Arafat žije

Arafat žije

Odkaz, který znemožňuje trvalé urovnání situace na Blízkém východě
Efraim Karsh

Ve francouzské vojenské nemocnici, do níž byl Arafat počátkem listopadu poněkud teatrálně ve spěchu převezen, ho ještě ani nestačili prohlásit za mrtvého a již celá kohorta čelních představitelů mezinárodní politické scény, počínaje jordánským králem Abduláhem a konče francouzským prezidentem Chirakem, začala vyjadřovat své naděje na brzké oživení mírového procesu na Blízkém východě.

„Nejlepším uctěním Arafatovy památky bude zintensivnění našeho úsilí o vytvoření mírumilovného a životaschopného palestinského státu," prohlásil šéf zahraniční politiky Evropské unie Javier Solana. Zároveň představil nový plán, kterým se mělo napomoci realizaci tzv. „cestovní mapy", sestavené v roce 2003 Evropskou unií, Spojenými státy, Ruskem a Organizací spojených národů. Cestování po této mapě mělo nyní být urychleno vynecháním klauzule podmiňující jednotlivé kroky k vytvoření palestinského státu ukončením násilných a teroristických akcí.

Podobné názory zazněly i z úst britského ministerského předsedy Tonyho Blaira. Když se v roce 2003 schylovalo k válce s Irákem, Blair naléhal na George Bushe, aby vytvořil alespoň zdání „pokroku" v řešení vztahů mezi Palestinci a Izraelem a pomohl mu tak uchlácholit domácí kritiku ještě dříve, než se utkají se Saddámem Husajnem. K tomuto tématu se pak vytrvale navracel i po zahájení války, když jeho popularita doma i v Evropě začala prudce klesat. V říjnu 2004 prohlásil na konferenci labouristů, že po volbách ve Spojených státech učiní z otázky míru na Blízkém východě svoji „osobní prioritu." O několik týdnů později pak zareagoval na Bushovo znovuzvolení prezidentem výzvou k novému úsilí o vyřešení této „nejnaléhavější politické výzvy dnešního světa". „Vždyť dohoda mezi Izraelem a Palestinci," uvedl Blair, „může zásadním způsobem napomoci odstranění podmínek a problémů, na nichž se přiživují teroristé."

Když však Blair přijel 11. listopadu jako první zahraniční představitel, který po volbách navštívil Bílý dům, do Washingtonu, nepodařilo se mu přesvědčit amerického prezidenta, aby podpořil mezinárodní mírovou konferenci v Londýně, která se měla konat počátkem následujícího roku, ani aby jmenoval osobního vyslance pro Blízký východ. „Osobně nemám naprosto nic proti konferencím," prohlásil prezident na společném brífinku, „pokud ovšem vedou k nějakému výsledku." Pak se opětovně přihlásil ke strategické vizi, kterou nastínil v červnu 2002, podle níž nemá palestinská demokratizace následovat po vytvoření palestinského nezávislého státu, ale musí mu naopak časově předcházet. Přislíbil sice, že Spojené státy budou svým kapitálem vytvoření takového státu napomáhat, zároveň však jasně řekl, že za úspěšnou realizaci tohoto cíle zodpovídají sami Palestinci:

„Je nerealistické si myslet, že prezident Spojených států Bush či ministerský předseda Velké Británie Tony Blair mohou svým rozhodnutím způsobit, že se vaše vize realizuje. Rozhodnete-li se, že si nenecháte pomoci, rozhodnete-li se, že nechcete svobodnou, demokratickou společnost, pak nemůžeme nic dělat. A pokud se domníváte, že můžete mít mír bez demokracie, pak si myslím, že zjistíte - a hovořím zde pouze sám za sebe - že ho nikdy mít nebudete."

Jádrem Bushova sdělení je jistý přístup k arabsko-izraelskému konfliktu, který je fundamentálně odlišný od přístupu, s nímž se ztotožnila většina mezinárodního společenství. Abychom mohli lépe pochopit úlohu, kterou sehrál Jásir Arafat při utváření patové situace ve vztazích mezi Izraelem a Palestinci, bude dobré, když si napřed objasníme, co je jádrem sporu těchto dvou protichůdných vizí.

Mylná interpretace

Představa, že Arabové a Izraelci mohou být donuceni k trvalému míru vnějším nátlakem se zakládá na vnímání politiky Blízkého východu jakožto odnože globální mocenské politiky. Toto chápání blízkovýchodní politiky, které ovlivňovalo rozhodování několika generací politiků jak v Evropě, tak mimo ni, má za sebou dlouhou politickou, vojenskou a diplomatickou historii. Je však bohužel zcela mylné.

