Zpravodajci třetího odboje

Když jsem v devadesátých letech připravoval na žádost České televize podklady k historii československých výzvědných služeb, uvědomil jsem si, že důležité místo v ní mají výzvědné skupiny třetího zahraničního odboje, které působily v letech 1948-1956 na Západě. Jak se k nim dostat? Žádná studie nebo kniha, která by je popisovala, neexistovala. Tedy pokud jsem se nechtěl opírat o některá dezinformační díla z doby komunismu.

Začal jsem proto číst svazky některých zadržených agentů-chodců v archivu ministerstva vnitra. Zpočátku jsem je vybíral spíš náhodně, protože žádný seznam zatčených agentů-chodců neexistoval. Teprve při čtení jejich fasciklů jsem začal přicházet na další agenty, dále na jejich nadřízené, což byli většinou propuštění českoslovenští důstojníci, a postupně se přede mnou vynořovaly i některé skupiny a jejich vedoucí.

Základ: osobní svědectví

Na základě toho jsem sepsal určitý obraz činnosti těchto skupin a poslal ho některým účastníkům jejich akcí - jak agentům-chodcům, tak jejich řídícím důstojníkům. Většinou žili v USA. Od nich jsem dostal zdrcující kritiku: Bylo to úplně jinak, agenti StB, rozvědky a vojenské kontrarozvědky, kteří po našich skupinách v Rakousku a západním Německu pátrali, si hodně vymýšleli, stejně jako jejich nadřízení. Ani všechny výslechy zatčených agentů nejsou plně pravdivé. Pouze o část jejich záznamů se lze opřít.

Snažil jsem se tedy od agentů-chodců a jejich řídících důstojníků získat jejich verzi příběhů. V květnu 1995, u příležitosti padesátých oslav konce druhé světové války, přijeli mnozí z nich do Prahy a Česká televize s nimi uspořádala schůzku, na niž přišel i tehdejší ministr vnitra Jan Ruml.

Trvalo delší dobu, než se většina z nich při návštěvách Prahy anebo potom během naší cesty po USA v roce 1997, kdy jsme je s televizním štábem natáčeli, rozpovídala. Část odmítla s tím, že to dodnes považují za tajemství a oni nebyli zbaveni slibu mlčenlivosti. Někteří zase byli tak ochotní, že mně své příběhy vypsali - ty jsme potom dopracovávali tak, že jsem jim posílal série otázek a oni na ně písemně odpovídali.

Bohužel v jednom případě se stalo, že se ztratil důležitý záznam. František Ostrý, který ve skupině Františka Moravce Okapi řídil operaci „Velký metař", během níž měl odejít Rudolf Slánský do západního Německa, mi napsal, že ve zvláštním dopisu posílá svůj deník z té doby. Místo toho mi ale přišlo jeho úmrtní oznámení a zmíněný deník nikde. Na můj popud hledal tento důležitý dokument u jeho dcer jeho kamarád generál Miloš Knorr, ale marně.

S některými důstojníky, jako třeba s generálem Jaroslavem Kašparem-Pátým, jsem hovořil pouze jednou; krátce nato zemřel. Nemohl jsem ho tedy vytěžit důkladněji, konfrontovat ho s některými svými novými zjištěními.

Získal jsem osobní svědectví asi pětadvaceti lidí, která charakterizují činnost většiny důležitých skupin. Avšak jen v menším počtu případů se tato vyprávění doplňují a navzájem potvrzují. Jinými slovy, jsou to svědectví, která nemusejí být vždy přesná, v nichž se jednotliví lidé někdy i heroizují. Nicméně určitý obraz podávají.

Existuje také literatura, která popisuje činnost některých skupin, ale je nejen poplatná době, nýbrž sloužila i jako dezinformační zdroj. Na řadu pravdivých informací se zkrátka nalepily údaje zkreslující, které měly vystrašit čtenáře - pozor, všude máme své agenty! Chtěl bych upozornit na dvě publikace.

V roce 1966 vyšla v edici Magnet brožura Dirigent zákulisí autorů G. Gutha a O. Müllera. Líčila činnost Charlese Kateka, důstojníka výzvědné služby CIA, který vedl akce proti ČSR. Ve skutečnosti ji napsali Ladislav Bittman z dezinformačního odboru centrály rozvědky spolu s novinářem Miroslavem Hladkým. Měli dokázat, že československá tajná služba dobře ví o všech amerických operacích. Samozřejmě to byl podvrh na nezasvěceného čtenáře.

O čtyři roky později, na sklonku další vlny útěků na Západ, se objevila na pultech knihkupectví kniha Sedmnáct let československým agentem na Západě. Novináři Eduard Pára a Luděk Náprava v ní vylíčili příběh bývalého diplomata Michala Pánka, kterého prý brzy po jeho útěku na Západ v roce 1949 zverbovali agenti z Prahy. Pánek tehdy pracoval ve špionážní skupině Jaroslava Kašpara-Pátého. Jenže tohoto člověka, který se jmenoval Pátek, získala rozvědka pomocí jeho bratra až koncem roku 1957, v době, kdy už Kašparův tým neexistoval - to ukázaly archivní spisy.

