60 let od počátku první vlny znárodňování v Československu

Centrum pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a pod záštitou poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona (ODS/EPP-ED) uspořádalo již druhý seminář inspirovaný letošním výročím. Po nedávném připomenutí konce společného státu Čechů a Němců jsme nyní oslovili přední české odborníky, aby zhodnotili neméně významnou událost s dalekosáhlými následky: první vlnu znárodňování. Na následujících stránkách vám přinášíme to nejzajímavější, co na semináři zaznělo.
Znárodnění z roku 1945 se týkalo všech bank a pojišťoven, klíčového průmyslu a ostatních závodů s více než pěti sty zaměstnanci - celkem 2119 podniků s 61 % všech zaměstnanců v průmyslu a se 75% podílem na průmyslové výrobě. Československé znárodnění v roce 1945 bylo oslavováno jako událost historického významu, která postavila republiku do předních řad pokrokové Evropy, i jako událost odpovídající národním tradicím, zkušenostem a potřebám, k níž došlo bez kopírování cizích vzorů. V převažujícím nadšení se zcela ztratilo varování před nereálnými iluzemi a také obavy z příštích obtíží a důsledků.

Úvodní slovo

Hynek Fajmon

poslanec Evropského parlamentu

Od roku 1989 žijeme v éře, která je charakterizována mimo jiné realizací rozsáhlého programu privatizace dosud státního majetku. Privatizuje se bez ohledu na to, zda máme vládu pravého nebo levého středu. Okolo téměř každé privatizace probíhá intenzivní lobbing a někdy dokonce i kriminální aktivity typu korupce. Nejhlasitějšími kritiky těchto jevů zpravidla bývají levicoví politikové. Korupci samozřejmě - stejně jako každý normální člověk - odsuzuji. Nemohu však mlčet v situaci, kdy si současní levicoví politici zvyšují svoji popularitu kritikou problémů, které zavinili jejich generační předchůdci.

Zde totiž platí jednoduchá logika: pokud bychom v minulosti neznárodnili téměř celé československé hospodářství, vyhnuli bychom se po roce 1989 mnoha problémům s jeho privatizací. A za mimořádný rozsah znárodnění hospodářství v Československu je odpovědná právě česká levice, tvořená Komunistickou stranou Československa a Českou stranou sociálně demokratickou. Právě experti a politici těchto dvou politických stran stáli v roce 1945 za programem první vlny znárodnění v naší zemi. Je pravda, že znárodnění bylo provedeno dekretem prezidenta Beneše, ale hlavními iniciátory celého procesu byli především sociální demokraté a komunisté. Prezident Beneš jim vyhověl, aby uklidnil atmosféru v poválečné republice. Svým postupem však levici nahrál tak silně, že de facto otevřel cestu k Únoru 1948.

Znárodněním roku 1945 započala v Československu cesta k socialismu. O tom myslím nemůže být žádná pochybnost ani mezi historiky, ani mezi politiky. Naplnila se tak předpověď rakouského ekonoma Josepha Schumpetera, který ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie hovořil o postupném "pochodu k socialismu". Jiný jeho slavný současník, Friedriech August Hayek, ve stejné době vydal knihu Cesta do otroctví, ve které prozíravě varoval právě před důsledky takového "pochodu" pro lidskou svobodu a důstojnost. Na příkladu československého vývoje po roce 1945 lze demonstrovat obě výše zmíněné teze.

Zásady a průběh znárodňování

Drahomír Jančík

historik, Ústav hospodářských a sociálních dějin FF UK

Již v meziválečném období se v ekonomické teorii objevovaly názory o konci hospodářského liberalismu, neboť jeden z jeho základních principů, volná soutěž, byl stále výrazněji narušován vázaností danou kartelovými úmluvami, hospodářskou politikou zájmových svazů a kolektivními smlouvami.

Tak např. německý ekonom Werner Sombard ještě před nástupem světové hospodářské krize vystoupil s tezí "o soumraku kapitalismu", jiní argumentovali tzv. "zákonem klesajícího významu vlastnictví pro hospodářství". Později, již za války, dospěl k obdobným závěrům významný ekonom rakouského původů žijící ve Spojených státech Joseph Schumpeter. Schumpeter spojoval životnost kapitalismu s tvůrčí aktivitou vlastníka kapitálu, jenže ten se dle jeho názoru přeměnil v pasivního akcionáře pobírajícího dividendu. Jeho někdejší místo zaujal nový typ hospodářských elit - manažeři. Vyslovil proto domněnku, že nový hospodářský systém budou ovládat intelektuálové a technokraté a kapitalistický systém ovládaný podnikateli a vlastníky se stane minulostí.