Předpokládejme ale na chvíli pro účely našeho argumentu, že by se Spojeným státům a Evropě podařilo přinutit společným úsilím Izrael a Palestince k uzavření formální mírové dohody. Mají Blair a další politikové pravdu, když věří, že by to vedlo k eliminaci násilí na celém Blízkém východě a ke zmírnění islámského terorismu? Sotva, a to z jednoho prostého důvodu - palestinská otázka s násilím na Blízkém východě a islámským terorismem vůbec nesouvisí.

Zaprvé, násilí bylo na Blízkém východě integrální součástí politické kultury již dávno před začátkem arabsko-izraelského konfliktu a hrubá fyzická síla je v tomto regionu dodnes hlavním nástrojem politického diskursu. Zadruhé, arabské státy nikdy neměly skutečný zájem na „osvobození Palestiny". Ačkoli je antisionismus od poloviny 30. let ústředním principem arabské solidarity - konec konců spojení na bázi společné nenávisti je vždy snadnější než na bázi pozitivního cíle - panarabismus byl téměř vždy pouhým nástrojem prosazování vlastních sobeckých zájmů těch, kdo se k němu hlásili.

Vezměme si například panarabskou invazi na území nově vzniklého izraelského státu v roce 1948. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o příkladnou ukázku solidarity s lidem Palestiny. Arabským režimům účastnícím se invaze však nešlo ani tolik o vybojování nezávislosti pro místní arabskou populaci, jako spíše o rozšíření vlastních teritorií. Transjordánský král Abdulláh usiloval o včlenění rozsáhlých částí mandatorní Palestiny do „velké Sýrie", po jejímž vytvoření prahnul. Egypt měl zase v úmyslu tomu zabránit záborem jižních částí Palestiny. Sýrii a Libanonu šlo o anexi Galileje a Iráku měla válka posloužit jako odrazový můstek k uskutečnění jeho dávné ambice - ovládnutí celého „úrodného půlměsíce". Pokud by židovský stát válku prohrál, jeho území by nepřipadlo Palestincům, ale bylo by rozděleno mezi arabské státy účastnící se invaze.

Arabské státy pokračovaly v manipulaci kauzy palestinského lidu ve svůj vlastní prospěch i v dekádách následujících po válce roku 1948. Ani Egypt, ani Jordánsko neposkytly Palestincům na území, které v průběhu války roku 1948 okupovaly (Západní břeh v případě Egypta a pásmo Gazy v případě Jordánska), právo na sebeurčení. Palestinští utečenci byli přinuceni žít po celé dekády ve špinavých táborech, což mělo poštvat veřejné mínění proti Izraeli a povzbudit panarabské nálady. „Palestinci jsou arabským státům užiteční ve svém současném stavu,"otevřeně přiznal v rozhovoru se západním novinářem v roce 1956 egyptský president Násir. „Budeme neustále dohlížet na to, aby jejich moc nepřerostla patřičné meze." Ještě v roce 1974 se syrský prezident Assad vyjádřil o Palestině jako o území, které kromě toho, že je arabskou domovinou, je i hlavní součástí jižní Sýrie."

Jestliže arabské státy neprokázaly příliš mnoho soucitu s tíživým osudem obyčejných Palestinců, pak souvislost palestinské otázky s věcí islámu je ještě problematičtější. Útoky islamistů proti židovskému státu nejsou vedeny snahou o prosazení práva Palestinců na sebeurčení, ale jsou součástí svaté války, která má zabránit ztrátě části „islámského domu." Vyjádřeno jazykem posvátné úmluvy Islámského hnutí odporu, které je známé pod zkratkou Hamás: „Území Palestiny bylo svěřeno do opatrovnictví (waqf) islámu, a tak tomu zůstane až do příchodu dne vzkříšení. ... Zmocní-li se naši nepřátelé jakékoli islámské země, džihád se stává povinností všech muslimů."

V tomto ohledu neexistuje žádný rozdíl mezi Palestinou a jinými částmi světa, které kdy v dějinách byly dobyty silami islámu. Arabové a mnozí další muslimové například ještě dnes zcela nepokrytě vyjadřují touhu po opětovném ovládnutí Španělska a považují své vyhnání z této země v roce 1492 za neodpustitelnou historickou křivdu.

Legitimním cílem islámských snah se fakticky stávají i takové země, které se nikdy v historii pod nadvládou islámu nenacházely. Od konce 80. let pohlížejí rozličná islámská hnutí na růst muslimské populace ve Franci jako na neklamný znak toho, že i Francie se stala potenciální součástí islámského domu. Jejich britští kolegové nezůstávají pozadu. „Musíme tuto zemi přetvořit k obrazu islámu," sdělil pozorně naslouchajícímu publiku méně než dva měsíce po událostech 11. záři v Londýně žijící kazatel, šejk Omar Bakri Muhammad. „Nahradíme bibli koránem."

