmínku pro rozvoj kapitalismu jakožto efektivního systému hospodářských vztahů, na straně druhé si uvědomoval nebezpečí uzavření lidského života do „železné klícky" formální racionality a byrokratických pravidel, které mají tendenci stát se samoúčelem. Kde ovšem v takovém byrokracií ovládaném systému hledat známky demokratického rozhodování či demokratického souhlasu?

V jednom ohledu lze společně s Jürgenem Habermasem či některými komunitaristickými autory upozorňovat, že legálnímu panství moderního byrokratického státu - můžeme říci moderních liberálních demokracií - se nedostává (anebo se za jistých okolností dostávat nemusí) etického a normativního ospravedlnění. Hodnotová neutralita formálního, pozitivního práva v tomto smyslu splývá s etickou neutralitou státu, jak ji dlouhodobě obhajují liberální političtí filosofové. Weberovými slovy bychom mohli říci, že moderní stát se nestará o problém materiální čili hodnotové racionality, čímž uznává nevyhnutelnou kolizi tzv. „posledních hodnot", přičemž rozhodování o těchto fundamentálních hodnotových přesvědčeních není podle Weberova mínění v žádném případě v kompetenci společenských věd. Kromě komunitaristů a kritických teoretiků mohou proti tomuto pojetí státu a společnosti postavit svůj hlas i členové tzv. konzervativního proudu (L. Strauss, E. Voegelin), kteří, vycházejíce z normativních tradic klasického politického myšlení, útočí kromě etické vyprázdněnosti státu na samotnou konstitutivní složku Weberova pojetí politické/společenské vědy - totiž její hodnotovou neutralitu, konkrétně oddělení empirických fakt a normativních soudů. Jak ovšem upozorňuje Loužek v závěrečné kapitole své knihy, přijímaný „polyteismus hodnot" a s ním spojená neutralita státu vůči pluralitě „komprehensivních doktrín" (v Rawlsově smyslu) mohou být chápány jako společenský stav, který je demokratickému politickému zřízení v posledku nejnakloněnější.

Loužek také připomíná kritiku Weberovy typologie, podle níž není formálně byrokratické řízení politické jednotky synonymem pro řízení demokratické, ale vyskytuje se také v autoritářských režimech, čímž je jeho typologie panství (čili typologie legitimní politické autority) diskvalifikována. Zde se dostáváme na práh velmi aktuální diskuse o nedemokratických režimech, respektive přechodech těchto režimů k formám jaksi „více demokratickým" - a opět je škoda, že se Loužek jakožto vystudovaný politolog o tomto navazujícím výzkumném poli nezmiňuje.

Protestantismus a kapitalismus

Jedním z nejproslulejších Weberových spisů je bezesporu Protestantská etika a duch kapitalismu, kde se v rámci analýzy náboženských kořenů moderního kapitalistického hospodářství opět střetávají sociologická, politologická, náboženská a ekonomická témata. O kontroverzích, které Weber svou teorií vyvolal, již bylo popsáno mnoho stran papíru a příslušná kapitola Loužkovy knihy všechny ústřední otázky dostatečným způsobem shrnuje, a to včetně debaty o tzv. monokauzálním výkladu vzniku kapitalismu, údajné ignoranci vnitřní heterogenity protestantských sekt či Weberově dezinterpretaci katolicismu. Zde nás mohou zajímat dva okruhy témat. Za prvé, racionální snaha o maximalizaci zisku, jež stojí v základu kapitalistického hospodářství, se dokázala vyvázat z „pout" protestantské etiky a vnitrosvětské askeze a začala žít svým vlastním životem, za jehož vyústění mnozí autoři považují dnešní globální dominanci tzv. Západu, respektive jím prosazované liberální ekonomiky a „etiky konzumu". Za druhé, hledáním ideových zdrojů kapitalismu v náboženském učení některých protestantských sekt se Weber otevřeně postavil proti Marxově materialistické koncepci dějin a společnosti. Zároveň však není pravda, že by se Weber zařadil po bok myslitelů, kteří chápou společenský vývoj v čistě idealistických dimenzích. Ve skutečnosti byl Marxem významně ovlivněn. Ovšem jak bylo v akademické práci jeho zvykem, nehodlal se bezmyšlenkovitě přimknout k žádnému radikálnímu výkladu, pokud k tomu neviděl pádný důvod. Důvodem četných odsudků protestantské etiky za údajný monokauzalismus pak může být skutečně fakt, jak Loužek uvádí, že „jen málo lidí skutečně prostudovalo originální text, aby zjistilo, nakolik jsou její teze opravdu nepřijatelné či paušální".

