"Zbožná", či "bezbožná" doba?

Nejednou se setkáme s výroky o náboženské kvalitě celých epoch (popř. etnik, skupin - obrat typu: „zbožné baroko", „sekularizovaný proletariát", „náboženské hodnoty vyznávající střední vrstvy" či „odkouzlené 20. století"). Současná euroamerická společnost (a obzvláště pak společnost česká) je zároveň často považovaná za sekularizovanou. Považuje se to za rys modernizačního procesu 18.-20. století. V rovině politických a právních dějin lze sekularizaci pojednat především jako odluku státu od církve a následně pak církve či církví od státu (např. René Rémond). Sociologicky vzato ji lze spojovat s „poklesem členů a aktivity v církvích", s umenšením „společenského vlivu, majetku a prestiže" církví a konečně s proměnou „názorů a hodnotových měřítek lidí" (Anthony Giddens). Pojem sekularizace se u některých autorů značnou měrou překrývá s konceptem procesu „odkouzlení světa". Marcel Gauchet by tak pojímal odkouzlení vlastně jako odnáboženštění veřejné sociální sféry. V českém dějepisectví toto pojetí uplatňuje Daniela Tinková. Oproti tomu starší Weberův pojem odkouzlení světa (die Entzauberung der Welt) není vymezován ani tak jako odnáboženštění, nýbrž jako vytěsňování magických prvků z náboženství. Max Weber tak odkouzlením míní určitou spiritualizaci náboženství. V tomto duchu pak může kupříkladu Ulrike Gleixner mluvit pro 18. a 19. století o souběhu procesu sekularizace s procesem rechristianizace, jenž mohl být spiritualizací (křesťanské) víry. Nechci zde však diskutovat míru sekularizace moderní společnosti. Mám v úmyslu učinit jen několik poznámek o možnostech a mezích dějepisného vyjadřování se k tomuto či k obdobným problémům. Zvolím si příklad z dějin českého evangelictví, jež je mi - doznávám - blízké. (...)