Svých cílů nemusí muslimové nezbytně dosahovat za použití meče, mohou využít demografického růstu a stálého přísunu konvertitů. Pokud se však mírové prostředky ukáží jako nedostatečné, je zde vždy možnost sáhnout po prostředcích násilných. Jak ukázala ohromná podpora, které se po celém islámském a arabském světě dostalo zářijovým teroristickým útokům, podobné vize se v žádném případě neomezují na rozčarované tmáře živořící na periferii islámu. Válka islámu za ovládnutí světa představuje úsilí s úctyhodnou tradicí, která stále pokračuje. Jak prohlásil Ajatoláh Chomejní, zakládající otec v pravdě imperialistického režimu v Íránu:

„Íránská revoluce není pouze íránská, protože islám není vlastnictvím žádného jednotlivého národa. ... Vyvezeme naši revoluci do celého světa, protože naše revoluce je islámskou revolucí. Náš boj bude pokračovat, dokud se zvolání „Není jiného boha než Alláha a Mohammed je jeho prorokem" nebude ozývat celým světem.

V kontextu tohoto grandiózního projektu není boj mezi Palestinci a Izraelem ničím víc než jedním z prvků a jeho význam se jeví mnohem větší Západu než islámskému světu.

Tím, co bylo řečeno, nechci popřít, že řešení palestinsko-izraelského konfliktu je naléhavou otázkou. Chci pouze naznačit, že globální důsledky tohoto řešení, ať již bude jakékoli, budou mít mnohem omezenější význam, než jak v dobré víře předpokládají státníci typu Tonyho Blaira. Právě naopak, jediná naděje na dosažení míru mezi Araby a Izraelem spočívá v odmítnutí falešného propojení mezi tímto svárem a ostatními regionálními či globálními problémy.

Arafatova problematická role

Zástěrka panarabské a panislámské solidarity již příliš dlouho působí v palestinských politických kruzích jako nebezpečný elixír, který vyvolává nerealistické naděje a očekávání a v klíčových momentech podněcuje k šíření úděsně ničivého násilí. Čím spíše si Palestinci uvědomí, že jejich pře je pouze jejich vlastní záležitostí, tím spíše se utvoří šance, že s Izraelem uzavřou svůj vlastní mír a pochopí nutnost řešit své problémy prostřednictvím vyjednávání. Začít by se mělo vymýcením katastrofálního odkazu takzvaného „tvůrce národa", Jásira Arafata. S výjimkou Hadži Amina al-Hussajního, jeruzalémského muftího, který byl vůdcem palestinských Arabů od počátku 20. do konce 40. let, nenajdeme v moderních dějinách Blízkého východu člověka, který by udělal víc pro zpomalení vývoje palestinské občanské společnosti a oddálení vzniku palestinského státu nežli Jásir Arafat. Kdyby muftí vedl svůj lid k míru a usmíření s židovskými sousedy, jak slíbil britským představitelům, kteří ho dosadili do jeho vysoké pozice, Palestinci by v roce 1948 měli svůj vlastní stát rozkládající se na podstatné části území mandatorní Palestiny a byli by ušetřeni traumatické zkušenosti svého rozprášení a exilu. A kdyby Arafat hned od počátku nasměroval OOP na cestu míru a usmíření namísto toho, aby z ní udělal nevražednější teroristickou organizaci moderních dějin, palestinský stát mohl být ustaven koncem 60. či počátkem 70. let nebo v roce 1979 jako důsledek egyptsko-izraelské mírové smlouvy či v květnu 1999 v rámci procesu spojeného s Oslo nebo v nejhorším případě na summitu v Camp Davidu v červenci 2000.

Arafat však, vzdor veškeré své rétorice o palestinské samostatnosti, neměl nikdy takový zájem o vytvoření palestinského státu jako o užívání násilných prostředků k jeho dosažení. Jak známo, již v roce 1968 prohlásil, že „Palestina byla ztracena v krvi a železe a pouze krví a železem může být dosaženo jejího navrácení". Od této linie se nikdy neodchýlil, ačkoli prolévání krve, kterého se dopouštěl, mělo velmi málo společného s úsilím o „navrácení" Palestiny.