V souvislosti s globální dominancí liberálního mezinárodního ekonomického řádu pak nabývá na aktualitě Weberův předpoklad celosvětového tažení kapitalismu v podmínkách racionalizujících se politických panství. Zdánlivý rozpor s výkladem protestantsko-náboženských kořenů kapitalistického „ducha" opět souvisí s vyvázáním se tohoto specifického způsobu myšlení z pout protestantské etiky, jejíž vliv již ve Weberově době podle něj samotného „vyhasl" a již déle neplatí. Nového významu pak mohou nabývat i Weberovy komparativní studie hospodářské etiky světových náboženství, tentokrát v rámci otázky, zdali jsou racionalizující a maximalizující kapitalistické mentalitě spíše nakloněny (dle Webera konfucianismus), nebo zda před ní prchají, například do světa vnitřního osvícení (buddhismus). Střet univerzalistických ambicí liberálních hodnot (v dnešní době nejen ekonomických, viz například problematika lidských práv) s tradičním etickým učením hlavních světových náboženství se pak může aktualizovat jako jeden z ústředních problémových okruhů současného kosmopolitně (univerzalisticky) orientovaného politického myšlení.

Liberalismus, nacionalismus a kosmopolitismus

Současný rozmach kosmopolitního myšlení společně s procesy, které se obvykle shrnují pod pojmem globalizace, vrhá nové světlo i na další konstitutivní složku Weberova díla. Jeho definice moderního státu jakožto formy panství, která si na daném území zmonopolizovala legitimní fyzickou moc (násilí), tedy definice suverénního, teritoriálně definovaného národního státu, si po dlouhou dobu zachovávala primární postavení a byla mimo jiné potvrzována v jedné z ústředních „debat" v teorii mezinárodních vztahů mezi (neo)realismem a (neo)liberalismem. Na rozdíl od oblasti vnitřní politiky, kde existuje jediná legitimní mocenská autorita a za normálních okolností nedochází k narušení jejího monopolu, vně hranic národního státu je situace opačná. Právě sem přitom byla mocenská politika vytěsněna a výsledkem je mocenská anarchie bez nestranného arbitra, jenž by určoval, jaké jednání je a není přijatelné. Vývoj v politické teorii a filosofii v posledních deseti letech ovšem naznačuje, že Weberova idealizace politického svazu již nestojí na tak pevných nohách. Přijmeme-li hodnotu a normativní sílu konceptu lidských práv, jenž pochopitelně nebere ohled na existující hranice států a týká se každého lidského jedince bez ohledu na to, kde žije, musíme se ptát, zdali není ideál teritoriálně zakotveného suverénního státu spíše překážkou v prosazování tohoto konceptu - a to bez ohledu na skutečnost, že implementace ideálu lidských práv je v samotné Všeobecné deklaraci lidských práv explicitně ponechána na bedrech existujících státních jednotek.

Weber podobným úvahám ve své době čelit nemohl - už jen proto, že Deklarace a s ní související Dohody o občanských a politických právech a ekonomických, sociálních a kulturních právech byly přijaty několik desítek let po jeho smrti (1948, resp. 1966). Politickému myšlení a politické praxi následujících desetiletí však odkázal ještě jedno dědictví, jímž je na první pohled paradoxní spojení liberalismu a nacionalismu, v obecné podobě vyjádřené v doktríně tzv. národního sebeurčení. Kořeny tohoto spojení sahají až k Rousseauově představě demokratické svrchovanosti lidu, ovšem Weberovy politické, stručně řečeno „proněmecké" postoje - jež je na jiné úrovni nutno oddělovat od jeho vědeckého přesvědčení - naplnily pojem liberálního nacionalismu specifickým obsahem. Právě jeho politická angažovanost a národnostní cítění vyvolaly ostrou kritiku (Mommsen, Aron), která v jeho díle spatřovala intelektuální podporu autoritativních nacionalistických režimů 20. století. Myšlení „filosofa národního socialismu" Carla Schmitta, zejména jeho dichotomické vymezení oblasti politična (politického) jakožto vztahu přítel - nepřítel a také teorie decizionismu, pak mohou být chápány jako určitá radikalizace Weberova realistického pojetí politiky založeného na vztazích moci a panství.

Loužek se v závěrečné kapitole své knihy krátce zabývá aktuálností vztahu nacionalismu a (liberální) demokracie, přičemž vyslovuje hypotézu, že „uvnitř národního [rozuměj: etnicky a kulturně homogenního - pozn. aut.] státu je fungování hladší a stabilita demokracie pevnější než ve státu smíšeném". To sice může být v jistém, velmi obecném smyslu pravda, nicméně idea homogenního národního státu byla od samého počátku fikcí (možná lze říci weberovským ideálním typem), nehledě na skutečnost, že na počátku jednadvacátého století jsou akademické diskuse o národnosti, etnicitě, exkluzivitě/inkluzivitě dominantní kultury, otázkách imigrace, respektu ke skupinovým právům minorit či přímo teritoriální suverenity politických jednotek a jejího „rozpouštění" skutečně v jiném stadiu, než jak si problematiku národního státu představoval Max Weber - v nemalé míře jako důsledek procesu globalizace a její reflexe v sociální a politické teorii. Tento konkrétní Loužkův pokus o aktualizaci Weberova myšlení proto považuji opět za slabý a nedostatečný. Pokud se autor nechtěl zmíněnými tématy zabývat (či se jimi nechtěl zabývat hlouběji), měl to dát dopředu najevo a nenechávat čtenáře v očekávání myšlenek a informací, jež nepřijdou.