Západních pramenů k této etapě je velmi málo. Pouze jeden ze šéfů operací proti komunistickému světu ve čtyřicátých a padesátých letech, který je řídil z rezidentury CIA v Mnichově, Harry Rositzke, napsal v roce 1977 paměti The CIA's Secret Operations. V nich tyto akce obecně charakterizuje a potvrzuje, že jim Washington, Londýn a Paříž přikládaly velký význam. Z čehož si můžeme odvodit, že získané informace byly považovány na cenné.

Ověřit si činnost těchto skupin v amerických, britských a francouzských archivech není možné. Žádná výzvědná služba je dosud neodtajňuje.

CIA sice před několika lety začala odtajňovat své operace z doby studené války. Ale v první etapě se to týká činnosti v Asii plus klíčových období typu kubánské krize. Operace, které by zajímaly mne, zatím nepřišly na pořad dne. I oficiální dotazy našich úřadů na některé lidi, jako byl Ladislav Malý, který vedl skupinu vraždící v Babicích místní funkcionáře, vyzněly naprázdno. Podle svědectví Herberta Němce byl Malý převaděč, který začal jednat na vlastní pěst: „Byl povahově nevyrovnaný, potřeboval neustálou a přísnou kontrolu. A najednou se z ní vymkl."

Zrovna tak Francouzi neodpověděli na dotaz, který se týkal uzavření písemné dohody o činnosti a financování exilové výzvědné služby z podzimu 1948. Tehdy ho měli podepsat Hubert Ripka a jeden vysoký úředník předsednictva francouzské vlády.

Pouze jednou se mně nepřímo podařilo potvrdit význam činnosti výzvědné skupiny. Požádal jsem vojenského atašé Velké Británie, aby finančně odškodnili vdovy po dvou popravených špionech. Třebaže centrála namítala, že s nimi neměla žádný smluvní vztah, zachovala se velkoryse. Po roce byly obě paní přijaty velvyslancem, který jim poděkoval, a potom každá dostala šek na více než milion korun. Přítomen byl ministr vnitra a ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace. Zdejší rezident této služby mne však požádal, abych případ nezveřejňoval, a tak jsem mu s těžkým srdcem vyhověl.

Mimochodem: Jakmile měl zdejší agent smluvní vztah s cizí tajnou službou a zůstal v republice, po roce 1989 dostal buď on nebo jeho potomci domluvený honorář včetně úroků. Tak se zachovali Britové i západní Němci. Přitom některé služby vynaložily velké úsilí, aby tyto lidi našly. Ale když žádnou písemnou smlouvu neměl, když pracoval z protikomunistických pohnutek, nedostal nic, byť kvůli tomu trpěl ve vězení. Takto se na své lidi vykašlali Francouzi. Zmíněný případ je tedy výjimkou.

Ovšem svým způsobem potvrzovali Američané bývalým agentům jejich činnost i koncem šedesátých let. V roce 1968 Otakar Rambousek, který si předtím odseděl patnáct let za špionáž, požádal na americkém velvyslanectví v Římě o vízum, přičemž uvedl i své krycí jméno. Vzápětí mohl odletět do USA, byť žádnou finanční pomoc nedostal. Ani jeho kolegové a kamarádi předtím. Po druhé světové válce USA omezily vydávání přistěhovaleckých víz. Kongres sice přijal zákon, podle něhož lidé, kteří ve službách americké vlády bojovali za svobodu a demokracii, mají nárok žít ve Spojených státech. Postarat se o sebe však museli sami.

Počátky v Německu

Po únoru 1948 uteklo do západních sektorů Německa a Rakouska několik desítek tisíc lidí. Byla mezi nimi spousta mladých protikomunistických nadšenců, kteří považovali boj proti komunistickému režimu za věc své cti. A zřejmě v tom spatřovali i kus dobrodružství. Vždyť všichni počítali s tím, že brzy začne válka a oni se po vítězství Západu zase vrátí domů. Někteří se loučili se svými rodiči se slovy: „Za několik měsíců jsem zpátky. To se musí zhroutit."

Mnozí bývalí politici si brzy uvědomili, že mohou zvýšit svou prestiž v očích západních velmocí, především pak důstojníků tajných služeb, kteří o ně pečovali, tím, že jim budou dávat zajímavé a čerstvé informace z Československa. Proto některé z těchto mladých chlapců a děvčat najímali a posílali je zpátky, aby jim nosili zprávy. Slyšel jsem však vyprávět, že některým politikům nosili z Prahy také jejich svršky a drahocennosti, které nestačili vzít s sebou. Na žádného účastníka těchto přechodů hranic jsem ale nenarazil.

Je přirozené, že se organizování těchto agentů-chodců či kurýrů brzy chopily americké, britské a francouzské tajné služby. Jednotlivé skupiny většinou zakládali bývalí českoslovenští důstojníci, kteří za války působili na Západě, znali své partnery a z ČSR museli utéct. Je příznačné, že někteří z nich, jako třeba Alois Šeda nebo Miloš Knorr, nepřecházeli hranice naslepo, nýbrž po domluvě s pracovníky pražských ambasád, takže byli vybaveni hesly a telefonními čísly, na kterých se měli v západním Německu či v americkém sektoru Vídně hlásit. Toto spojení platilo i pro členy jejich rodin. Herbert Němec dokonce předal americkému kolegovi v Praze své kufry a ten je poslal diplomatickou poštou do úřadovny vojenské kontrašpionáže CIC ve Vídni. Některé důležité lidi - politiky a vojáky - vyváželi američtí, britští a francouzští diplomaté ilegálně v kufrech svých aut; využívali diplomatickou imunitu, protože jejich vozy nesměli pohraničníci kontrolovat.