Světová hospodářská krize zaktualizovala sociální otázku a stále většího prostoru se dostávalo úvahám o sociálních reformách. Ve zjitřené době válečné reality nabyla sociální problematika na naléhavosti. Nemalá část politiků i odborníků spatřovala klíč k jejímu řešení v rámci kapitalistického hospodářského systému v teorii rozpracované britským ekonomem Johnem M. Keynesem, jejíž funkčnost byla založena mj. na státních zásazích, tedy na aktivní úloze státu v tržní ekonomice. Se státními zásahy v keynesiánském duchu kalkuloval i program sociálních reforem předestřený již v roce 1941 ve Velké Británii lordem Williamem H. Beveridgem. Takové ideové prostředí usilující o "kultivaci kapitalismu" vracelo do politického slovníku řadu pojmů jako např. "solidarita" či "přerozdělování důchodů". Tyto pojmy byly vlastní i proudům na levici politického spektra, a to jak těm, které spatřovaly v socialismu model "nového, sociálně spravedlivého řádu", v němž měl být bezkrizový hospodářský vývoj zajištěn sladěním výroby a spotřeby prostřednictvím plánovací činnosti, tak i komunistům, stoupencům radikálních společenských přeměn logicky a zákonitě vycházejících z třídních bojů. Rozdílné, ba protichůdné ideové proudy tak nacházely styčné body umožňující vzájemnou spolupráci, byť jejich hlavním tmelem byla společná vůle po vítězství.

Podkladem pro přípravu osnov československých znárodňovacích dekretů se stal program hospodářské politiky Národního bloku pracujícího lidu měst a venkova, sdružujícího tři levicové strany - sociálně demokratickou, národně socialistickou a komunistickou. Jeho součástí nebyly strany slovenské, ba ani strana lidová. Vůdčí osobnost, ministr Laušman, silně akcentoval politické aspekty znárodňovacího procesu, který chápal jako součást mocenského zápasu v duchu třídního boje. Zcela jednoznačně o tomto ideovém přístupu svědčí jeho slova: "Kdybychom nechali těžký průmysl v rukou soukromého kapitálu, nevyhneme se tomu, že by v něm a za jeho zády dříve nebo později vyrostla zprvu hospodářská a sociální reakce a později i reakce politická." Dikce Laušmanovy řeči vyznívala radikálně levicově, antikapitalisticky. S odvoláním na "přání lidu žádajícího znárodnění" volal po naplnění vládního programu, na němž prý "závisí hospodářská prosperita státu, vnitřní klid a bezpečnost, sociální a mravní autorita vlády doma i za hranicemi". Laušman byl zjevně hluboce přesvědčen o tom, že "demokracie hospodářská", za jejíž důležitou komponentu pokládal proces znárodnění, zrodí "demokracii sociální", a ujišťoval, že "nechceme znovu upadnout do chyb někdejších vlád první republiky, které se zastavily na půl cestě, mluvily o politických svobodách, usnášely socializaci dolů, ale nikdy se neodvážily sáhnout na kořen zla, na bankovní oligarchii, a domnívaly se, že lze nějakým způsobem finanční kapitál a jeho průmyslové odnože - trusty a monopoly - povznést ve smyslu sociálním a mravním".

V radikální frazeologii Laušmanovi přizvukoval zástupce Ústřední rady odborů Otto Mrázek, zatímco generální tajemník Ústředního svazu čs. průmyslu Milan Reiman, člen komunistické strany, byl směrem k podnikatelům vstřícnější. Laušmanovo a Reimanovo vystoupení prokazatelně dokládá výraznější angažovanost sociální demokracie na rozvíjení znárodňovacího procesu, danou hlubokou vírou v realizovatelnost "hospodářské demokracie", stejně jako důvěrou ve všeobecnou účinnost státního intervencionismu, v možnosti podřízení hospodářských subjektů "zájmům celku" a koordinace jejich výrobní činnosti prostřednictvím plánu. Narozdíl od sociálních demokratů, kteří bezprostředně po osvobození usilovali o definování svého hospodářského programu, komunisté pragmaticky upřeli svou pozornost na aktuální politické otázky.

Gradace rozsahu znárodnění, k níž došlo v průběhu projednávání osnovy dekretu prezidenta republiky o znárodnění dolů a podniků energetického, zbrojního, klíčového a velkého průmyslu na půdě vlády, tvoří jedno z československých specifik v dějinách poválečné Evropy. Ke znárodňování sice došlo i v některých jiných zemích, ale dělo se tak v nesrovnatelně skromnějším měřítku a z důvodu potřeby udržet v chodu určité průmyslové podniky vyčerpané válkou. Ostatně z obdobného důvodu se některé státy uchylovaly k zestátnění za náhradu, aby převzatý podnik mohl být prostřednictvím státních financí revitalizován a připraven k reprivatizaci. Československé znárodnění se vyznačovalo mimořádným rozsahem. Jeho nositeli byly dvě politické síly - strana sociálně demokratická s vizí "hospodářské demokracie" a indikativním plánováním a strana komunistická, pro niž znárodnění bylo prvním krokem postupného přechodu k direktivnímu řízení hospodářství po vzoru Sovětského svazu.

