Zabil jsem cara

Zabil jsem cara

Ukázka z divadelní hry Olega Bogajeva

[…]

 

(Koule se rozhoupává, lano se omotává kolem hodinové ručičky, úder.)

 

UKLÍZEČKA:

[…] „Kdo mi přikázal umejt podlahy?“ Paška Medveděv. Pracoval v tom jejich Čeka. (Pauza.) „Jestli jsem věděla, že je to krev?“ Celý město to vědělo. Myslela jsem si, že když tam půjdu, uvidím aspoň modrou krev. Ale byla vobyčejná jako moje. Barvu měla, k čemu bych to přirovnala, asi jako pěna, když se vaří ostružinová marmeláda. Celý město to vědělo. Úplně celý. (Pauza.) „Jakože kolik nás bylo?“ Já… Já… Já, Fiza a třetí, fakt nevím, jak se jmenovala. Ty dvě nosily vodu, já jsem umejvala. Zůstávaly tam dlouhý šmouhy. Nevěděla jsem si s tím rady: rozpatlávalo se to pořád dokola. Když jsem prkna vytírala jedním směrem, bylo to stejný jako předtím. Nic nepomáhalo. Krev držela. Pak jsme to všechny tři drhly mýdlem. Byla jsem umazaná od hlavy až k patě. Sukni jsem potom vyprala. To je vona, mám ji na sobě. Tadyhle byla ušpiněná, vypadalo to jako vod barvy. Vyprala jsem ji, skvrna je pryč. Vidíte? (Pauza.) „Co tam bylo ještě?“ Jen krev. Nic víc. Jenom krev. Jo a podlaha byla rozpíchaná vod bajonetů. Таdy, tady, tady, támhle, támhle, támhle. Jedna díra vedle druhý… Co tam dělali, fakt nevím… Taková podlaha a tak ji rozcupovali, parchanti. S mytím jsme skončily až v noci.

 

(…)

Koupit

Objednejte si předplatné časopisu za zvýhodněnou cenu.