Mnohé skupiny vznikaly živelně v uprchlických táborech. Bývalý důstojník nebo politik zkrátka přemluvil několik mládenců, aby se vrátili domů a přinesli nějaké informace. Tihle kluci nebyli nijak vycvičení, mnohé pohraničníci či esenbáci chytili. Přesto někteří z nich přinášeli zajímavé zprávy a umožnili svým patronům, aby je Američané, Britové či Francouzi pochválili, začali s nimi počítat, přesunuli je do nějaké konspirační vily a podobně.

Všechno zpočátku probíhalo velice chaoticky, bez jakéhokoliv řádu a přípravy. Ale v takové situaci je to pochopitelné. Kromě toho nesmíme zapomenout, že v západních zónách Německa a Rakouska působili protikomunističtí vyzvědači z řad uprchlých slovenských ľuďáků a prchalovců.

První, kdo začal tyto skupiny organizovat, byl americký major Charles Katek se svým pomocníkem Kurtem Taubem, krycím jménem Frank Taylor. Oba českého původu, oba byli původně členy výzvědné služby OSS a později CIA, donedávna pracovali na vojenské misi v Praze, odkud byli koncem března 1948 vyhoštěni. Major Katek potom sídlil ve Frankfurtu a ve vilách po nacistických pohlavárech na jedné ulici rozsazoval šéfy jednotlivých skupin.

Kromě toho se zdá, že určitou činnost měli na starosti důstojníci vojenské kontrašpionáže CIC a vojenské zpravodajské služby MIS. Dokonce i zpravodajská služba atomových výzkumů JNEIC vyslala několik lidí z USA do Mnichova, aby tam získávali informace od uprchlíků (anebo je možná jen analyzovali), samozřejmě z oblasti těžby uranu a atomového výzkumu.

První dvě skupiny vznikly prakticky ve stejné době. Podle svědectví Franka Taylora, se kterým jsem hovořil na jaře 1997 v Salcburku, kde žil na penzi, založil plukovník Kašpar-Pátý svůj tým v květnu 1948. Rudolf Boleslav udává, že jeho strýc Alois Šeda ji ustavil 22. května. Zatímco Kašpar-Pátý byl zpravodajec, Šeda nikoliv. Je zajímavé, že mnoha důstojníkům, kteří zakládali tyto skupiny anebo patřili k jejich vedení, chyběla zpravodajská praxe. Ale snažili se to průběžně dohnat; všichni usilovně pracovali na tom, aby se brzy vrátili jako vítězové domů. Na druhou stranu jejich improvizace občas zavinila různé maléry.

Taylor si uvědomil, že by bylo vhodné otevřít filiálku poblíž československých hranic, a proto se souhlasem Kateka založil předsunuté pracoviště v Regensburgu (Řezně), které se skrývalo pod označením Economical Research Unit. Pod ním se konstituovaly skupiny vedené majorem Rudolfem Drbohlavem, majorem Františkem Bogatajem a dr. Jaroslavem Polachem, členem protinacistické odbojové organizace Obrana národa, poté bojovníkem u Tobruku a nakonec radistou u 311. bombardovací perutě. Taylor si nejvíc cenil Polacha - jeho skupina měla na padesát agentů, kteří nosili výborné informace. Bohužel dr. Polach zemřel už dříve v USA a jeho manželka, která mu pomáhala, o tom odmítala hovořit. Nyní už je také mrtvá. Proto o ní nic nevím.

Ve Frankfurtu měli základny Kašpar-Pátý, jehož skupina byla původně největší, dále podplukovník Alois Šeda, známý odbojář z Obrany národa Václav Klabík a bývalý poslanec a slovenský odbojář dr. Michal Zibrín.

Vznikem těchto skupin odpadla Američanům jedna starost. Chycení agenti totiž dosud tvrdili, že pracují pro Spojené státy. Když je nyní StB zatkla, říkali - a nelhali -, že je vysílají rodilí Češi či Slováci, byť američtí důstojníci měli ve všech štábech skupin rozhodující slovo.

Vedoucí posílali své agenty ke svým kolegům, kteří ještě zůstávali v armádě či ve vládních úřadech, a také ke kamarádům z druhého odboje. Část sítí třetího odboje se tedy formovala na základech druhého nekomunistického odboje. Vzhledem ke zkušenostem z války měly tyto sítě dobré zdroje informací a zpočátku i dobrou konspiraci. Na to zřejmě StB a VKR brzy přišly, a proto tyto potenciální informační báze rychle likvidovaly.

Katek měl údajně velkolepé plány: Do Československa pošleme 120 agentů. Dalších padesát mužů projde podobným výcvikem jako britské jednotky commandos a naučí se tichému boji a sabotážím v týlu nepřítele. Tento oddíl vysadí letadla na československém území v prvních okamžicích po vypuknutí války.