Společenské a politické předpoklady znárodňování

Jiří Pernes

historik, ředitel brněnské pobočky Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

Není přehnané tvrzení, že poválečné Československo, často nazývané rovněž "třetí republikou", bylo zcela jiným státem než Československo let 1918-1938; proklamace o "kontinuitě" byla pouhou prázdnou frází. Nemělo s ním společného takřka nic: ani hranice, ani národnostní a sociální skladbu obyvatelstva, ani politický systém, ani hospodářský pořádek. Jedním z prvních kroků, kroků nesmírně závažných, které tuto skutečnost potvrdily a současně vytvářely, bylo znárodnění některých odvětví československého průmyslu, bank a pojišťoven.

Stalo se tak několika dekrety, které Edvard Beneš podepsal v srpnu a říjnu 1945. Využil při tom, ačkoli tak učinil bezmála půl roku po skončení války, naposledy kompetencí, jimiž jej nenormální a pohnutá válečná doba vyzbrojila. Negativním důsledkem neexistence parlamentu v exilu byla nemožnost vydávat zákony, což reprezentace, jež se kolem Beneše soustředila, vyřešila přijetím zásady dekretální pravomoci prezidenta republiky, která se ovšem měla vztahovat jen na nezbytné případy a příslušela mu po dobu trvání prozatímního státního zřízení. A právě této možnosti Beneš při znárodňování využil.

Je třeba říci, že znárodňovací dekrety se stejně jako další politické kroky, měnící charakter československého státu, setkaly s nadšeným přijetím veřejnosti. Její postoje v tomto směru utvářely tragické zkušenosti s velkou hospodářskou krizí třicátých let, která většinu lidí zbídačila a v plné nahotě ukázala neschopnost republiky postarat se v těžké situaci o své občany. Jejich reakce byla pochopitelná: nechtěli, aby se podobná devastující situace ještě někdy vrátila, a proto spolu s ní odmítali rovněž společenský systém, který ji umožnil. Převážná většina Čechů a Slováků v roce 1945 zavrhovala hospodářský liberalismus a volala po silné účasti státu na organizaci hospodářského života. Znárodnění klíčového průmyslu a peněžnictví stejně jako nová pozemková reforma do tohoto rámce logicky zapadaly. Lidé viděli všelék v socialismu, především v tom sovětském, přestože toho o něm většina z nich věděla pramálo. Socialismu se dovolávaly a hospodářský liberalismus odmítaly skoro všechny politické strany. Již jejich názvy to vyjadřují: Československá strana národně socialistická, Komunistická strana Československa, Komunistická strana Slovenska, Československá sociální demokracie. Jen Československá strana lidová a Demokratická strana Slovenska se prezentovaly jako strany nesocialistické, ale ve své každodenní činnosti - zejména lidovci - příliš důsledné nebyly.

Socialismu se však nedovolávaly jen politické strany, hlásily se k němu i významné osobnosti stojící mimo ně, osobnosti, které se těšily úctě a důvěře široké veřejnosti, mimo jiné i proto, že byly nezpochybnitelnými bojovníky za svobodu a demokracii. Takovou osobností byl např. Ferdinand Peroutka, v tehdejší době šéfredaktor Svobodných novin, vydávaných místo stále populárních Lidových novin, jež už vycházet nesměly: "Cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu," napsal 27. ledna 1946 a vyjádřil tak mínění většiny svých spoluobčanů. K myšlenkám "socializující demokracie" se hlásil rovněž dr. Edvard Beneš, pro většinu Čechů a Slováků tehdy nezpochybnitelná autorita.

Jediný, kdo se vůči znárodnění veřejně a nahlas ohradil, byli slovenští demokraté. Jejich názor vyjádřil předseda Demokratické strany dr. Jozef Lettrich. Řekl, že chystané opatření přesahuje rámec Košického vládního programu, tedy dohodu stran Národní fronty, a žádal nové porady o této otázce. Zdůraznil, že jeho strana nechce narušovat práci vlády, a proto je v zájmu obecné dohody znárodnění klíčového průmyslu ochotna akceptovat, rozhodně se však vyslovil proti jakémukoli znárodňování ostatního průmyslu. A - také jako jediný - nesouhlasil se znárodněním formou dekretů, nýbrž požadoval, aby tento krok svým usnesením učinilo Národní shromáždění.

Kupodivu ani prezident Beneš prý nebyl zvoleným řešením nadšen. Podle vzpomínek Ladislava Feierabenda údajně při podepisování dekretů prohlásil: "Byl bych dal přednost - říkám to zcela otevřeně -, kdybychom postupovali po etapách a kdyby celý zákon co do rozsahu byl prováděn tak, aby postupem doby bylo více zkušeností. Rozhodli jste se však pro okamžité řešení celé věci najednou." Feierabend si v této souvislosti neodpustil ošklivý drb, proč Edvard Beneš i tentokrát udělal krok, s nímž vnitřně nesouhlasil: údajně musel podepsat proto, aby měl pro volbu prezidentem republiky, k níž mělo při první schůzi parlamentu dojít, zajištěny hlasy levicových sociálních demokratů a komunistů. Sám Beneš prohlásil, že znárodňovací dekrety podepsal proto, aby vzal komunistům a levým sociálním demokratům z plachet vítr, jímž chtěli mezi lidem udržovat revoluční náladu. "Všechny politické strany mi doporučily, abych dekrety podepsal (ač slovenští demokraté, lidovci i národní socialisté měli proti jejich znění určité námitky), a proto jsem tak učinil. Prozatímní Národní shromáždění by ostatně nejednalo jinak."