V roce 1970 Arafat málem přivodil zničení Jordánska, když Palestincům velkoryse povolil, aby jeho území využívali pro útoky na Izrael. O pět let později pak napomohl rozpoutání libanonské občanské války, nejkrvavějšího konfliktu v moderních dějinách Blízkého východu, jehož běsnění trvalo více než deset let a vyžádalo si statisíce nevinných obětí. V letech 1990-1991 podpořil řádění Saddáma Husajna v Kuvajtu, za což pak místní Palestinci draze zaplatili, neboť jich byly tisíce povražděny v odvetných útocích a statisíce jich byly vyhnány poté, co byl Kuvajt osvobozen.

Mezitím se Arafat postaral, aby se palestinské národní hnutí stalo synonymem pro násilí a terorismus. Navzdory rétorice OOP, užívající výrazu „ozbrojený boj", pouze nepatrný zlomek operací této organizace, ať již byly provedeny před šestidenní válkou roku 1967 či po ní, byl namířen proti vojenským cílům. Terčem převážné většiny těchto útoků byli nevinní civilisté. Palestinští teroristé nechávali explodovat bomby na veřejných místech, granáty odstřelovali v hustě zabydlené rezidenční oblasti, útočili na vesnice a města, unášeli rukojmí a vraždili muže, ženy i děti. Koncem 60. let zavedla OOP do výzbroje světového terorismu útoky na civilní letecké linky a začala unášet letadla a vyhazovat je do povětří. V 90. letech pak Palestinci učinili ze sebevražedných útoků, což byla do té doby víceméně esoterická a vzácně používaná metoda, nejefektivnější prostředek moderního terorismu.

A co palestinská státnost? Koncem 70. let sdělil Arafat svému blízkému příteli a spolupracovníku, rumunskému diktátoru Ceausescovi, že na to, aby mohli Palestinci vytvořit oficiální stát, jim schází tradice, jednota a disciplína, a proto by takový stát byl od počátku odsouzen k neúspěchu. V 90. letech pak poté, co se pásmo Gazy a Západní břeh dostaly následkem mírového procesu v Oslo pod jeho kontrolu, učinil z této chmurné prognózy sebenaplňující proroctví.

Krátce po svém ustavení se palestinská samospráva stala doslova a do písmene největším policejním státem na světě s poměrem jednoho policisty na čtyřicet obyvatel. Tento policejní sbor, opírající se o celou řadu bezpečnostních a zpravodajských služeb, měl údajně za cíl dohlížet na dodržování práva a pořádku a boj proti terorismu. Ve skutečnosti však Arafatovi sloužil jako prostředek, kterým udržoval v poslušnosti své palestinské poddané, a jako nástroj terorismu namířeného proti Izraeli. V neposlední řadě pak i jako ochránce rozsáhlé gangsterské a vyděračské sítě, jež se na uzemí pod palestinskou správou velmi rychle utvořila. Největší z těchto gangů byly ovládány vrcholnými představiteli palestinských bezpečnostních služeb, jakými byli např. Muhammad Dahlan v Gaze či Džibríl Radžúb na Západním břehu. Na své si však přišli i níže postavení funkcionáři, kteří si vypracovali své vlastní vyděračské metody spočívající např. v nucení vlastníků půdy k prodeji pozemků pod cenou, v přisvojování si percentuálních podílů z prodeje reálií či ve vymáhání peněz od obyčejných občanů za „ochranu" jejich základních práv a poskytování základních služeb.

Na nejvyšší úrovni pak Arafat předal palestinskou ekonomiku do rukou skupiny svých starých dobrých přátel prostřednictvím sítě monopolů, jejichž výnosy se nikdy nedostaly k obyčejným Palestincům. Na tajné zahraniční účty převedl stamiliony dolarů darovaných mezinárodní komunitou ve prospěch civilní populace Palestiny. Surrealistická povaha těchto praktik se jasně ukázala během posledních dnů Arafatova života, když jeho manželka Súha, jejíž měsíční náklady na rozhazovačný život v Paříži byly odhadnuty na 100 000 až 200 000 dolarů a která byla významnou držitelkou akcií v celé řadě klíčových monopolů, odmítla vydat k pohřbu tělo svého manžela, dokud jeho nástupci nevyhoví jejím finančním požadavkům. Ti si zase pro změnu najali detektivní agenturu, aby vysledovala skryté miliardy jejich náčelníka.

Krátce předtím, než se v létě roku 1994 přemístil do Gazy, aby se zde postavil do čela Palestinské samosprávy, sdělil Arafat jednomu ze svých druhů, že dohodu v Oslo podepsal jen proto, aby tím uspíšil konečný pád Izraele. „Vím, že nesouhlasíš s podmínkami dohody z Oslo," řekl a - jak tento jeho bývalý kolega nedávno uvedl - pokračoval: „Dobře si ale zapamatuj, co ti nyní řeknu. Přijde den, kdy uvidíš, jak Izraelci po tisících utíkají z Palestiny. Já se toho už nedožiji, ty ale určitě ano. Dohody z Oslo k tomu napomohou."