Ve frankfurtském vojenském komplexu kromě toho sídlily také sekce složené z důstojníků polských, maďarských a ukrajinských. Výzvědné skupiny se z nich však Američanům sestavit nepodařilo.

Z amerického sektoru Vídně organizovala špionáž uprchlická kancelář CIC, v níž pracovalo několik československých důstojníků; vedli ji majoři Miloš Knorr a Herbert Němec.

To byl tedy stav na sklonku léta 1948. Ovšem je velmi pravděpodobné, že existovaly ještě další týmy, které se mně nepodařilo podchytit.

Francouzi a Britové zatím neměli žádné systemizované skupiny. Francouzi posílali z Innsbrucku do ČSR jednotlivé agenty. Některým dávali speciální úkoly. Například Radomír Luža měl v červenci 1948 zjistit, jestli by mohlo francouzské komando unést bývalého prezidenta Beneše i s manželkou na Západ. Akci údajně schválila francouzská vláda. Chtěli k tomu použít malých kurýrních letadel, s nimiž měli zkušenosti z války. Tyto stroje už některé politiky odvezly, např. poválečného ministra průmyslu a obchodu Huberta Ripku.

Také Katek uvažoval o odvozu exprezidenta. Ostatně prezident Harry Truman to v polovině srpna slíbil vlivnému Čechameričanovi Valouškovi. Ale zůstalo jenom u úvah. Tyto plány nebyly proveditelné, protože Benešovo zdraví bylo velmi chatrné.

Když se začala práce jednotlivých skupin rozrůstat, Katek je postupně převedl z Frankfurtu do okolních měst, opět do zabavených vil. Kromě toho dával Katek některým dobrým agentům-chodcům a organizátorům, kteří se osvědčili u velkých skupin, příležitost, aby si založili vlastní malé týmy. Příkladem jsou rolník a bývalý odbojář Bohumil Lát, vojenský novinář Zdeněk Václavík, příslušník západní obrněné brigády, a policejní důstojník Bohumil Valtr, který v květnu 1945 bojoval o pražský rozhlas.

Organizace generála Ingra

Mezitím jednal generál Sergej Ingr, který si získal reputaci u Spojenců jako ministr obrany londýnské vlády, se západními vládami o založení exilové zpravodajské služby, která by operačně podléhala službám těchto států. Například 24. srpna 1948 žádal o pomoc ředitele válečné OSS generála Williama Donovana. Dopis podepsal jménem Přípravného výboru pro vytvoření svobodného československého hnutí se sídlem v Londýně, jehož členy byli uprchlí politici. Druhý den jednal Ingr se zástupci britské výzvědné služby MI 6.

V Paříži zase uspěl Hubert Ripka. Podařilo se mu získat souhlas premiéra André Maria, ministra zahraničí Maurice Schumana a ředitele výzvědné služby SDECE Henri Ribiera. Výsledkem byla smlouva s francouzskou vládou o financování československé zpravodajské služby, kterou v září 1948 podepsali Ripka a Ingr, jméno Francouze si nepamatuje - řekl mi Radomír Luža. Měl to být úvěr, který později splatí demokratická vláda v Praze.

Koncem roku 1948 se Ingr domluvil v Londýně. Hned požádal plukovníka Karla Procházku, aby se ujal organizace skupiny nazvané CIO (Czechoslovak Intelligence Office). Procházka tedy odmítl lukrativní nabídku od Bati a šel pokračovat ve své zpravodajské činnosti z druhé světové války.

Nejsložitější rozhovory měl Ingr od února 1949 ve Washingtonu. Patrně ze dvou důvodů. Jednak Američané už měli fungující organizaci a jednak nechtěli, aby tato služba podléhala Radě svobodného Československa, tedy politickému orgánu. Nakonec se to vyřešilo, ale do činnosti těchto skupin nesměli exiloví politici mluvit.

Také generál František Moravec, který za války vedl exilovou zpravodajskou službu, měl stejné ambice jako Ingr. Avšak chyběla mu přirozená autorita a podpora exilových politiků. Podrobnosti o jeho jednáních neznáme.

Nakonec Američané Moravcovi nabídli, aby si zřídil vlastní skupinu. Založil ji někdy v zimě 1948-1949, a to v amerických kasárnách ve Frankfurtu. Začal k sobě přetahovat lidi od Kašpara-Pátého, a tím vznikaly třenice. Moravcova skupina si zvolila název Okapi - podle zvířete, které je nejbližším příbuzným žirafy a žije ve střední Africe.

Moravcův přístup k operacím byl podle mého názoru ze všech velitelů skupin - možná s výjimkou Polacha - nejprofesionálnější. Kromě toho si vybudoval dvě rezidentury, přes které vysílal agenty - v Berlíně a ve Vídni. Přitom většina jeho důstojníků neměla zpravodajskou minulost anebo výcvik, zpravodajštině se učila od něho.

Třebaže se někdy hovoří o Ingrově zpravodajské organizaci, je to jenom formální označení. Ve skutečnosti neměl tento bývalý generál na bezprostřední činnost těchto výzvědných skupin žádný vliv. I když občas pořádal porady s jejich veliteli, jako třeba v dubnu 1950 v Mnichově. O jejich obsahu opět nic nevíme.