Edvard Beneš tedy 24. října 1945 podepsal dekrety č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, č. 101/1945 Sb. o znárodnění některých podniků potravinářského průmyslu, č. 102/1945 Sb. o znárodnění akciových bank a č. 103/1945 Sb. o znárodnění soukromých pojišťoven. Kinematografie byla znárodněna již v srpnu 1945 dekretem č. 50/1945 Sb. Znárodnění se mělo provést za náhradu, ze znárodněných závodů se zřizovaly národní podniky. Pokud se Beneš domníval, že svým činem přispěje k uklidnění situace, pak se mýlil. Pokud očekával, že jím "komunistům a levým sociálním demokratům sebere vítr z plachet", špatně odhadl situaci.

Znárodňování v programu československých politických stran

Jiří Kocian

historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Košický vládní program z dubna 1945, byť zformulovaný komunisty, ještě o znárodnění nehovořil. A to i přesto, že všechny vládní strany (respektive jejich funkcionáři v exilu i v domácím odboji) měly zestátnění přírodních zdrojů a podniků Němců a kolaborantů ve svých programových zásadách. Také prezident Beneš s takovou změnou počítal.

V následujících červencových dnech roku 1945 začaly komise ministerstva průmyslu, později i ministerstev výživy a financí a též Socialistického bloku (dočasného koordinačního orgánu tří k socialismu se hlásících stran - národních socialistů, komunistů a sociálních demokratů) připravovat znárodňovací dekrety. Původní myšlenku znárodnění pouze v několika průmyslových odvětvích však odborné komise rozšířily na všechna odvětví, na peněžnictví a pojišťovny.

Diskuze ve vládě se soustředily na několik problémů. První se týkal rozsahu znárodnění. Komunisté a sociální demokraté prosazovali velké znárodnění, jehož výsledkem by byl silný a ucelený ekonomický sektor, který by sehrával v hospodářství rozhodující roli. Ostatní politické strany byly nejprve pro tzv. národní hranici - pro rozsah znárodnění, které by se týkalo pouze velkých podniků Němců, kolaborantů a zrádců. Národní socialisté se však postupně přiklonili - i když s výhradami - ke znárodnění velkého rozsahu. Původně všechny politické strany včetně prezidenta Beneše počítaly se znárodněním po etapách. Komunisté a sociální demokraté však brzy svůj názor změnili a prosazovali jednorázový akt. Ostatní předpokládali, že nejdříve se provede "národní rozsah" a teprve na základě zkušeností se určí další krok. Toto stanovisko však národní socialisté i prezident Beneš opustili, neboť chtěli zamezit prodlužování provizoria a nejistoty.

Velmi radikální postoje v otázkách poválečných hospodářských přeměn v Československu po roce 1945 zaujímali již za války levicoví sociální demokraté, kteří v únoru 1945 zformulovali "Akční program příslušníků československé strany sociálně demokratické v zahraničí na uspořádání politických poměrů v osvobozené republice". V jeho duchu se po osvobození v roce 1945 řada vedoucích sociálních demokratů programově profilovala jako iniciátoři, propagátoři a prosazovatelé velké myšlenky znárodnění jako součásti "nezbytné hospodářské revoluce". Tehdejší sociálně demokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman, jeden ze stoupenců myšlenky rychlého znárodnění, ve svém memoárovém spise Kdo byl vinen? podotkl, že měl v tomto směru "ulehčenou situaci ještě i z jiného důvodu". S významnými podněty ke znárodnění přicházeli na jeho ministerstvo již od května 1945 zástupci velkých průmyslových, energetických a báňských podniků. Podle jeho záznamů bylo bezprostředně po válce vedení KSČ proti znárodnění. Gottwald sám mu údajně vzkázal, že "všeobecné znárodňování je dnes šílenstvím". Laušman napsal: "Mně šlo tehdy o to, aby se znárodnění provedlo ihned a najednou, a to v rozměrech přesně stanovených zákony. Pokud se nejednalo o majetek vyložených zrádců, tak za náhradu."

Postoj Československé strany lidové byl umírněnější. Je třeba konstatovat, že zejména při vládních jednáních přednesli členové vlády z lidové strany řadu připomínek, kritik a výhrad, přičemž byli zpravidla přehlasováni. Přesto jejich stanovisko bylo v rámci vládních debat o znárodnění mezi ministry českých stran nejvíce rezervované, a to až do závěru jednání. Ještě před podpisem znárodňovacích dekretů lidovecký ministr zdravotnictví Adolf Procházka vydal jménem ministrů lidové strany v tomto duchu v září 1945 prohlášení, v němž uvedl, že osnova dekretu o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků ve schválené podobě značně překročila program vlády Národní fronty přijatý v Košicích. Podotkl, že teprve budoucnost ukáže, zda byl takový postup správný a zda také bylo správné, aby v případě osnov o znárodnění přešla většina členů vlády k dalšímu jednání, když přehlížela oprávněné kritiky a výhrady některých ministrů. Dále vyjádřil přesvědčení, že vláda měla ve věci znárodnění hospodářského života postupovat s mnohem větší rezervou a měla ponechat úseky hospodářského života - mimo doly, podniky energetického, klíčového a velkého průmyslu - v rukou soukromých. Přes tyto postoje se však ukazoval hlas lidoveckých ministrů jako slabý.