Arafat se před svými druhy ve skutečnosti nikdy netajil s tím, jak se na proces z Oslo dívá: nikoli jako na řešení v podobě dvou států (Izraele a státu Palestinců na Západním břehu a v Gaze), ale jako na nahrazení Izraele státem Palestinců.

Již 8. září 1993, pět dní před podepsáním „Izraelsko-palestinské deklarace principů", prohlásil Arafat v rozhovoru s izraelským novinářem, který ho navštívil v jeho tuniské centrále: „Izrael a Palestina se v budoucnu stanou jedním státem, ve kterém budou společně žít Palestinci i Izraelci." Tomu je třeba rozumět tak, že Izrael již nebude existovat. A dokonce ještě tehdy, když už si na trávníku Bílého domu potřásal ruce s Jicchakem Rabinem, ujišťoval Palestince v předem připravené, arabsky namluvené nahrávce vysílané jordánskou televizí, že „Izraelsko-palestinská deklarace principů" není ničím jiným nežli „rozfázovanou strategií" OOP z června 1974. Podle této strategie mají Palestinci sáhnout po jakémkoli území, které jim Izrael bude ochoten či přinucen předat, a mají ho využít jako odrazového můstku k dalším územním ziskům, dokud nebude dosaženo „úplného osvobození Palestiny".

V průběhu následujících sedmi let, až do konce září 2000, kdy zahájil svou teroristickou válku, se Arafat věnoval rafinované hře na Jekylla a Hyda. Když v tomto období hovořil k západnímu publiku, obyčejně vychválil „mír statečných", který podepsal se „svým partnerem Jicchakem Rabinem". Svým palestinským posluchačům však tytéž mírové dohody prezentoval jako dočasné provizorium. Neustále činil narážky nejen na „rozfázovanou strategii", ale i na „právo návratu", standardní palestinské eufemistické označení pro zničení Izraele postupnou demografickou subverzí. Své proslovy kořenil historickými a náboženskými odkazy, zejména na Hudajbijskou smlouvu, kterou v roce 628 podepsal prorok Mohammed s lidem Mekky a od níž se o dva roky později, když se situace změnila v jeho prospěch, distancoval.

Aby mohl dále zdiskreditovat ideu míru s židovským státem, zahájil Arafat nepřerušenou nenávistnou kampaň rasového a politického podněcování, která trvá dodnes a svou intenzitou a rozsahem nemá obdobu od dob nacistického Německa. Izraelci, a Židé obecně, jsou v této kampani označování za původce všeho zla, jsou synonymní se zločinností, zkažeností a úpadkem a přičítají se jim všechny skutečné i pomyslné problémy Západního břehu a Gazy.

Nejenže je Palestincům neustále vštěpováno přesvědčení o nelegitimnosti židovského státu a o absenci jakéhokoli spojení mezi Palestinou a židovským národem, ale jsou jim navíc předkládány i ty nejfantastičtější smyšlenky o židovských spiknutích usilujících o jejich zkázu, které si v ničem nezadají se středověkými legendami o Židech jako zákeřných škůdcích a travičích studen.

Do čela této kampaně se postavil sám Arafat, jenž obvinil Izrael z toho, že zabíjí palestinské děti, aby získal jejich vnitřní orgány, osnuje sebevražedné bombové útoky proti svým vlastním civilistům a zahrnuje teroristy zbraněmi s cílem vyvolat v Palestině občanskou válku. Ministr zdravotnictví Palestinské samosprávy, Rijád Zaanun, nařknul izraelské lékaře z využívání „palestinských pacientů k lékařským pokusům", zatímco palestinský zástupce ve Výboru pro lidská práva v Ženevě obvinil Izrael z toho, že palestinským dětem dává vstřikovat injekce s virem AIDS. Ředitel Výboru Palestinské samosprávy pro ochranu spotřebitele nařknul Izrael z toho, že na palestinských územích distribuuje čokoládu infikovanou „nemocí šílených krav", a ministr ekologie, Júsuf Abú Safija, vystoupil s obviněním, že Izrael „ukládá tekuté odpady na palestinských územích Západního břehu a Gazy". Do kampaně se zapojila i Súha Arafatová, která v roce 1999 před publikem shromážděném v Gaze v přítomnosti Hillary Clintonové prohlásila: „Náš lid je denně vystavován účinkům toxických plynů používaných izraelskými ozbrojenými silami, což má za následek zvýšený výskyt rakoviny mezi ženami a dětmi." Proto ani nepřekvapí, že zakrátko po Arafatově smrti loňského listopadu se začala vynořovat obvinění Izraele z toho, že ho otrávil.

