Z příběhu do příběhu

Z příběhu do příběhu

Starým Městem pražským provádí a čte Věra Koubová
Věra Koubová

Což kdybychom se jednou vydali Prahou jako knihou? Od domu k domu, ale ještě spíš z příběhu do příběhu, o něž požádáme autora příběhů podivných, z nichž nejpodivnější je příběh jeho vlastního života. Vpravíme se také do jiného věku, tak o jedno století nazpět - co už to je, navštívíme prabábu, někdo i jen babičku či děda. Praha nebude o mnoho tišší než dnes, ale bude nám do ucha hlučet jinak. Trochu pomaleji, dost nám i začpí, prodlouží se nám sukně a zkrátí postavy, až snad na tu jednu, která byla vždycky dlouhá, až příliš dlouhá a příliš hubená na to, aby své podobě dokázala přitakat. A otevřme si svou dnešní pražskoněmeckou kapitolu jaksepatří záhadně. Možná že i čtenář teď spolu se mnou před sebou spatří ruku, dnešní mou ruku, která zde v textu i kontextu Prahy drží mezi prsty kamínek. Obyčejný oblázek, jaký snadno najdete na cestě. A přece se právě tento kamínek, který tu před vámi držím, nachází daleko od Prahy, od Ostravy, od Brna, totiž v šuplíku psacího stolu Maxe Broda v izrael­ském Tel Avivu. Nezdá se vám to? Mystérium? A přece tvrdím, že jestliže záhadu mého kamínku přijmeme, porozumíme o něco málo víc Franzi Kafkovi, jehož dílo je záhad plné, ač sám měl rád věci docela obyčejné, třeba právě kamínky. Tento náš kamínek, který tady a dnes držím, dal on svému příteli Maxovi v roce 1910 k narozeninám. Byli tehdy oba mladí, a kde byly ještě světové války! Nedlouho po první z nich, v roce 1924, autor Kafka zemřel a dost dlouho poté, v roce 1939, musel odejít i autor Brod, zatím jen z Československa do Izraele. Na útěku vzal s sebou do zavazadla hlavně pozůstalost po příteli. A nezapomněl na kamínek, který tam v izraelském šuplíku dosud vartuje. A jestli mi stále ještě nevěříte, přečtěte si se mnou dopis, který Kafka ke kamínku přiložil (27. V. 1910). (...)