Zásady a důsledky znárodnění později velmi kriticky zhodnotil např. Ladislav Feierabend, významný národohospodář bývalé agrární strany, ministr vlád druhé republiky, protektorátní i londýnské exilové vlády, po roce 1945 zaangažovaný do zemědělské politiky národních socialistů. Podle něho se znárodnění rovnalo "krádeži, která nehledíc na ztráty majitelů měla neblahý vliv mravní". Velmi přesně charakterizoval, co v podstatě znárodnění znamenalo: "Základ znárodnění a jeho provádění neodpovídaly hospodářským zásadám, nýbrž politické ideologii. Národní fronta znárodnění politicky nadiktovala, a tak připravila jeho politické vedení, které v sobě od začátku neslo zárodky nebezpečných chorob a těžkostí."

Dopad znárodnění na československou ekonomiku

Zdeněk Jirásek

historik, rektor Slezské univerzity

Znárodnění nebylo jen věcí politickou, ale bylo grandiózním manévrem uvnitř československé ekonomiky. Věnujme se třem rovinám sledovaného problému: úloze národohospodářů na formování koncepce znárodnění v Československu; bezprostřednímu vlivu znárodnění na československou ekonomiku; a perspektivním důsledkům znárodnění v roce 1945 pro další vývoj československé ekonomiky.

Pokud jde o první okruh problému, nelze přehlédnout faktor krize třicátých let. V celé řadě materiálů jde o jakousi červenou nit, která se vine mnoha úvahami: opětovně ji nedopustit, najít nějaký lék, nějaké mantinely, které by nebezpečí obdobné krize potenciálně odbouraly. Nebylo československým specifikem, že tyto mantinely byly hledány ve velmi výrazném posílení státu. Masivní zásahy státu do ekonomiky se měly stát jakýmsi všelékem. Tomuto názoru nahrávala i nedávná minulost, kdy řízenou válečnou ekonomiku prožila celá Evropa. Bylo by sice krásné, kdyby se 8. či 9. května 1945 vše rázem vrátilo do úrovně roku 1938 nebo 1939, bylo to však ekonomicky nemožné. Nebyly potraviny, dostatek energie, suroviny. Válečný model musel nějakým způsobem přežívat, což svým způsobem nahrálo i realizaci zmíněných národohospodářských úvah.

Když sledujeme, jací čeští národohospodáři vytvářeli koncept zasahování státu do ekonomiky - a tedy i znárodnění -, musíme na prvním místě uvést expertní tým Petičního výboru Věrni zůstaneme. Jeho program "Za Svobodu" byl globálním výhledem na rozvoj poválečné společnosti. Pokud šlo o hospodářskou sféru, jeho experti počítali s výraznou odpovědností státu za její fungování. Dalším národohospodářským centrem byl londýnský exil zosobněný především ing. Nečasem, který se nedožil konce války a který uvažoval nejen o zásazích státu, ale přímo o znárodňování. Byly to však i úvahy Feierabendovy, který ve svých vzpomínkách rozhovory s Nečasem často připomíná. Pochopitelně existovalo i komunistické centrum. Paradoxně z hlediska národohospodářů neexistovalo v Moskvě, ale rovněž v Londýně. Byl to okruh lidí, kteří se pohybovali okolo velmi mladého Jiřího Frejky. Scházeli se v jeho bytě, kde se rodila vůbec nejradikálnější koncepce znárodnění. Posledním takovým centrem, kde se o těchto záležitostech uvažovalo, byl samotný Protektorát Čechy a Morava. Na přelomu let 1944-1945 začalo několik ředitelů Živnostenské banky svolávat porady národohospodářů, bankéřů a "kapitánů" československého průmyslu do Jíloviště u Prahy. Zde se hovořilo o tom, co bude, až nastane moment nula, tedy osvobození. Zde se připravovala některá bankovní opatření, uvažovalo se o saturaci surovinami, o nutnosti silného státního sektoru a o nové organizaci československého hospodářství. Je to poněkud paradoxní, protože tyto osoby rozhodně nepatřily ke kruhům komunistickým, ale ani ke kruhům levicovým.

V úvahách o podobě znárodňování nezapomínejme ani na prováděnou praxi. Praktickou zkušeností, na kterou bylo možno navázat, bylo Slovensko. Slovensko za národního povstání podniklo rozsáhlé kroky expropriačního charakteru vůči nejrůznějším ekonomickým celkům. Ty šly dokonce dál než posléze znárodnění v roce 1945. Opět jde o jistý paradox, protože ve Slovenské národní radě byla tehdy zastoupena i Demokratická strana (byť ještě jako tzv. Občanský blok), která se nakonec stala jedním z nejdůslednějších odpůrců znárodnění.