Nově vytvořená CIA se stále rozpínala. U důstojníků CIC to vedlo k závisti a řevnivosti vůči CIA. Kromě toho CIA měla dojem, v mnoha případech oprávněný, že mezi spolupracovníky CIC, kteří prověřovali nové uprchlíky, je hodně komunistických agentů. Tahle atmosféra někdy způsobovala agentům-chodcům, kteří se po návratu z ČSR do Německa svým řídícím důstojníkům občas ztratili a neměli u sebe žádné doklady, při jednání na stanicích CIC nepříjemnosti.

Agenti-chodci byli hrdinové

Hodně agentů se z Československa nevrátilo - byli chyceni, vyšetřováni a odsouzeni. Některé se podařilo československé kontrašpionáži převerbovat a poslat je zpátky. Kruté výslechy samozřejmě vedly k tomu, že agenti většinou nakonec své domácí pomocníky vyzradili. Neméně dalších chodilo přes hranice, aniž je pohraničníci anebo uvnitř republiky estébáci zadrželi. Bohužel u všech kategorií chybí nejen čísla, ale nelze dělat ani hrubé odhady.

Mezi nejúspěšnější Kašparovy agenty patřil Josef Hasil, kterému se nakonec říkalo „Král Šumavy". Původně sloužil u pohraničníků, a proto dokonale znal terén. V říjnu 1948 převedl poblíž Třístoličníku na Šumavě skupinu lidí do Německa. Při návratu ho však zatkli příslušníci Sboru národní bezpečnosti a po odsouzení se dostal do koncentráku u Mostu, odkud chodil dobývat uhlí. V létě 1949 uprchl a spolu s bratrem Bohuslavem přešel do západního Německa. Začal pracovat pro Kašpara, obsluhoval lidoveckou odbojovou skupinu Třetí osvobozovací boj, která měla buňky od Blatné po celé jižní Šumavě až k Pardubicím. Jednou jim donesl do Písku dvě vysílačky a naučil je s nimi zacházet. Bezpečnost se aspoň mstila na jeho sourozencích a matce, které uvěznila pod záminkou, že mu pomáhají. Třebaže při jedné akci zastřelili komunističtí pohraničníci jeho bratra Bohuslava, Josef Hasil chodil přes hranice až do léta 1952. Potom se usadil v Chicagu, kde nedávno zemřel.

Ve skupině bratrů Šedů si vedl výborně bývalý vysokoškolák Rudolf Boleslav z jižní Moravy. Přes Šumavu chodil do republiky za pomoci obětavého Kiliána Nowotného, odsunutého Němce, který měl podle jeho názoru rovněž nárok na titul „Krále Šumavy". Boleslav navštěvoval vysoké důstojníky Hlavního štábu v Praze, kamarády strýce Aloise Šedy, a známé na Brněnsku. Od nich přinášel hlavně zprávy z vojenské oblasti, zčásti i o průmyslu a náladách obyvatelstva. Na jižní Moravě měl vytvořit zpravodajskou síť, ale její domácí zakladatele Státní bezpečnost ještě před tím zatkla. Boleslav navštívil republiku ilegálně desetkrát či patnáctkrát, přesně si to nepamatuje. Přitom major Katek mu to zakázal už po čtvrtém přechodu; znal doma příliš mnoho lidí, a kdyby ho estebáci chytili, mohli by z něj jejich jména vytlouct. Skončil, když na jaře 1950 dostal nabídku z USA na vysokoškolské stipendium. Dnes žije také v Chicagu.

V květnu 1949 se podařilo dvěma agentům-chodcům si pořádně vystřelit z pohraničníků v Rozvadově na Domažlicku. V podvečer přišli k útvaru dva muži. Starší, asi třicetiletý se prokázal legitimací a odznakem StB jako Bohuslav Kofránek z pražské úřadovny. Mladšího označil za svého důvěrníka. Údajný Kofránek dal veliteli přečíst dopis z pražské centrály, podle něhož mají oba muži přísně tajný úkol - setkat se s člověkem ze západního Německa. Potom mu nařídili, aby stáhl své hlídky z části hranic, vypůjčili si služební kožíšky, čepice i dalekohled a odešli. Už se nevrátili. Když velitel druhý den volal do Prahy, dověděl se, že žádný Kofránek neexistuje. Vyšetřování dospělo k závěru, že tudy zřejmě prošli Oldřich Fiala a Milan Kvasnička ze Šedovy skupiny. Když později Fialu chytili, poslali ho na popraviště.

Také synovec Aloise Šedy Milan dopadl špatně. Koncem února 1951 ho převáděl okolo Železné Rudy nezkušený převaděč, mladík se přitom zranil. Místo aby rychle splnil úkol a vrátil se, musel se léčit. Po dvou měsících ho estebáci v Brně zatkli. Mučili ho v „domečku" na Hradčanech v Praze, kde vládl generál Bedřich Reicin, tak strašlivě, že skoro oslepl. Odsoudili ho k smrti, ale rozsudek změnili na doživotí. Byl propuštěn až v roce 1962.