Závěr: individualismus, porozumění a hodnotová neutralita ve společenských vědách

V předchozím textu jsme se na základě knihy Marka Loužka pokusili naznačit některé oblasti, ve kterých má dílo Maxe Webera platnost i pro současné sociálněvědné - a především politologické - bádání, případně politickou praxi současných liberálních demokracií. Řada zajímavých témat studovaných primárně ostatními společenskými vědami přitom zůstala stranou, což koneckonců představuje pobídku pro zainteresované čtenáře, aby se s Loužkovou objemnou knihou blíže seznámili. Jedno téma ovšem prostupuje celým dílem Maxe Webera, bez ohledu na konkrétní myšlenkové souvislosti. Oním tématem je metodologické uchopení sociálněvědného bádání.

Svým metodologickým individualismem, tedy přesvědčením, že poznání sociální skutečnosti musí za výchozí referenční bod považovat jednotlivé lidské bytosti, jejich jednání a zájmy, se Weber jasně vymezil proti holistickým teoriím, jak je představoval například marxismus, historická ekonomická škola, Durkheimova sociologie nebo v pozdější době Parsonsova strukturně-funkcionalistická teorie společnosti. Jak se v Loužkově knize mimo jiné dočteme, důraz na individualismus a primát účelové (formální) racionality činí z Webera jakéhosi předchůdce současné teorie racionální volby. Na druhé základní metodologické ose, natažené od přírodovědecky motivovaných snah o exaktní nomologický výklad sociálního jednání (tedy formulaci pokud možno obecných „zákonů" společnosti) k hermeneutickému porozumění smyslu konkrétního sociálního jednání, se ovšem Weber prostřednictvím konceptu Verstehen pokoušel zaujmout střední, zprostředkující pozici, jež by kromě porozumění smyslu individuálního jednání umožnila také jeho zasazení do řetězce kauzálních vztahů. Jeho snaha o překlenutí propasti sice nebyla následujícími generacemi vyhodnocena jako úspěšná, ovšem neustávající metodologické diskuse (kupříkladu v oboru teorií mezinárodních vztahů) potvrzují, že se stále jedná o jednu z fundamentálních otázek společenských věd.

Z praktického hlediska akademického výzkumu i politického jednání se ovšem jako nejvýznamnější Weberovo dědictví jeví koncepce hodnotové neutrality, respektive přísné oddělení sfér (společenské) vědy a politiky. Jeho pozice se může zdát při zběžném pohledu schizofrenní, neboť zároveň hovoří o neodstranitelné vztaženosti společenského vědce k existujícím hodnotám (Wertbeziehung), z níž se nelze při nejlepší vůli vyvázat. Tyto požadavky však leží na odlišných rovinách - motivace a cílů vědeckého výzkumu na jedné straně a uvědomění si vlastního zasazení do sociálního kontextu na straně druhé. Loužek zde připomíná slova Talcotta Parsonse, když poznamenává, že Weber se takto opět staví proti dvěma extrémům - naivnímu empirismu i bezbřehému normativismu. Navzdory skeptickým hlasům autorů, jako je J. Habermas, kteří poukazují na normativní zabarvení nejen výběru zkoumaných problémů, nýbrž i samotné výstavby společenskovědních teorií, lze souhlasit s Loužkovým závěrem, že snaha o depolitizaci vědy a descientizaci politiky jsou legitimními cíli, k nimž určitá interpretace Weberových konceptů hodnotové neutrality a vztaženosti k hodnotám ukazuje. Kritika tohoto pojetí z neo­marxistických, případně konzervativních pozic pak může sloužit jako připomínka faktu, že ani tato „neutralita" není bez dalšího ospravedlnění hodnotou samozřejmou.

Literatura ke studiu

Marek Loužek: Max Weber: Život a dílo. Weberovské interpretace, Karolinum 2005.

Martin Hollis, Steve Smith: Teorie mezinárodních vztahů, CDK 2000.

Quentin Skinner: „Meaning and Understanding in the History of Ideas", in: History and Theory 8/1969, s. 3-53.

Peter Winch: Idea sociální vědy a její vztah k filosofii, CDK 2004.

Autor působí na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.