Pokusme se nyní charakterizovat podíl jednotlivých národohospodářů na faktické přípravě znárodnění. Nejradikálnější variantu i nyní představoval okruh J. Frejky, který si vyložil známou Gottwaldovu větu, že je třeba znárodnit vše, co se dá, tak, že je tedy opravdu třeba znárodnit vše. Gottwald to ovšem dle mého soudu myslel s ohledem na politickou skutečnost. Frejka nikoli. Další okruh se utvořil kolem B. Laušmana, který patřil k sociální demokracii, byl nejintenzivnějším propagátorem znárodnění v oblasti průmyslu a osobně úzce spolupracoval s Frejkou. Další skupinou realizátorů bylo ministerstvo výživy, jmenovitě Václav Majer, také sociální demokrat, kterého bychom však mohli označit za nejdůslednějšího odpůrce znárodnění - alespoň v rámci svých kompetencí, tedy v rezortu výživy. Dalším okruhem byli lidé kolem ministerstva financí personifikovaní postavou dr. Vavro Šrobára, který ovšem nebyl ani ekonom, ani finančník. Tato skupina připravovala znárodnění bankovní sféry. Obecně se jej snažila brzdit a vznášela námitky. Poslední osobností, snažící se o jinou koncepci znárodnění, byl národní socialista Jiří Hejda. Hejda si představoval - jednoduše řečeno -, že stát převezme na svá bedra 51 % akcií velkých podniků, tím si zajistí dostatečnou kontrolu a zbytek zůstane v privátních rukou. Hejda tímto, po mém soudu velmi jasnozřivě, otevíral další možnost případné reprivatizace, protože akcie by byly volně obchodovatelné. Způsob provedení znárodnění Československa v roce 1945 byl vítězstvím Laušmanovy skupiny podporované poněkud méně radikalizovaným vlivem Frejky. Bylo to vítězství politiky nad jakoukoli ekonomickou úvahou.

K druhé rovině, tedy bezprostřednímu vlivu znárodnění na československou ekonomiku, připomeňme, že základním úkolem československé ekonomiky na přelomu let 1944-1945 byl přechod k mírovému hospodářství. Položme si otázku, jak znárodnění tento faktor ovlivnilo. Víme, že zmíněný obrat byl v Československu mimořádně úspěšný; rok 1946 můžeme v dlouhé poválečné historii z hlediska čistě ekonomických ukazatelů počítat mezi nejúspěšnější. Zdá se tedy, že znárodnění mělo na splnění tohoto úkolu blahodárný vliv. Mně osobně se

však tato teze jeví jako velmi sporná a navíc jen těžko rozšifrovatelná. Obecněji šlo spíše o to, že se na zmíněném úspěchu (kromě stavu ekonomiky, relativně malého poškození československého hospodářství apod.) projevil podíl využití nástrojů válečné ekonomiky. Šlo o obrovský manévr, který by se jen těžko zvládal jinými způsoby. Problém byl ovšem v tom, zda tyto reglementační způsoby řízení a zasahování do ekonomiky budou postupně slábnout, nebo budou naopak posilovány. V Československu došlo bohužel k jejich posilování, a to i vlivem znárodnění.

Podle statistik bylo znárodněno 3 348 ekonomických jednotek se 721 600 zaměstnanci; to představuje 54,9 % odpracovaných hodin, 55,3 % zaměstnanců a 58,8 % vyplacených mezd. Hodnota odbytu představovala 41,4 %. V roce 1946 vykázaly tzv. národní podniky ztrátu podle různých metodik od 1,3 do 1,4 miliardy korun. K výrazným zlepšením ovšem došlo roku 1947, kdy se odhadovaná ztráta pohybovala "jen" ve stamilionech korun.

Dotkněme se ještě třetí oblasti, tedy perspektivních důsledků. Československé znárodnění mělo ve srovnání s tehdejší Evropou nebývalý rozsah, nelze však souhlasit, že došlo nejdál; kromě Sovětského svazu je tady ještě Albánie, Rumunsko a Jugoslávie. Na druhé straně se reálie v některých uvedených státech měnily již v padesátých a šedesátých letech. Od vyspělé Evropy jsme se v této souvislosti lišili ještě jednou velmi podstatnou skutečností: znárodnění u nás bylo chápáno jako ireverzibilní a nezvratný krok. Nikdo nepředpokládal, že by bylo možno za vhodných podmínek zpátky privatizovat. To byla záležitost, která jednoznačně dominovala. Definitivní porážku některých minoritních a snad i nadějných variant přinesl únorový zvrat. A právě tehdy se protklo znárodnění s politikou. Změnilo se politické (mocenské) uspořádání státu a postupně se změnily i podmínky hospodářství. Následné, čistě ekonomické důsledky znárodnění v roce 1945 proto nelze sledovat, neboť byly převrstveny skutečnostmi souvisejícími s nastolením komunistického systému.

