Zahraniční i domácí divadelní inspirace

V polovině září proběhl v Plzni už 22. ročník festivalu Divadlo, který podobně jako polský divadelní festival Kontakt, o němž jsem psal v minulém čísle Kontextů, vznikl na počátku devadesátých let a ve své více než dvacetileté historii prošel různými peripetiemi. Na rozdíl od Kontaktu jde o nesoutěžní přehlídku, to však neznamená, že by plzeňský program byl méně kvalitní a různorodý. Kontakt má doma v Polsku mnohem větší konkurenci, zatímco u nás jiná univerzálně zaměřená přehlídka – odhlédneme-li od hradeckého festivalu Divadlo evropských regionů, ale to je trochu jiný případ – neexistuje a srovnatelná Divadelná Nitra je už dlouho jen „blízké zahraničí“. Letošní ročník Divadla byl v něčem výjimečný: krátce před festivalem zahájilo provoz plzeňské Nové divadlo. Navíc se má v příštím roce Plzeň stát Evropským městem kultury, takže se patrně lépe pracovalo se sponzory a nejspíš si dalo na své prezentaci více záležet i samo město. V minulosti plzeňská přehlídka zažila i „hubená léta“, kdy za označení mezinárodní mohl festival děkovat jen tomu, že po rozdělení Československa vznikly dva samostatné státy. Svůj „zlatý věk“ festival zažil v období kolem poloviny devadesátých let. Letos je to přesně dvacet let, kdy se v Plzni díky Václavu Havlovi objevili a pobesedovali světoví dramatici jako Arthur Miller, Tom Stoppard nebo Donald Harwood. Přítomnost zahraničních souborů není v posledních letech podmíněna jen subjektivními preferencemi členů festivalové dramaturgické rady, kteří jsou více než slušně obeznámeni s divadelním děním ve světě, ale – bez kouzelných havlovských proutků – v prvé řadě finančními možnostmi organizátorů. A zde je obecně pravidlem, že často i vedle ostatních zemí bývalého východního bloku platíme spíš za chudé příbuzné. V Plzni se v minulých letech často jako z nouze ctnost objevovala zahraniční „lehce přenosná“ komorní představení, která ne vždy měla reprezentativní punc.  (…)