K diskreditaci svých izraelských mírových partnerů, ne-li přímo samotné myšlenky míru, využil Arafat i ohromného výbušného potenciálu islámu. Neminul týden, aby palestinští kazatelé nevyužili svých kazatelen k diskreditaci mírového procesu a k šíření nenávisti k Izraelcům a Židům. Věřící se dozvídali, že Židé jsou „potomci opic a prasat", a byli varováni před sionistickými machinacemi cílenými na rozdělení palestinského lidu a vyvolání bratrovražedného boje. Poté, co Arafat v září 2000 odstartoval svou teroristickou válku, proměnila se páteční kázání v orgie protižidovských invektiv a otevřených výzev k ničím neomezenému masovému vraždění Izraelců a Židů.

Čelné místo v nenávistné kampani palestinské samosprávy zaujaly děti. Již několik dekád se palestinské děti dozvídají o zlovolné židovské povaze, kterou je možno vysledovat až do biblické doby a jíž prý lze vysvětlit, proč byli Židé vždy po celém světě pronásledováni. S obzvláštní péčí je jim vštěpována myšlenka, že Židé jsou (a vždy byli) nesmiřitelní nepřátelé islámu. Jak postupně odrůstají, mohou palestinské děti vstupovat do rozličných mládežnických organizací, ve kterých jsou jim dál vymývány mozky rasistickou a antisemitskou ideologií. Rozsáhlá síť letních táborů, budovaná po vzoru nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend, poskytuje každoročně tisícům palestinských chlapců pečlivě připravenou směs ideologické indoktrinace a vojenského výcviku. Tyto tábory nesou jména „mučedníků" či velkolepých „mučednických skutků" (rozuměj teroristických útoků) a chlapcům jsou v nich důsledně vštěpovány ctnosti smrti a „mučednictví".

Arafatovy metody se samozřejmě neomezovaly na pouhé znevažování mírového partnera. Násilí povýšil přímo na definiční rys svého vládnutí a na územích, která ovládal, vybudoval rozsáhlou teroristickou infrastrukturu. Odmítl odzbrojit teroristické organizace Hamás a Islámský džihád (jak požadovaly úmluvy z Oslo) a mlčky schvaloval vraždění stovek Izraelců těmito skupinami. Pod záštitou brigád Tanzim, vojenského křídla Fatahu (nejpočetnější složky OOP a Arafatovy alma mater), provedl rekonstrukci starého aparátu OOP. Překotně shromáždil nesmírné množství zakázaných zbraní a nakonec se uchýlil k otevřenému masovému násilí - nejprve v září 1996 s cílem diskreditovat nově zvoleného izraelského ministerského předsedu Benjamina Netanjahua a pak v září 2000 krátce poté, co mu Netanjahuův nástupce Ehud Barak učinil nabídku suverénního palestinského státu.

Avšak Arafat nebyl jediným arabským vůdcem, který kdy použil násilí k dosažení vojenských cílů, k podpoře kultu antisemitismu či k tomu, aby se mohl obohatit na účet svého lidu. Je spíše typickým, i když donebevolajícím produktem brutálního arabského politického systému a nejryzejším představitelem generace cynických a egoistických revolucionářů. Jeho nejvýznamnější palestinští kolegové nejsou o nic lepší. Zatímco obyčejní Palestinci živoří, představitelé OOP se těší z luxusu přepychových hotelů a vil, žijí ve velkém stylu světoběžníků, hromadí velké majetky a investují v zahraničí. To vše z miliard dolarů darovaných arabskými ropnými zeměmi či - v éře mírového procesu z Oslo - mezinárodní komunitou.

Nelze ani říct, že by Arafat byl ojedinělým zjevem, co se týče jeho politické filosofie. Odmítání Izraele a hlásání nutnosti jeho zničení bylo konstantou OOP od vzniku jejího posvátného dokumentu, Palestinské úmluvy, která již za čtyři roky po svém přijetí v roce 1964 musela být revidována, aby věrně odrážela nárůst militantních inklinací organizace. Zatímco o samotných Palestincích toho úmluva příliš mnoho neřekne, zhruba dvě třetiny jejích 33 článků se věnují nutnosti zničení Izraele, přičemž za „jedinou cestu k osvobození Palestiny" se v nich označuje „ozbrojený boj." Ačkoli OOP v průběhu 90. let podepsala s Izraelem pět mírových dohod, v rozporu s danými sliby nikdy úmluvu nezrušila a nikdy se fakticky nezřekla nekompromisního odmítání Izraele, jež tento dokument obsahuje.