Znárodnění českých bank

Miroslav Tuček

ekonom, emeritní profesor Vysoké školy ekonomické

Požadavek státní kontroly nad bankovnictvím či jeho postátnění nebyl v evropském ekonomickém myšlení 19. a 20. století omezen jen na marxistické myšlenkové proudy. Zejména I. světová válka se svým válečným "státním socialismem", jak to nazývá Hobson, vedla v celé Evropě k rozsáhlému státnímu intervencionismu. Stát začal hrát daleko aktivnější roli v ekonomice. Za socialistu jistě nelze pokládat ani rakouského a později amerického ekonoma Josepha Schumpetera, který ale ve 30. a 40. letech 20. století signalisuje trend k zániku kapitalismu, tedy možnost socialisační politiky cestou programu znárodňování. Přímo říká, že "anglický bankovní aparát je nepochybně zralý pro socialisaci. Bank of England je sotva něco jiného než oddělení úřadu pokladu (tj. ministerstva financí - pozn. aut.) a komerční bankovnictví je natolik zbyrokratisované, že by mohlo být sloučeno s Bank of England v Národní bankovní správu, která by zahrnovala i spořitelny, stavební družstva atd." To psal v USA působící ekonom v roce 1942.

Ve stejné době měl na universitě v Chicagu přednášky Edvard Beneš. A stejně i on sledoval "socialisační proces" ve formě postátňování či municipalisování jednotlivých podniků nebo odvětví služeb, "čili jinými slovy: budoval se jistý druh sociálně orientovaného státního a městského nebo zveřejněného kapitalismu". Pro naši diskuzi je ovšem potřeba zdůraznit, že již od konce 19. století byl rozšířen názor, že ne všechno podnikání v oblasti výroby, dopravy či služeb musí být soukromé. Od toho již nebylo daleko k obhajobě vlny zestátňování (znárodňování) po II. světové válce v řadě evropských zemí. Postátnění postihlo již zmiňovanou Bank of England, ale i francouzské, belgické a další soukromé banky. Tedy zdaleka nejen banky československé či východoevropské.

V kontinentální Evropě existovala dlouhá tradice státem nebo municipalitami vlastněných podniků a peněžních institucí: státní dráhy, pošty, městské dopravní podniky, místní plynárny, přístavy, letiště a letecké společnosti, v Německu automobilka Volkswagen, v Česku fungující zemské a hypoteční banky, Reeskontní a lombardní ústav, nemocenské a úrazové pojišťovny, Poštovní spořitelna a městské spořitelny. Všechny uvedené podniky i peněžní instituce měly pověst spolehlivě fungujících a pro klienty bezpečných zařízení. Bezpečných i proto, že za ně ručil stát či jiné veřejné orgány (jejich zakladatelé). Relativně spolehlivé podnikání veřejných či municipálních podniků a bank, které nebyly zaměřeny na maximalisaci podnikového zisku, tedy tvořilo důležitý argument pro širší postátňování, a to zejména v době po I. či II. světové válce. Zároveň se po II. světové válce objevila myšlenka plánování hospodářství, ovlivněná zejména idealisací plánování v tehdejším SSSR, ale i krisovým vývojem ekonomiky vyspělých zemí ve 30. letech. Idea plánování byla v poválečných letech živá i v USA a ve velkých západoevropských zemích. A plánovat bez znárodnění soukromých bank?

Třetím závažným faktorem politiky zestátnění soukromých podniků a bank byl stav národního hospodářství většiny evropských zemí po skončení II. světové války. Vlády stály před velmi obtížným úkolem obnovit národní hospodářství zničené válkou, ale zároveň jej i restrukturalisovat, protože válka vedla k hypertrofii vojenského průmyslu, k inflaci, ke zbídačení občanů, ke katastrofálnímu nedostatku potravin - a zároveň

k naprosté absenci kapitálu použitelného pro přímé investice. To platilo pro celou kontinentální Evropu, pochopitelně s výjimkou Švýcarska a Švédska. Zestátňování bank vyvolávalo naději, že státní banky budou intensivněji úvěrovat hospodářskou obnovu a potřebnou restrukturalisaci, a to podle plánových cílů vlády, a svými úvěry nahrazovat nedostatek disponibilního finančního kapitálu. Inflační důsledky takovéto politiky však na sebe nedaly dlouho čekat.

Za znárodňováním byly ovšem rovněž politické ambice levé části politického spektra, nejen komunistických stran. Zejména banky měly v Evropě pověst mocenského centra národního hospodářství a jejich ovládnutí levicovými vládami bylo nesporně krokem k ovládnutí národního hospodářství té které země. Znárodňování (postátňování) bank proto prosazovaly vesměs vlády, v nichž měly po II. světové válce silnou posici komunisté a některé socialistické strany (nejen v Československu, ale i ve Francii, Belgii, Itálii a Velké Británii).