Ota Rambousek, osvětlovač z Barrandova, bojoval v květnu 1945 jako mladík u rozhlasu, po únoru 1948 jako národní socialista utekl do západního Německa. Chtěl bojovat proti komunistům, a proto přijal nabídku Zibrína, aby chodil tajně do Prahy pro informace. Při sedmé návštěvě, která měla být poslední, ho na Plzeňsku v Černošíně v listopadu 1949 zatkli. Zradil ho drogista Steiner, u něhož přespával. I z něho se snažili vytlouct jména lidí, kteří mu pomáhali - první výslech trvale nepřetržitě 54 hodin. Jako amerického agenta a vedoucího protistátní skupiny mu soud vyměřil doživotí - kdyby se nechoval statečně u rozhlasu, čekala by ho oprátka. Propustili ho na podmínku až v dubnu 1964, dvě předcházející amnestie se na něho jako na vedoucího skupiny nevztahovaly.

Vrchol a konec

Výzvědná práce mnohé kurýry a jejich řídící důstojníky rychle vyčerpávala. Není proto divu, že už na podzim 1949 začali první z nich opouštět západní Německo. Většinou mířili do USA. Některé menší týmy proto zanikaly, jiné dostávaly nové velitele.

Velké skupiny mezitím zlepšovaly svoji organizaci, výcvik a přípravu agentů, někteří z nich se rovněž učili zacházet s vysílačkami. Podle shodného tvrzení mnoha účastníků přenášeli kurýři tyto stanice přes hranice, ale na žádného radistu jsem nenarazil.

Když v létě 1950 zaútočili komunističtí Severokorejci proti svému jižnímu sousedovi, obávali se Američané, že Rusové otevřou frontu v Evropě - obchvatem přes Rakousko a Prusko. USA nebyly dobře připraveny, protože musely poslat velké množství divizí do Koreje. Katek tehdy objel všechny skupiny a zjišťoval, jestli jsou schopny samy dorazit buď za Pyreneje do Španělska, nebo na francouzský břeh Atlantiku, odkud by se přeplavily na britské ostrovy.

V létě 1951 si pracovníci Moravcovy skupiny všimli, že Rudolf Slánský byl zbaven funkce generálního tajemníka KSČ a že jeho politická dráha je na sestupu. Chtěli mu proto nabídnout útěk na Západ přes východní Německo. Akci, kterou nazvali „Velký metař", však dělali bez vědomí Kateka a Ingra. Úkolem navázat spojení se Slánským a převézt ho přes hranice pověřili agenta, o němž netušili, že současně pracuje pro StB. Na tomto dablérovi samozřejmě celá operace ztroskotala, možná Slánského zatčení urychlila, ale nic víc. Moravec měl z této akce potíže, ale i nadále zůstal velitelem skupiny.

V červenci 1951 dokončilo Československo zadrátování svých hranic se západním Německem. Jediné schůdné ilegální cesty tedy vedly přes východní Německo a Rakousko. K dopravě zpráv se používaly také mrtvé schránky ve vagónech mezinárodních rychlíků. Američtí a britští technici ve vozech našli rovněž prostory, ve kterých se mohli agenti skrývat. Bohužel se to, zda je skutečně používali, nepotvrdilo.

Na počátku roku 1952 vzniklo v Moravcově skupině oddělení rezistence. Major Herbert Němec vybíral velitele partyzánských skupin a sabotážních komand pro třetí světovou válku. První skupinu už začali Američané cvičit, ale začátkem léta ji poslali pryč a celý program náhle zrušili. To byl první signál, že propuknutí války v nejbližší době nehrozí.

Začátkem roku také proběhla reorganizace v Regensburgu. Taylor odešel, jeho funkci převzal jiný Američan, potom se některé skupiny rušily. Lidé většinou odcházeli do USA. Nakonec Katek předal celý Regensburg Moravcovi. Také Kašpar-Pátý zůstal, ale Američané ho přesunuli do svých kasáren v Mnichově. Koncem roku 1952 existovaly pouze tyto dvě skupiny.

V zimě 1952-1953 se shodli američtí a českoslovenští důstojníci na nové taktice: Musíme posílat do ČSR méně agentů, ale kvalitněji vycvičených. Proto odjeli na jaře 1953 někteří čeští důstojníci, jako třeba Knorr a Němec, na několikaměsíční zpravodajský výcvik do USA. Moravec skupinu zredukoval. Američané ji přesunuli do mnichovských kasáren ke Kašparu-Pátému.

Tehdy zahájili na britských ostrovech výcvik agentů pro lety ve speciálních balónech. Nakonec se uskutečnily jen tři. Dva první balóny havarovaly během přistání - jejich výškoměr ukazoval ve stopách, ale lidé se řídili podle map v metrech. Oba agenti zahynuli. Jenom třetí, Ladislav Křivohlavý, 31. října 1953 úspěšně přistál, ale po dvou týdnech ho StB zatkla na Cínovci.

Etapa agentů-chodců končila. Začátkem roku 1954 odjel Moravec do USA a už se nevrátil. Jeho skupina živořila ještě rok. Přibližně ve stejné době skončil činnost Kašpar-Pátý. Podrobnosti o tomto období se mi ovšem nepodařilo zjistit.