A konečně je třeba si uvědomit, že tyto postoje se v žádném případě neomezují na zastánce „tvrdé linie" v OOP, mezi než patří např. „ministr zahraničí" Farúk Kadúmmi, nýbrž jsou zcela běžné i mezi těmi, kdo jsou označováni za umírněné. Nedávno zesnulý Fajsal Hussajni, jenž byl běžně považován za umírněného politika, přirovnal úmluvy z Oslo k trojskému koni, který poslouží ke konečnému zničení Izraele. Jásir Abed Rabbo, spolusignatář Ženevských úmluv z roku 2003, vytrvale popíral jakékoli historické spojení mezi židovským národem a Chrámovou horou či územím Izraele a zapřísáhl se, že od Židů získá nazpět „celou Palestinu". Totéž učinil i Nábíl Šás, další údajně umírněný politik a nadšený stoupenec mírového procesu z Oslo, a Ahmed Kurája (Abú Ala), hlavní vyjednavač v Oslo. „Nepodepsali jsme mírovou smlouvu s Izraelem, ale pouhou prozatímní dohodu, ke které jsme byli přinuceni," prohlásil v červnu 1996. „Podepsáním dohod v Oslo jsme sice získali jisté území, nikoli však území celé Palestiny. Nezřekli jsme se a ani se nezřekneme nároku ani na píď tohoto území a nevzdáme se práva Palestinců na důstojný život na něm." Popírání existence starověkého chrámu v Jeruzalémě (respektive legitimnosti židovských nároků na Palestinu) a narážkám na konečné zničení Jeruzaléma se nevyhýbal ani Mahmúd Abbás (Abu Mazen), který se stal po Arafatově smrti úřadujícím ministerským předsedou palestinské samosprávy. Například v lednu 1996 se v rozhovoru pro jedny izraelské noviny v jemných náznacích vrátil k dávné vizi OOP, která počítá s vytvořením demokratického státu zahrnujícího celé území Palestiny, v němž by v budoucnu mělo dojít k „dokonalému splynutí Židů a palestinských Arabů". Tuto snadno čitelnou výzvu k likvidaci Izraele pak v listopadu loňského roku zopakoval na stránkách New York Times právní poradce OOP Michael Tarazi.

Abbás: beze změn

Mahmúd Abbás je fakticky v jistém ohledu ještě větším extrémistou než mnozí jeho kolegové. Na rozdíl od nich se totiž nespokojil s opakováním běžných frází o nelegitimnosti Izraele, nýbrž zasvětil velkou část svého života přípravě ideologické munice, mající zvýšit palebnou sílu antisemitských výpadů a dodat nové argumenty pro obžalobu Izraele. Ve své disertaci, kterou sepsal na jedné sovětské univerzitě a jejíž rozšířená podoba byla publikována v knižní podobě, si předsevzal dokázat existenci těsného ideologického sepětí mezi sionismem a nacismem. Mezi jiným zde tvrdí, že v průběhu holocaustu přišlo o život méně než milion Židů a že se na jejich masakru podílelo i sionistické hnutí.

Po neúspěchu jednání v Camp Davidu v červenci 2000 a poté, co o dva měsíce později Arafat zahájil teroristickou válku, se Mahmúd Abbás nerozpakoval jít až do krajnosti při vysvětlování, že „právo na návrat" je nediskutovatelným předpokladem jakéhokoli izraelsko-palestinského urovnání. „Žádného míru nebude dosaženo, dokud nebudou obnovena posvátná a nedotknutelná práva našich utečenců," prohlásil. „Návrat je individuálním právem každého jednotlivého utečence. A jakákoli dohoda dotýkající se tohoto práva je možná jen z jeho souhlasem." Aby nenechal nikoho na pochybách o přesné podobě „práva", o němž hovoří, zdůraznil dále, že „právo návratu znamená právo navrátit se do Izraele, nikoli do palestinského státu".

I když volby ohlášené na 9. ledna dopadly tak, jak se všeobecně předpokládalo, vystřídání Arafata Abbásem přinese regionu mír s Izraelem a Palestincům demokracii se zrovna tak malou pravděpodobností, s jakou by vystřídání Hitlera jedním z jeho někdejších poručíků vedlo po druhé světové válce ke vzniku nového Německa.