Období postupné okupace Československa (1938-1939) - jeho rozpadu a okupace Německem, Maďarskem a Polskem - a zejména období války (1939-1945) znamenala prudké zásahy do struktury bankovní soustavy, do struktury jejích aktivních obchodů, do struktury jejího vlastnictví a ovládání bankovních koncernů a tím i do rozsahu podstupovaných bankovních risik. Stručně shrnuto, došlo k vytlačení aktivity čs. bank ze zabraného pohraničí a předání jejich poboček na tomto území německým velkobankám (mezi něž řadím i vídeňský Creditanstalt), maďarským bankám a na území Těšínska polskému Bank Handlowy. Na území Protektorátu Čechy a Morava probíhaly zejména v letech 1939-1943 fúze akciových bank spojené s vytlačením vlivu anglických, francouzských, ale i českých akcionářů a zejména židovských manažerů, a to snad jenom s výjimkou Živnostenské banky, které se naopak podařilo za přízně okupačních úřadů fúzovat s několika jinými českými ústavy. Ostatní banky, které válku přežily, se staly součástí bankovních koncernů německých (a rakouského Creditanstaltu). V průběhu války českým bankám rychle rostly vklady, avšak daleko pomaleji poskytované úvěry, takže české banky ukládaly volné zdroje do říšskoněmeckých a protektorátních dluhopisů, devisové příjmy u berlínské Reichsbanky, avšak nemohly jimi disponovat. Říšskoněmecké a protektorátní dluhopisy tvořily údajně přes 40 % aktiv bank, což byla po válce samozřejmě nedobytná aktiva. Risikem nesplatitelnosti bankovních úvěrů se nikdo nezabýval.

Finanční situace bank byla v květnu 1945 katastrofální. Viděno dnešními měřítky, banky byly "pleite". Zmíněné říšské a protektorátní dluhopisy byly bezcennými papíry, poskytnuté úvěry byly zčásti nedobytné a bankovní majetek uložený v průmyslových koncernech byl znárodněn. Měnová reforma z října 1945, kterou se podstatná část vkladů stala vklady vázanými, banky zachránila před případným útokem na jejich pokladny. Banky poskytovaly úvěry podnikům na mzdy a na nákup materiálu, ale jen proto, že na ně byla vydána všeobecná státní záruka, a většinou ze zdrojů, které jim poskytl Reeskontní a lombardní ústav. Jejich vlastní kapitál se znehodnotil inflací v průběhu války. Postátnění soukromých bank bylo jedním z teoreticky možných řešení jejich situace.

První etapou postátňování bylo dosazení národních správ do všech podniků, které patřily Němcům, Maďarům a kolaborantům, a do bank a pojišťoven. Nepřátelský majetek byl poté dekretem presidenta republiky, tj. na návrh vlády, zkonfiskován bez náhrady. Takto byly zkonfiskovány nejen německé a na Slovensku maďarské banky a jejich pobočky, ale i městské spořitelny a úvěrová družstva (záložny a raiffeisenky) v pohraničí, jakož i jejich centrály. Zároveň byly zkonfiskovány (propadly státu) akcie českých bank, pokud je vlastnili Němci, Maďaři, kolaboranti, včetně akcií ve vlastnictví německých koncernů a velkobank. Tímto krokem získal stát více než třetinu akcií českých akciových bank, stal se jejich největším akcionářem.

Banky, které byly akciovými společnostmi a nebyly zkonfiskovány, byly po několikaměsíčních politických diskuzích znárodněny postátněním 24. října 1945 dekretem presidenta republiky č. 102/1945 Sb. z. a n. V českých zemích se znárodnění týkalo deseti bank, které se staly národními podniky.

Zestátnění mělo být za náhradu, která ovšem tuzemcům nikdy nebyla poskytnuta. Nárok na ni byl formálně zrušen zákonem o měnové reformě z roku 1953. A nikdo se také nenamáhal říci, kolik by spravedlivá náhrada za zestátněný majetek měla činit. Znárodnění zestátněním se tedy dopadem na majitele bankovních akcií nijak nelišilo od jejich konfiskace bez náhrady.

Vytvořením deseti bank jako národních podniků politické diskuze o nové bankovní soustavě neskončily. Naopak začalo hledání, jakou racionální bankovní soustavu vytvořit. Hledání je však velice mírným výrazem. Šlo o boj zájmových skupin, především managementů znárodněných bank, o jejich budoucnost. Ta se rýsovala ve fúzích bank úvěrujících podniky, přičemž k první takové fúzi došlo až v lednu 1948, neboť byla překryta komunistickými reformami směřujícími k vytvoření socialistické monobanky, jak ji už o sto let dříve formulovali Marx s Engelsem. Ekonomickými náklady a přínosy různých teoretických variant vytvářené bankovní soustavy se nikdo nezabýval. Hlavní bylo, aby socialistická monobanka - SBČS - peněžně zajišťovala a zároveň kontrolovala plnění hospodářských plánů. Ale to již jde o přeměnu československé bankovní soustavy podle vzoru, který se vytvořil počátkem 30. let v SSSR. Tím se osud československých postátněných bank lišil od osudu britských, francouzských či belgických postátněných bank, které byly po určité době a po změně vlády znovu zprivatisovány.

Příspěvky jsou kráceny. Připravila Kateřina Hloušková.