Zpravodajská služba pod SDECE

Československá politická zpravodajská služba, jak se oficiálně nazývala, vznikla v Paříži v polovině října 1948. Jejím velením pověřili generála Čeňka Kudláčka-Hutníka, styčným důstojníkem k Francouzům byl plukovník Ferdinand Monzer, člen Obrany národa ze začátku války a poté příslušník francouzských ozbrojených sil. Kudláčkova skupina si postupem doby vytvořila filiálky v Innsbrucku a ve Vídni, výcvikovou základnu v Paříži a u Bodamského jezera v Rakousku. Vzhledem k tomu, že její zakladatelé nesehnali žádného spolehlivého Slováka, zaměřili se na činnost v českých zemích.

Avšak s ČSR sousedilo americké pásmo Německa. Proto musel Kudláček používat k vysílání svých agentů buď služeb některých amerických skupin, nejčastěji Kašpara-Pátého, anebo Vídně. Podle odhadu Radomíra Luži, který pracoval s Kudláčkem, bylo v akci neustále 10-15 agentů.

Od plukovníka Karla Procházky, který vedl CIO v Londýně, vím, že Kudláček měl v roce 1953 radistu v Plzni. Když tam totiž vypukly po měnové reformě nepokoje, dovídal se o jejich průběhu okamžitě a v rámci operativní výměny informací dával zprávy Procházkovi.

V roce 1952 začal komunistický režim opevňovat hranice také proti Rakousku. Poslední agent tudy šel do ČSR o dva roky později. Podle Karla Škrábka, který vídeňské operace řídil, to byl jediný kurýr, který se za jeho dvouletého působení nevrátil. Vídeňská rezidentura ukončila činnost v prosinci 1955.

Začátkem roku 1956 se pomalu rozpouštělo i pařížské velitelství. Většina lidí opět mířila do USA.

Existuje ještě jedna zvláštnost, která prošla pařížským tiskem. Od roku 1949 vysazovala SDECE některé agenty ve východní Evropě včetně ČSR z letadel DC-3. Ve výšce 150 metrů z nich skákali vycvičení muži pomocí speciálních popruhů. Údajně jich vysadili stovku, ale není jasné, kolik z nich bylo Čechů a Slováků. Kudláčkovou organizací zřejmě neprocházeli.

Londýnská CIO

Skupina plukovníka Karla Procházky v Londýně (CIO) začala fungovat v únoru 1949. Postupem času zaměstnávala centrála 6-8 důstojníků a několik úřednic, od roku 1950 se ve větších západoevropských městech vytvářely rezidentury, na kterých bylo dohromady nanejvýš čtyřiadvacet zpravodajců.

První kurýry vyslal Procházka do ČSR už v létě 1949, a to přes Vídeň. Někteří nosili rovněž vysílačky. Podle Procházky jich nebylo více než pět - jedna v okolí Řevnic, druhá na východním Slovensku, kam ji v září 1950 donesl Štefan Krajger. Vysílal rok a pak se odmlčel. Československá radiokontrarozvědka jeho stanici zaměřila, ale nikdy ji nevypátrala. Podle Jana Frolíka z archivu ministerstva vnitra Krajgerovo jméno neprochází spisy StB.

Podle Procházky používali jeho agenti vysílačky vždy pouze několik měsíců a potom se vrátili. Žádné místní lidi do obsluhy stanic nezaučovali. Před odchodem stanice zakopali.

Přechody hranic byly stále obtížnější. Proto pracovníci CIO přemluvili několik kapitánů Československé plavby labsko-oderské, kteří připlouvali do Hamburku, aby pro ně vozili lidi a zásilky, většinou vysílačky. K vysazování agentů v ČSR se také užívaly malé balóny. Lidé museli projít výcvikem na britských ostrovech.

Avšak koncem roku 1955 na všechny agenty přicházející loděmi a balóny čekala StB. Někdo je zrazoval. Teprve po zatčení důstojníka MI 6 v Berlíně George Blakea v roce 1959 se přišlo na to, že to byl on - od roku 1955 pracoval pro KGB. Také Karel Zbytek („Light"), který byl úředníkem v centrále CIO a začal pracovat pro československou rozvědku, poslal do Prahy seznamy hamburských spolupracovníků.

Kromě toho měla skupina rovněž úkoly propagandistické. Například nechala přeložit Orwellovu knihu 1984 do češtiny a posílala ji ze západního Německa do ČSR malými balóny.

V roce 1953, kdy se dokončovalo zadrátování hranic, však komunistický režim trochu uvolnil cesty na Západ - aspoň obchodníkům, sportovcům, vědcům a podobným profesím. Britové si toho všimli a dávali Procházkovi seznamy cestujících z Prahy, kteří měli objednané letenky u jejich aerolinií. Pracovníci CIO potom odhadovali, koho z nich by mohli získat pro špionáž. Tímto způsobem vybudovali poměrně efektivní síť, které říkali „Bílé linky".