Je sice pravda, že v posledních letech Abbás otevřeně naléhal na Arafata, aby snížil intenzitu své teroristické války a vrátil se k jednacímu stolu, byla to však z jeho strany jen otázka vhodné taktiky. Koneckonců Arafat byl také ochoten přistupovat na jednání, kdykoli očekával, že Izraelci budou dostatečně vstřícní vůči jeho požadavkům. Abbás přitom nikdy nevyloučil možnost návratu k „ozbrojenému boji", budou-li to okolnosti vyžadovat. V průběhu svého krátkého úřadování ve funkci ministerského předsedy v roce 2003 neučinil nic pro to, aby byly v souhlasu s požadavky dohod z Oslo odzbrojeny četné teroristické skupiny operující v regionu. Místo toho se je pouze pokoušel přesvědčit, že by měly dočasně přestat útočit a přivodit tak stažení Izraele, když už se toho Palestincům nepodařilo dosáhnout vojenskými prostředky. I přes všechny rozdíly v rovině osobnostních rysů a politického stylu jsou Arafat a Abbás jako dva různé druhy vlákna spleteného v jednu tkaninu: dogmatičtí veteráni OOP zcela oddaní myšlence zničení Izraele, kteří vždy pohlíželi na „mírový proces" jako na pokračování svého boje jinými prostředky. (Mladší a mnohem bezprostřednější reinkarnací Arafata je Marwán Baghútí, uvězněný terorista Fatahu s neskrývanými politickými ambicemi.) Ještě v červenci 2002 se Abu Mazen vyjádřil o Oslo jako o „největší chybě, jaké se kdy Izrael dopustil", neboť se OOP díky němu podařilo dosáhnout celosvětového kladného přijetí, aniž by se přitom musela vzdát svých cílů. Krátce po Arafatově smrti loňského listopadu se ve svém projevu k Palestinské legislativní radě v Ramalláhu zapřísáhl, že půjde ve šlépějích zesnulého vůdce Jásira Arafata a bude usilovat o naplnění jeho snu: „Slibujeme vám, že nepolevíme, dokud nedosáhneme návratu našeho lidu a neukončíme tak tragický osud utečenců."

Člověk by předpokládal, že vzhledem k tomu, že od zahájení mírového procesu v Oslo již uplynulo 11 let, během nichž byly zabity tisíce lidí, mezinárodní komunita bude věnovat trochu větší pozornost tomu, co palestinské vedení říká svým lidem a Arabům obecně. Dokonce i Bill Clinton, jehož sen o zprostředkování palestinsko-izraelského míru byl v červenci 2000 na summitu v Camp Davidu (a pak opět v prosinci téhož roku) Arafatem rozbit na kusy, dokázal ještě pět měsíců před jeho smrtí prohlásit, že Izrael nemá jinou možnost, než s Arafatem začít opět jednat. „Pokud si vážně nemyslí, že mohou nalézt lepšího partnera pro vyjednávání v Hamásu," řekl v rozhovoru pro britský levicový deník Guardian, „musí dále zkoušet domluvit se s ním."

V tomto bodě je třeba zdůraznit zásadní význam Bushovy doktríny. Zatímco EU se, jak se zdá, i nadále spokojuje s tím, že od Palestinců vůbec nic nepožaduje, jako by byli příliš omezení či primitivní, než aby mohli být voláni k zodpovědnosti za své vlastní činy, Bush otevřel bez obalu právě otázku zodpovědnosti. Zcela správně se totiž domnívá, že naprostá absence tohoto faktoru v politické kultuře Blízkého východu je tím, co umožnilo dlouhé řadě místních diktátorů, od Násira přes Husajna až k Arafatovi, opakovaně působit nesmírné utrpení lidu svých zemí a vyvolávat chaos na světové politické scéně.

Dokud budou palestinská území ovládána podobnými muži a jejich teroristickými organizacemi, trvalý mír s Izraelem nebude myslitelný. A dokud bude na těchto územích přetrvávat Arafatem zavedené právo džungle, nevytvoří se na nich žádná občanská společnost, natož pak životaschopný stát. Podobně jako se proces vytváření svobodné a demokratické společnosti v Německu či Japonsku po druhé světové válce nemohl spokojit se svržením vládnoucí strany, ale vyžádal si i provedení důkladné očisty stávajících politických elit a převýchovy celé populace, tak i Palestinci si zaslouží radikální strukturální reformu, která svrhne Palestinskou samosprávu a osvobodí palestinská území od její nadvlády, vymýtí násilí z politického a společenského života a naučí je ctnostem potřebným k soužití s izraelskými sousedy.

Z časopisu Commentary, leden 2005, přeložil Jiří Kučera.

Redakčně upraveno a zkráceno.