Avšak v létě 1956 ji prozradil Karel Zbytek, který měl jako administrativní úředník o těchto lidech přehled. Udělal to z jediného důvodu - potřeboval peníze. Postupem doby tedy získala StB dokonalý přehled o všech britských agentech v ČSR a pozatýkala je. Dva nejvýkonnější vyzvědači - dr. Josef Potoček, který vozil do zahraničí tajné informace, a dr. Josef Kvíčera, překladatel ruských technických projektů -, byli popraveni.

Tato skupina čítala na sto padesát lidí, mnozí byli vysokými státními úředníky, kteří se svým známým svěřovali s tajnými a důvěrnými údaji, které Potoček předával Procházkovi. Další byli vědomými antikomunistickými informátory. Nejvyšší vedení komunistické strany se rozsahu téhle sítě zaleklo a nařídilo potrestat jenom vědomé vyzvědače.

MI 6 tedy v ČSR dokonale oslepla. Ale z profesionálního hlediska byla likvidace této sítě chybou. Kontrarozvědka měla její členy dlouhodobě sledovat, případně mezi ně proniknout a spustit s Londýnem zpravodajskou hru. Ovšem ctižádostivý ministr vnitra Rudolf Barák chtěl politbyru ÚV KSČ přinést rychle výsledky.

Na britské straně nikdo netušil, kdo byl strůjcem celého provalu. Raději proto v září 1957 organizaci CIO rozpustili. Karla Vrdlovce převzala kontrašpionáž MI 5, někteří další zůstali u MI 6.

Tím třetí zahraniční zpravodajský odboj skončil svou činnost.

Význam

Exiloví politici nebyli s působením této zpravodajské služby spokojeni. Vyjádřil to Ferdinand Peroutka jako vedoucí Pracovního sboru Rady Svobodného Československa v dopise z 26. září 1956. Spojení exilu s domovem měl budovat a zajišťovat speciální referát RSČR, který řídil generál Ingr. „Výsledky činnosti referátu, ať už z příčin objektivních či subjektivních, však uspokojivé nebyly a důsledky tohoto stavu exil těžce pociťuje." Peroutka si neuvědomoval, že zpravodajská služba nemůže být podřízena přáním rozhádaných politiků.

Podle Peroutkova memoranda chtěla Pracovní skupina Rady „převzít kontrolu a řízení agendy bývalého referátu pro speciální záležitosti, obnovit jeho činnost na zcela novém základě, který by odpovídal potřebám československé zahraniční akce a rovněž snahám našich amerických přátel". To se nepovedlo.

Někteří členové zpravodajských skupin a jejich vedoucí dnes cítí určité zklamání. Když jsem dopsal obsáhlý rozbor jejich činnosti, poslal jsem jim ho, aby text oponovali. Mnozí poslali zajímavé připomínky. Ale někteří byli rozčarováni. „Dodnes mně mrzí smrt jednoho kurýra, jehož jsem znal," napsal mi jeden z nich, který chce zůstat v anonymitě. „Zvlášť po přečtení Tvého díla, ze kterého vidím, jak to všechno bylo zbytečné, jak to mohli naši političtí velikáni vyřešit jinak." Toho, že pomáhali našim lidem v útěcích na Západ, však nikdo ze zpravodajců a agentů nelituje.

Kriticky se na tento boj díval historik Karel Kaplan: „Vysílání agentů-chodců bylo výsledkem špatného odhadu mezinárodní situace. Západ sázel na válku, která nepřišla. Málokdo si uvědomuje, že činnost protikomunistických organizací na Západě, které aktivizovaly zdejší podzemní hnutí, posílila pozice Státní bezpečnosti a o několik let prodloužila její teror. Tím nechci snižovat hrdinství stovek mladých lidí, kteří tímto způsobem bojovali proti komunistické vládě. Jenom poukazuji na to, že platili životy a léty vězení za nedomyšlenost západních i našich exilových politiků, stejně jako šéfů tajných služeb."

Jiný pohled měl Zdeněk Mastník, který takřka celý život strávil jako redaktor československého vysílání britské rozhlasové stanice BBC: „Jistě, konečný výsledek se může jevit jako zbytečné obětování důvěřivých lidí. Ale to bychom se dostali k opakování názorů, jimiž někteří hodnotili heydrichiádu. Skutečně měl pravdu domácí odboj, který nechtěl atentát na Heydricha kvůli případným těžkým následkům? Anebo musíme dát zadostiučinění odboji západnímu, který chtěl bojovat s nepřítelem za jakoukoliv cenu? To je věčná otázka."

Ing. Karel Pacner (* 1936) po absolvování Vysoké školy ekonomické nastoupil v létě 1959 do redakce Mladé fronty, kde se věnoval popularizaci vědy. V listopadu 1989 byl jedním ze tří volených zástupců šéfredaktora, kteří vedli redakci. Tehdy začal psát politické komentáře. Pustil se rovněž do nejnovější historie. Poté ho požádala Česká televize, aby připravil seriál o historii československých výzvědných služeb. Napsal na třicet knih, většinou o kosmonautice a vesmíru (např. Kolumbové vesmíru, Hledáme kosmické civilizace), v devadesátých letech o historii (Osudové okamžiky Československa) a špionáži. Je autorem televizního seriálu Československo ve zvláštních službách, jenž vyšel i knižně a získal cenu Trilobit.